Second life - 1. část

Anotace: Takže, toto dílko neberte nijak vážně, nahledejte v tom žádný děj. Prostě jsme si s kámoškou začaly psát takový příběh o nás za 10 let...

Sbírka: Okno do fantazie

Odmítala jsem otevřít oči. Jako každé ráno jsem si vychutnávala ten sladký pocit mezi světem spánku a probuzením. Přemýšlela jsem nad tím, jestli se mi něco zdálo. Jestli ano, tak už si to nepamatuji. Ale to nevadí. Momentálně jsem neměla žádný nesplněný sen. Všechno bylo tak nechutně dokonalé... Až jsem čekala, kdy se to roztříští... Ne, zatím ne! Otevřela jsem oči a spatřila ho. Svůj osobní zázrak. Ležel přímo vedle mě. Už byl taky vzhůru. Usmíval se. Přitulila jsem se k němu, dala mu pusu na tvář a taky se usmála.
"Slušelo ti to," zašeptal.
"Co?" nechápala jsem.
"Jak jsi tak ležela. Díval jsem se na tebe."
"Aha," řekla jsem prostě a protáhla se. "To bylo tím, že když spím, tak mlčím."
"Ne," zasmál se, "někdy mi vyprávíš."
"No nepovídej," ušklíbla jsem se.
"Opravdu, jen ti není rozumět." /*pozn. to je pravda, opravdu to dělám =D
"Mmmmmmmmm," zabořila jsem hlavu do polštáře.
"Co děláš?" smál se.
"Čekám, až mě přestaneš analyzovat."
Najednou jsem ani nevěděla jak, ale můj obličej ležel v jeho dlaních. Chvíli mě líbal. Pak se zase usmál. "Miluju tě. I když jsi tak šíleně nevrlá..."
"Taky tě miluju," zašeptala jsem a dívala jsem se mu do očí. Ztrácela jsem se v jejich nekonečné šedi... Milovala jsem tu barvu. Milovala jsem ho celého... Projela jsem rukou jeho nezbedné slámové vlasy. Trčely mu do všech stran.
"I když vypadáš jako houmlesák," zasmála jsem se a snažila se uniknout jeho pažím, jak se po mě natahoval, aby mě k sobě připoutal... Neunikla jsem. Měla bych častěji chodit běhat.
"Pusť mě, musím se dneska sejít s Míšou..."
"Takže dneska si nedáme den v posteli?" Pořád mě odmítal pustit.
"Dneska ne."
Zakroutil hlavou. "Tak kamarádka je důležitější, jo?"
"Nedostaneš nic k Vánocům," vyhrožovala jsem mu.
"Mám tebe, to stačí," zašklebil se a jemně mě líbal na krku. Zavrněla jsem. "Dobře, koupím ti ponožky. U vjetnamců..."
"Kdy?"
"Dneska!"
"To má být nějaký kompromis?" pořád se šklebil.
"Ne, to je trest za to, že mě zdržuješ."
"Aha." Kýval, díval se mi do očí a dál nic neříkal. Přejela jsem nosem po jeho čelisti, políbila ho za ucho a zešeptala: "Já se ti vrátím."
Objal mě. Nechápala jsem, co se děje, ale tisknul se ke mně, jako by to neměla být pravda. Opřel se svým čelem o mé. "To neříkej. proč by ses neměla vrátit?"
"Já nevím," zakroutila jsem zmateně hlavou. "Znáš mě, prostě v tvé přítomnosti strašně plácám."
"Takže je to jen mou přítomností?"
"Tvou blízkou přítomností," upřesnila jsem.
"Tak dobře, jdi nakupovat..." řekl poraženě, pustil mě, vyškrábal se z postele a podal mi ruku. Nechala jsem ho, ať mě zvedne z postele a bok po boku jsme se potáceli do kuchyně.
Vyndala jsem ze spíže včerejší rohlíky. Otevřel ledničku a vytasil se s máslem, sýry, šunkou, prostě vším, co tam pobral. Sedla jsem si vedle něho k úžasnému snídaňovému stolku, který mě doslova okouzlil. Vzpomínám, jak jsem vešla do obchodu a řekla jsem Tomovi: "Tak ten bude můj." Měl z toho ohromnou legraci, ale měla jsem pravdu. Teď byl opravdu můj! Kombinace světlého dřeva a kovu... Jako všechno v našem novém hnízdečku lásky!
Sáhla jsem po sýru Veselá kráva a nepřítomně si ho mazala na rohlík. "Co ty budeš dneska celý den dělat?"
"Seminárku."
"Pořád ještě?"
