Sophie a Henry

Anotace: Milostný příběh ze středověku - konec

Po slavnostním obědě, kdy se král s královnou odebrali do svých komnat, opustili i Henry se Sophií hostinu, aby na chvíli osaměli.
Mlčky přišli do svých pokojů propojených dveřmi.
„Jak se cítíš?“ zeptal se starostlivě novomanžel v jeho místnosti.
„Je mi dobře, děkuji,“ vzhlédla k němu žena. „Nelituješ toho, že sis mě musel vzít?“
„No,“ odmlčel se, aby ji popíchnul. „Možná budu, když jsi taková, taková...“ nedopověděl schválně.
„Jaká?“
„Potvora?“ usmál se lehce.
„Ty!“ bušila mu naštvaná pěstí jemně do hrudníku.
Popadl ji oběma rukama do náruče a přitáhnul si ji blíž k tělu. Všimla si touhy v jeho pohledu. Dosud si nezvykla, co v něm vyvolává její přítomnost.
„Chci tě,“ šeptal se rty přitisknutými na jejím hrdle.
Zaklonila mírně hlavu a vzdychla. „Ano...“
„Sophie?“ nepřestával.
„Ano?“ zašeptala.
„Miluji tě,“ zvážněl a díval se jí do očí.
„I já tebe miluji,“ vztáhla ruce a hladila ho ve vlasech a po tváři.
„Sophie, musím se tě na něco zeptat,“ zvážněl.
„Copak?“
„Jak to bylo s těmi milenci, když jsi pracovala pro krále?“
„Ach, tak to tě zajímá...“ vyvlékla se mu z objetí. „Tak se zeptej jeho veličenstva!“ křičela a odcházela rozzlobená do svého pokoje, kde práskla dveřmi a vrhla se v slzách na postel.
„Myslí si o mně, že jsem děvka,“ štkala do polštářů a neslyšela, jak Henry klepe na dveře a volá na ni, ať ho pustí dovnitř. Nečekal, otevřel dveře a mířil přes místnost ke zlomené ženě.
„Lásko... Odpusť mi, prosím,“ sednul si k ní a hladil ji po vlasech.
„Jdi pryč!“ mumlala do podušek.
„Nepůjdu, dokud nezvedneš hlavu,“ stál si za svým.
Sedla si na posteli, protože byl stejně tvrdohlavý jako ona, seděl by vedle ní do skonání světa, tak ať to má za sebou. Utírala si stále plynoucí slané kapky a poslouchala, co jí po tom všem chce ještě povědět.
Nadechl se a spustil: „Víš, chtěl jsem jenom vědět, zda je pravda, co se povídá. Chtěl jsem vědět pravdu od tebe. Vždyť už jsme se kvůli tomu pohádali. Tak mi to řekni.“
„A co ti mám vysvětlovat, když není co. Neměla jsem milence. A věř si, čemu věřit chceš, mně nebo jiným a jejich pomluvám!“ odsekla.
Přitáhnul si ji do náruče. „Věřím tobě. Jenom... No, prostě mi není jasné, jak jsi to dokázala, svést je a získat informace a přitom tvrdíš, že... Že jsi s nimi nespala?“
„Jak? Copak si opilý muž něco pamatuje?“
„Tys je opila a pak...?“
„Usnuli.“
„Takže...?“
„Nic nebylo, nespala jsem s nimi. Jen...“ hlas ji zklamal.
„Jen?“ zpozorněl.
Zhluboka se nadechla. „Jen s tebou...“ zmlkla. Styděla se za své přiznání.
Zíral na ni. Najednou měl pocit, že jí strašně ublížil, tohle si přece nezasloužila. A on si myslel... „Lásko...“ sevřel se mu krk, až nemohl říct, co chtěl. Začal jí místo toho slíbávat slzy z tváře. Nechala ho.
„Pojedeme zítra domů?“ šeptala, zatímco ochutnával její pleť.
„Ano, už se nechci účastnit dvorských intrik,“ přitakal a začal ji pomalu svlékat.
„Budeme na mém hradě, ano? Víš, jsem tam zvyklá, asi bych neuměla žít jinde.“
„Probereme to později, ano?“
„Hm,“ zapředla jako kočka, když se jeho rty blížily přes látku košilky k jejím ňadrům. Stahovala z něj jeho šaty tak rychle, jak jen dovedla, aby cítila jeho nahé tělo.

