Rozchod - 4. část

Anotace: jo, zmínila jsem se už že se to vážně stalo mojí kámošce Klárce? ona mi to vyprávěla a z ní tady jen udělala o trochu větší mrchu, ale ve skutečnosti jí mám hrozitananáánsky ráda <3

4.
Martin čekal na Míšu před školou. Shodou okolností jsme s Míšou vycházely obě ve stejnou dobu a byly jsme přímo vedle sebe. O hodně, hodně se mi zlepšila nálada tím, že jsem na Martinovi poznala že se mu líbím víc než Míša. Dala bych za to ruku do ohně. Klidně obě ruce. Tohle vím. Vždyť jsem s ním nějakou dobu chodila a vím jak vypadá když se mu některá líbí. Nevím jak se mu líbila Míša, ale pokud ano, tak to hluboce uráží i mě, protože by to znamenalo že někdo jako Míša se líbí klukovi se kterým jsem chodila. To je jako kdybych chodila s Martinem a hned po něm si přivedla otrhaného bezdomovce a nepřipadali by mi vzhledově nijak odlišní.

„Ahoj.“ pozdravím ho, když zazvoní u našich dveří. Odpoledne mi volal že se staví pro svoje věci. Řekl, že mu je můžu poslat po Tomášovi, ale já řekla že zrovna nemám co na práci a že mu je předám osobně. Co bych taky měla naplánovaného když už spolu nechodíme, měla jsem chuť dodat, ale naštěstí jsem se ovládla.
„Čau.“ řekne. Je ze mě úplně vedle. Hned po tom telefonátu jsem běžela domů a chystala se. Byla jsem fakt okouzlující a sexy. Taky mi to trvalo dost dlouho. Skoro hodinu a půl. To je dost na to, že když se opravdu snažím vypadat dobře, tak mi to trvá nejdéle tři čtvrtě hodiny.
Ovšem musím uznat že on je tak krásnej, že bych ho nejradši snědla. To jsem vůbec nečekala že mu to bude takhle slušet. Vypadá tak hrozně zmateně. Vážně, dala bych si ho ke kafi.
„Pojď dovnitř.“ pozvu ho a kousek poodstoupím. Oči se mu zaseknou na mých nohách. Vždycky se mu líbily na holce nohy- a ty se já teď snažila nechat vyniknout. Někdy si říkám po kom tenhle dar- manipulovat s lidmi- mám…těžko říct. Po tátovi určitě ne a mamku jsem moc nepoznala. Umřela když mi bylo sedm. Měla autonehodu, do jejího auta narazil náklaďák na křižovatce.
„Tady je nějaký oblečení a Tedy…budeš ho chtít dát Míše.“ vrátím mu hromádku oblečení a jeho plyšového méďu, kterého má už od školky, kde ho měl hrozně rád a neusnul bez něj…Když jsme spolu chodili přes měsíc, dal mi ho a řekl, že beze mě taky nemůže usnout tak ať jsme s Tedym pohromadě.
„Dík.“ řekne a podivně se zatváří. Mám takový pocit že váhá jestli mi ho nemá náhodou nechat. To by vážně měl. Co kdyby mu ho Michala nedala zpět, až se s ní rozejde kvůli mně?
„Nechceš napít? Venku je horko.“
„Nemám žízeň.“ řekne.
„Kdyby si tady ještě něco měl tak ti to pošlu po Tomášovi.“ řeknu a otevřu mu dveře.
„Kláro…hele, můžeš nechat Míšu bejt, já sem se nechtěl rozejít ve zlém. Můžeme být kamarádi.“ navrhne mi a zatváří se rozpačitě. Jo, to určitě. Už jen proto, že jsi mi už podruhé řekl Kláro…
„Ahoj.“ usměju se a zabouchnu mu dveře před nosem.
Chudáček….

„Hele, Monči už jí nech bejt. Martin mi včera řekl, že je z toho hrozně špatná a že když byla u něj, tak několikrát brečela.“ řeknu přes celou třídu Monice prosebným výrazem když má zrovna nějakou poznámku k Michale.
„Fakt brečela?“ zeptá se nevěřícně Tereza.
„Jo, ale nikomu to neříkejte… chci aby byl Martin šťastnej… i když zrovna s ní která mi tak ublížila.“ řeknu a podívám se dolů hrozně „smutně“ (chacha).
„To je taková mrcha.“ zavrtí Tereza hlavou.
„Bohužel… on na to taky jednou přijde…“fňuknu abych potvrdila jaký jsem ubožátko malý.