"Pořád s ní není spokojený," zatvářil se kysele.
"Chudáčku," politovala jsem ho. Sama jsem nesnášela tyhle rozsáhlé práce. Na vejšce jsem měla nejradši praxi.
Pořád se tvářil, jak kdyby si kousl do citrónu. Dožvejkala jsem ten rohlík, napila se vody a přitáhla si k němu blíž židli. "To zvládneš."
"Já vím," položil mi ruku kolem boku a položil si svoji hlavu na mé levé rameno. Chvíli tak setrval, pak se zahihňal a řekl něco v tom smyslu, že mi ujede autobus.
"Pojedu autem."
Ta informace ho vyděsila přesně, jak jsem očekávala.
"Včera jsem byl v servisu, lásko... Tak to prosím tě nikam nenašij." Ušklíbla jsem se. Nebyla jsem špatná řidička... Jen jsem měla smůlu na šílence a sebevrahy... To oni to už 2× našili do mě!!!
"OK," už jsem to dál nekomentovala.
Úzkostlivě se na mě díval. Otočila jsem se a vrátila se do ložnice. Odložil už 3. rohlík, kterým se ládoval (takhle po ránu, prostě nechápu!!!), šel za mnou a opřel se o čelo postele.
Otevřela jsem skříň a přemýšlela, co si vezmu na sebe. "Ty barevný punčochy jsou pěkný. A teplý, nenastydneš," podotkl. Jistěže mu nešlo o ty punčochy... Šlo mu o tu krátkou manšestrovou suknu, kterou jsem k nim nosila. Rozhodla jsem se mu vyhovět.
"Já tě tam odvezu," řekl najednou.
"Ty nechceš psát tu seminárku, že jo?"
"Nechci. A taky nechci, aby ses na tý zledovatělý silnici zabila."
"Je pravděpodobnější, že se zabiju s tebou, jezdíš jako šílenec."
"Kvůli tomu jsi se mnou," ušklíbl se.
Jo, v tom měl pravdu. Abyste tomu rozuměli, začnu od začátku:
Tomáš byl o dva roky starší než já, ale protože šel o rok dýl do školy a na rok nechal vejšky, aby měl na další 3 roky studia, skončili jsme ve stejném ročníku. Profesor mi tenkrát uložil, že mu mám přeložit nějaký texty. Říkala jsem si, co to asi bude za zázrak, že si nepřeloží pár anglických slovíček. Hned jsem byla v jeho autě a mastili jsme si to městem jako o závod... Byla jsem hysterická. Myslela jsem, že je to můj konec. Nebyl to konec. Byl to začátek. To snad zatím pro představu stačí.
Hodila jsem po něm šedivé kalhoty, které jsem na něm měla moc ráda, protože mu šly dobře k očím. Sáhl do skříně pro černé tričko.
"To snad nemyslíš vážně," zvolala jsem pohoršeně, když jsem spatřila tu propocenou koudel čehosi.
"Ještě není..."
Zakroutila jsem hlavou, sebrala mu to a hodila to do prádla.
"Určitě jsi to měl na basketu," pronesla jsem znechuceně.
"Ne," zasmál se, ale nakonec vytáhl modrou košili. Přemýšlela jsem nad tou kombinací, ale vlastně to bylo fuk, nejspíš vůbec nevyleze z auta. Možná si říkáte, kde na to takový chudí studentíci berou... Auto, dům... No, není to žádný med. Vlastně je to obrovské rozhodnutí. Tomáš dělá pro jednu softwarovou firmu a já překládám na soudě a po večerech učím na jazykovce. Stačí to jen tak tak na splátky. Ale čím dřív člověk začne, tím dřív to má za sebou.
Ustlala jsem postel. Tomáš šel sklidit snídani. Vyčistila jsem si zuby a chvíli na sebe zírala do zrcadla. Přišel, stoupl si za mě a zíral se mnou. Sáhnula jsem po řasence.
"Ne," zaškaredil se, "nemaluj se, nemohl bych tě líbat!"
Zasmála jsem se. "Tam, kam jdu, mě snad nikdo líbat nebude..."
"To bych taky každýmu radil!" Hladil mě po pažích a líbal na krk. Vzdychla jsem.
"Musíme odházet sníh... Jsou ho tam 2 metry..." zašeptala jsem, ale vlastně jsem nechtěla, aby přestal. Nepřestával. Jeho ruce sklouzly na mé boky. Otočil si mě, aby mi viděl do očí. "Jistě, sníh..."