Zmrzlinová láska

Anotace: Láska se zmrzlinovou příchutí, občas hodně hořkou.

„Tak jakou si dáš dneska lásko?“ Zeptá se mě ten nejlepší kluk pod sluncem, se kterým už nějakou dobu chodím. Jako každý den spolu stojíme u zmrzlinového stánku a sympatická prodavačka nám nabírá do kornoutku rozlišné druhy zmraženého krému.
„Prosila bych vanilkovou a pistáciovou,“ odvětila jsem Adamovi a vlepila mu obrovskou pusu. „Když ty, tak já taky,“ nahlásil zmrzlinářce naše přání a už jsme oba dva drželi v ruce nášup zmrzliny. Zaplatili jsme a vydali jsme se směrem do parku na naši další romantickou a zamilovanou procházku.
Adam se na mě láskyplně podíval a sehnul se ke mně, aby mi dal jeden z těch nejúžasnějších polibků, jaké umí jenom on.
„Nechceš jít dneska do kina?“ Navrhla jsem mu a málem jsem se zakuckala, protože jsem polkla obrovský kus zmrzliny. „Ty mě snad uvláčíš jednou až k smrti,“ zasmál se a nadšeně s mou nabídkou souhlasil. „Tak večer zlato,“ opáčila jsem a rozběhla se k domovu, kde už na mě čekaly hodiny dření a učení se na zítřejší písemky do školy.
„Ahoj mami!“ Zavolala jsem do rozlehlého bytu plného obrovského nepořádku. Nejdřív se ze schodů přiřítili dva vlčáci, teprve potom sešla mamka a pozdravila mě. „Ahoj Teri, večer dávají v kině jeden dobrý film, nepůjdeš se mnou?“ „Jé mami, promiň, já už jsem domluvená s Adamem, víš…“ omluvně jsem prohlásila.
„Tak s Adamem,“ šibalsky se na mě usmála máma. „Ale nejdřív se jdeš samozřejmě učit, nemám pravdu?“ „Samozřejmě maminečko, ty vždycky,“ řekla jsem a utíkala do svého pokoje kde jsem popadla několik poházených učebnic a sešitů do školy.
Zrovna jsem se začetla do knihy zeměpisu, když jsem si vzpomněla, že jsem si u zmrzlinového stánku zapomněla peněženku a docela velkým obnosem. Rychle jsem přes sebe přehodila mikinu, obula jsem si ty nejnovější trendy žabky a utíkala jsem k obchodu.
To jsem ale neměla dělat. Ještě notný kus před stánkem jsem cítila takový divný pocit. A měla jsem pravdu. Za pultíkem stál Adam a líbal se s tou neuvěřitelnou fiflenou prodavačkou. Zachvátila mě vlna zlosti. Otočila jsem se a s absolutním zmatkem jsem se pomalu vydala domů. Jak mi to ten hajzl jeden mohl jen udělat? Ptala jsem se sama sebe a nechápala duševní pochody mého kluka.
Zabořila jsem se do polštáře a začala vzlykat. Nikam dneska nejdu, pomyslela jsem si a zavřela oči. Nejspíš jsem usnula, protože když jsem odlepila uslzené oči od polštáře, venku už zapadalo Slunce.
Ozvalo se prudké zvonění mobilu. Nepřemýšlela jsem a zmáčkla zelené tlačítko.
„Haló, kdo je tam?“ Zeptala jsem se… „To jsem já lásko, Adam, proč si nepřišla? Film už dávno skončil.“ smutně mi oznámil. „Jak se jenom opovažuješ mi ještě po tom všem zavolat?“ Zakřičela jsem na něj. „Co tím myslíš?“ „Joo, tak ty nevíš… tak si vzpomeň co si dělal odpoledne!“ Opáčila jsem nakvašeně a zavěsila jsem.
Znovu jsem se rozbrečela. On se ještě snaží zapírat! Usnula jsem neklidným spánkem.
Když jsem se probudila v šest ráno, do pokoje se nepříjemně vkrádaly sluneční paprsky.
Hodila jsem do sebe několik housek se šunkou a pak jsem šla probudit i mámu.
Do školní tašky jsem si naházela nespočet školních potřeb a vyrazila do městských chodníků, abych se co nejrychleji dostala do školy.
Tam jsem byla úplně mimo. Nesoustředila jsem se ani na výklad učitele a už vůbec ne na prázdný nepopsaný list papíru přichystaný k písemce. Po osmi hodinách nezáživného tlachání se spolužačkami jsem zamířila domů. Nechtěla jsem jít kolem stánku se zmrzlinou, ale nedalo mi to.
Pomaličku jsem popošla za roh sousedního obchůdku se suvenýry a opravdu jsem ho zase uviděla. A on se mi ještě snaží tvrdit, že o ničem neví! Jak si to jen může dovolit! Neudržela jsem se, rozběhla se k němu a vrazila jsem mu pořádnou facku. Pak jsem se na něho zlostně podívala a odešla jsem.
Vykračovala jsem si parkem a najednou mě kdosi vzal za rukáv a strhnul mě. Podívala jsem se mu do obličeje a nemohla jsem tomu uvěřit. „Co to děláš Adame!“ rozkřikla jsem se na něho. „Tak za prvé, já vůbec nejsem Adam, je to moje dvojče a za druhé, můžeš mi vysvětlit, proč si mi dala facku?“Opáčil mi.
Nevěřícně jsem ho sledovala… „Když já myslela, že si můj kluk Adam a že mě podvádíš,“ vypadlo ze mě. „Tak už to chápu,“ řekl a rozchechtal se na celé kolo. „Tak mě už konečně pusť,“ namítla jsem. „No jo no“ zazněla odpověď a konečně jsem se mohla vymanit z jeho pevného sevření.
Kluk „Adam“ se představil jako Tomáš. Chvíli jsme si povídali a všechny nedorozumění jsme si vyříkaly. Pak jsem celá šťastná běžela rychle k Adamovi. Zmáčkla jsem několikrát zvonek. Po chvíli se v okně objevila hlava nějaké paní. „Jestli je hledáte, jsou v nemocnici.“ Prohlásila a rychle okno zabouchla.
Na nic jsem nečekala a vyrazila jsem do jediné nemocnice, kterou v našem malém městečku máme. Na vrátnici jsem nahlásila svoje jméno a utíkala jsem do suterénu. Tam mě zabrzdila příjemná sestřička a zeptala se mě, koho hledám.
„Adama Malíka prosím,“ odpověděla jsem a byla jsem nasměřovaná k druhému patru.
S Adamovou rodinou jsem se nejspíš minula, ale jeho jsem viděla vyčerpaně ležet na nemocničním lůžku. Se slovy „Ahoj miláčku“ jsem vstoupila a začala jsem se mu překotně omlouvat, za to, co se stalo včera večer v kině, ve kterém jsem ani nebyla. Nejdřív se na mě díval docela nedůvěřivě, člověk by se ho začal bát. „Jestli nechceš, tak já tady nebudu,“ řekla jsem mu. „Ale to víš že to, ty můj blázínku,“ prohlásil a usmál se na mě.
Přistoupila jsem k němu a sedla jsem se vedle na postel. Něžně si mě přitáhl a dal mi ten nejkrásnější a nejsladší polibek na světě. Dlouho jsme tam pak jen tak seděli a drželi se za ruce.
A teď spolu zase každý den chodíme ke zmrzlinovému obchodu pro sladké potěšení. S Tomášem už se všechno vyjasnilo a teď se tomu smějeme všichni tři společně.