Leželi vedle sebe v objetí, tiše a klidně. Bylo ještě světlo, slunce dosud nezapadlo, strávili celé odpoledne v posteli milováním.
„Jsem ráda, že mi král vybral jako manžela zrovna tebe, Henry,“ usmála se Sophie.
„I já jsem rád, že jsem dostal takovou nevěstu, i když jsem se nikdy ženit nechtěl,“ dodal.
„A přitom to před několika dny všechno vypadalo úplně jinak,“ konstatovala.
„Jsem rád, že to tak dopadlo.“
„I já. Měli bychom asi vstát a jít k večeři, nesluší se, abychom se nedostavili,“ vstala s posledními slovy z postele. „Ale chtěla bych si dát koupel, můj pane, jsem celá zpocená, a nerada bych páchla jako převážná většina dam.“
„Leda, když si tu koupel dáme spolu,“ mrkl na ni její manžel.
„Ale to se už nikam nedostaneme, skončíme zase v posteli,“ protestovala.
„To vůbec není špatný nápad,“ smál se a mlsně ji pozoroval, jak se halí do přehozu, aby přivolala služebnou.
„Měl by ses obléknout, ať si můžu nechat přinést vodu, nerada bych, aby tě někdo kromě mě viděl bez kalhot,“ smála se Sophie. „Nepověděl jsi mi předtím, co provedeš se svým panstvím, co jsi dostal od krále?“
„Myslím, že najmu zkušeného správce, nechci se od tebe vzdalovat. Vlastně ani netuším, kde se hrad nachází, jaké panství dostaneme?“
„Nemůžu tomu stále věřit,“ zamyslela se.
„Čemu?“
„Že my dva...“
„Vzhledem k tomu, jak jsi mě poprvé mlátila, bych tomu také nikdy nevěřil,“ přistoupil k ní zezadu stále bez kalhot a objal ji kolem pasu pevně oběma rukama. „Podívej, co se mnou pořád děláš,“ provokoval a ona ucítila jeho vzrušení.
„Miláčku, teď ne,“ chtěla se mu vymanit, ale nepouštěl ji. Měl sílu a přesto ji držel jemně, ne násilně. Cítila to stejně, netušila, co s ní provádí jeho přítomnost, ale přitahoval ji jako můru světlo.
„Nechceš?“ povolil objetí.
„Chci, ale...“ otočila k němu obličej. „Musíme jít,“ pokrčila čelo. „Ale když to bude rychle...“
„Bude, to slibuji,“ rozhalil látku a nechal ji spadnout na zem. Dlaněmi polaskal její ňadra, zabořil rty do jejího krku, až slastně vzdychla, přiměl ji, aby se trošku předklonila a zezadu do ní zároveň vniknul.
„Ještě!“ křičela, když ho intenzivně cítila uvnitř.
Za krátko vyvrcholili.
„Měl jsi pravdu, netrvalo to...“ oddychovala. „Ale teď už si šetři sílu na noc, můj manželi,“ natahovala na sebe znovu hebkou látku.
„Dobře, ale večer si to vynahradíme,“ pohladil její zahalené obliny boků. „Jdu do svého pokoje, ať můžeme brzy vyrazit. Přísahám, že kdyby záleželo na mě, nepustil bych tě z postele.

Sophie a Henry se vrátili po několika dnech domů. Starali se o obě panství, král je propustil ze svých služeb v bitvách. Sophie zanedlouho oznámila Henrymu radostnou událost, byla těhotná. Její manžel se o ni nepřestával strachovat. Vzpomněl si na sen, který se mu zdál, když spolu cestovali, že se mu narodil syn, ale ženu, která mu ho dala, nikde neviděl. Doufal, že to byl jen sen nebo se mu narodí dcera, stejně krásná a odvážná jako její matka. Nechtěl Sophii ztratit.
Bedlivě ji sledoval, neopouštěl ji ani na jediný den. Několik týdnů před očekávaným porodem musela být na hradě přítomná aspoň jedna porodní bába, aby bylo všechno připraveno.
Na začátku dubna, když se Sophie procházela po nádvoří a dívala se, jak Henry cvičí vojáky, ucítila, jak jí praskla voda, která jí zmáčela šaty.
„Henryyy...“ vykřikla.
Ten neváhal a běžel k ní. Vzal ji do náruče a rychlými kroky ji nesl do ložnice. Mezitím řval rozkazy na služebné, aby přišla porodní bába.
Sophie ho uklidňovala, že je v pořádku, ale on na ni nedbal. Pořád jej strašil v mysli sen.
Za mnoho hodin, které strávil Henry buď držením Sophie za ruku nebo nervózním přecházením po vedlejší místnosti, uslyšel radostné volání jedné z porodních báb.
„Máte syna, zdravého chlapečka!“ a na rukou měla zavinuté novorozené miminko.
„Co je s mou ženou?!“ panikařil.
„Je v pořádku, za chvilku můžete za ní,“ podávala mu dítě. „Pochovejte si synka.“
Vzal si nemluvně, které mělo zavřená očka. Tmavé vlásky mělo po Sophii. Bylo droboučké, ani se mu nechtělo věřit, že je to pravda.
Nakoukl do dveří, Sophie už ležela v čisté noční košili na převlečené posteli a usmívala se.
Téměř k ní běžel, položil hošíka vedle Sophie a láskyplně ji objal. „Tolik jsem se o tebe bál,“ zabořil obličej do jejích zvlhlých vlasů, aby neviděla, že má v očích slzy. „Děkuji ti, lásko!“