„Já sem u něj nikdy nebrečela! Proč sis to vymyslela?! Protože nemůžeš unést že jsem nad tebou vyhrála já? Že si mezi tebou a mnou vybral mě?“ vlítne na mě Míša po škole. Ještě si tady hraje na nejhezčí a nejchytřejší a myslí si, že když mi řekne tyhle věci, tak budu hrozně raněná a už nikdy jí nic neřeknu?! Chudinka jedna blbá. Jak si ještě pořád myslí, že nade mnou vyhrála… to mě vážně rozesmívá…
„Mě to ale Martin říkal. Chtěl, abych na tebe byla hodná a že se mnou chce bejt kamarád.“
„To ti teda neříkal… já ho znám.“ odsekne.
„Ale zlatíčko, já ho znám líp, já s ním chodila tak dlouho, a fakt nám to klapalo, jak dlouho zná tebe, když nepočítám že jste se pozdravili když jste se potkali na ulici ale tvoje jméno neznal? A v posteli je úžasný, ale to ty sama musíš vědět nejlíp.“ zářivě se na ní usměju.
„Hm.“ řekne a chce odejít. Jak takováhle prostá odpověď dokáže člověku říct kdo s kým spal a kdo ne. A něco vám řeknu. Míša a Martin spolu nespali. To mě teda mrzí že kvůli mně odešel jenom za líbáním a ničím jiným. Tím se škrtá i teorie že je dobrá v posteli. A stejně to nechápu. On sám mi vždycky říkal že líbám úplně nejlíp a já věřila že je to pravda. Buď ona je v tom lepší a nebo mu vsugerovala myšlenku že je chytrá a zajímavá…
„Dej si na Martina pozor…“ řeknu tajuplným hlasem a kochám se pohledem na ní, vážně se mi líbí jak vůbec neví co jsem měla na mysli….

Někdo mi volá. Čekám že to bude Martin. Je přesně doba, kdy by Míša skončila svou ódu na mou špatnost a svou dobrotu a laskavost. Určitě to probírali pěkně dlouho a nakonec dospěli k závěru že jsem strašná. Když Míša viděla že s ní Martin začíná souhlasit, rychle přidala historku jak jsem jí zkopala a znásilnila, do toho se rozbrečí a je to. Martin jí uvěří a začne mě nenávidět.
(Jen tak mezi řečí, nikdy jsem žádnou holku nezkopala a neznásilnila…)
(Ani kluka ne…)
(Zkrátka, nikdy jsem nikoho nezkopala ani neznásilnila. Vždy jsem buď někoho zkopala, anebo znásilnila, i když to se taky mockrát nestalo… vlastně nikdy když o tom tak přemýšlím. To znamená že nejsem tak špatná, ne?)
Mám takový pocit že jsem jejich každodenní téma hovoru. To se mi docela líbí že se pořád vznáším ve vzduchu kolem jejich vztahu jako pára nad hrncem. Jsem zlá. Já vím, ale co by člověk neudělal pro lásku. Já ho asi fakt miluju… Je tak hodný…rozešel se se mnou jen kvůli tomu, že jsem trochu arogantní a myslel že jde za pravou láskou. Ale já vím, že nás naše cesty opět svedou dohromady.
„Kláro!“řekne naštvaně do mobilu ještě než stačím něco říct.
Už potřetí! Potřetí mi řekl Kláro! To by se na to jeden vykašlal. Copak chci tolik, když očekávám že mi bude říkat Klárko?! No?
Ale musím být klidná, už brzy mi tak zase bude říkat. Já to prostě cítím.
„Copak?“ zeptám se mile.
„Můžeme se někde sejít? Potřebuju si s tebou promluvit.“ řekne- pořád naštvaně.
„Martínku ale já nemám čas. Leda, že by si byl za deset minut na našem místě. Nebo si snad zapomněl kde ho máme? Doufám že ti ho Míša nevymazala z paměti, to bych jí vážně musela zkopat a znásilnit…No…Já jdu zrovna kolem a vzpomínám na staré časy.“
„Jindy volno nemáš?“
„Bohužel, jen za deset minut, jinak jsem plně vytížená.“
Naše místo je v parčíku za městem. Vyryli jsme tam naše iniciály do lavičky. K+M. Jak romantické… Chci ty časy zpět! Hned teď a se vším všudy. Pořád víc se mě zmocňuje vztek na tu ubožačku. Coura jedna…