Second life III. - 1. část

Anotace: Tak se na to podíváme z Tomášova pohledu...

Sbírka: Okno do fantazie

Janča vyhrávala na celý penzion Vágnerův svatební pochod. Rozvaloval jsem se na posteli, ruce za hlavou, poslouchal a říkal si, kdy na nás zaťukají kvůli rušení klidu. Naštěstí jsme se neubytovali v žádném nóbl hotelu uvnitř města. Tedy rádi bychom, ale kde na to má člověk v pětadvaceti brát. Každopádně by nebylo nejlepší, kdyby nás hned první den líbánek vykopli na ulici, tak jsem ji chtě nechtě musel jít přerušit. Nebyla to nejjednodušší záležitost. Počínala si s příčnou flétnou velice noblesně. Nikdy nestála tak rovně a vznešeně, jen když vzala do rukou svůj ‚královský nástroj‘. Objal jsem ji kolem pasu a políbil na krk. Měla ho neustále odhalený. Strašně mě tím dráždila. Zasmála se. Ach, nikdo se nesmál jako ona. Tak uvolněně. Ráda se smála. Odložila flétnu na stolek a přitočila se ke mně. Moje žena. To pojmenování jí slušelo. Neuměl jsem si vedle sebe představit nikoho jiného.
„Kam dneska půjdeme, lásko?“ zeptal jsem se a vzal ji za ruce. Šel bych s ním kamkoliv, třeba i do podsvětí, kdyby o to stála.
„Na Champs Elyseés,“ zajiskřilo jí v očích. Líbilo se mi to. Její oči byly tak hluboké a všechno na ni prozradily. Víte, ona byla hrozně špatná lhářka. Sršela upřímností tak často, že nejspíš zapomněla, jak ji vyměnit za klam. A to jsem na ní asi miloval nejvíc.
„To je ulice?“ Vlastně jsem o Paříži věděl kulový. Staral jsem se jenom o to, jak se sem dostat. Dvakrát jsme se málem ztratili, ale hlavní bylo, že jsme opravdu skončili v Paříži a ne někde jinde.
„To je nejprestižnější bulvár v Paříži,“ poučovala mě káravě. „Je to jedna z nejznámějších ulic a je tu třetí nejvyšší nájemné na světě. Dneska bych si ty dva kilometry prostě jen prošla a mrkla na Vítězný oblouk.“
„Dobře. A proč pojedeme zrovna tam?“
„Remarque o ní psal. Nebe nad ní popisoval jako jablečně zelené. Nechápu, kde přišel k jablečnému nebi, ale chci si ověřit, jestli takové opravdu není.“ Její hebké rty se letmo dotkly mých a odtančila ke kufrům, které jsme ještě ani nestačili pořádně vybalit. To byla celá ona. Žila napůl v knížkách. Četla příběhy jiných a snažila se jim přijít na kloub. Asi bych v tom byl stejný jako ona. Vlastně jsem jí to záviděl. V dětství jsem hodně četl. Pak už jen, když jsem musel nebo opravdu chtěl. Knížky jsem vybíral dost pečlivě. Zabolelo mě u srdce, když jsem si uvědomil, proč tomu tak je. Proč jsem se vždycky radši obracel k logickým věcem; k autům a počítačům. A ona o tom nic nevěděla. Tolikrát jsem jí to chtěl říct. Nejhorší to asi bylo, když jsem na ni čekal u oltáře. Jako bych se smažil na rozpálené lopatě. Bylo tu něco, o čem neměla ponětí, co jsem jí zatajil. Opravdu jsem jí to chtěl říct. Jenže jak? Neměl jsem jak jí ukázat, že si nevymýšlím. A stejně by to bylo zbytečné. Nijak se jí to nedotýkalo. Dokud se předevčírem ráno nevzbudila a nemluvila o starých domech v naší zahradě. Nevěřila tomu, tak jsem to prozatím nechal být, ale dost mě to trápilo.
Vrátila se a moc jí to slušelo. Chytl jsem ji za pánev a přivinul si ji na hruď. To zvládnu, přesvědčoval jsem sám sebe. Kvůli ní všechno.
„Budeš nakupovat?“
„Tak to dost těžko,“ zasmála se. Takže je to tam v podobné cenové kategorii jako to nájemné. Wow. „Ale můžeme si dát nějaký malý nekřesťansky drahý kafe,“ smála se dál.
Jeli jsme tam metrem. Metra jsou asi všude stejně přeplněná. Ne, že by mi to vadilo. Strašně mě bavilo, držet ji v náručí, zatímco ostatní na nás vrhali pohoršené pohledy. Myslel jsem si, že Francouzi jsou otevřenější než Češi, ale ten dojem jsem brzy ztratil. Nějaký dědula na nás zíral a nervózně poklepával holí.
Nebylo těžké tu úžasnou ulici najít, ale bylo těžké tam vůbec existovat. Řeknu vám to asi tak: kotel lidí, deset pruhů aut a starý baráky. Janče se líbily. Nejspíš jsem umělecké hovado. Trochu mě zklamalo nebe. Nemělo být jablečně zelené? Ne, nemělo. Ale třeba ho někdy uvidíme. Až zas narazíme na nějakou trhlinu. Zahnal jsem takové myšlenky a šel s ní ruku v ruce k již zmiňovanému oblouku.
Bonapartův Vítězný oblouk byl o něco zajímavější. I když jsem byl dost na rozpacích obdivovat něco, co si dal dotyčný postavit po vítězné bitvě u Slavkova, když ji vyhrál zrovna u nás. Nenechte se mýlit, dějepis mi nikdy nic neříkal. Přesněji mi radši nic neříkal. Příliš se podobal knížkám, při jejichž čtení si představujete něco, co jste nikdy neviděli, tak jsem se snažil ho ignorovat. Jenže Jana měla maturitu z dějáku a ten 50ti metrový kus kamene vyfotila podle mě nejmíň stokrát. Zářila blahem, zatímco já trpěl. Pak jsme opravdu zahučeli do kavárny s názvem Eday. Jako kafe ani nebylo dobrý, moc jsem to nepobral. Ale líbilo se mi, jak má milovaná mluvila francouzsky. Ve Francii se asi jinak nedomluvíte. Asi jako kdybyste chtěli mluvit anglicky u nás… Ty ženský na pumpě jednoduše taky umí jen česky.
„Teď můžeme říkat, že jsme to ‚úžasný‘ francouzský kafe měli,“ koulela očima. Usmál jsem se. Ne, že bych měl chuť vyprávět o tom Pavlovi při našich nočních jízdách… Pavel byl vůbec úžasný právě proto, že se na nic neptal.
Pokračovali jsme dál, toulali se nazdařbůh, až jsme narazili na Sienu. Chvíli jsme u ní poseděli. Jana se o mě opřela a nepřítomně si pohrávala s mými prsty. Bylo mi tak dobře! Jenže jsem byl pořádně hladový.
„Nemáš hlad?“ snažil jsem se znít nenuceně.
Otočila se na mě a už zase se mi vysmívala. „Oh, ten tvůj žaludek!“ Položila mi hlavu na břicho a pořád se malinko otřásala smíchem. Objal jsem ji pažemi. Nemůžu za to, že jsem tak nenažraný! Ale pak jsme se zvedli a pokračovali dál.
„Nemám ponětí, kde jsme, můj orientační smysl byl vždycky nanic,“ svěřila se. „Jednou jsem chtěla jít u Míši doma ven a vlezla jsem jejímu tátovi do ložnice. Myslím že jsem ho vzbudila.“
„Vlezla jsi jejímu tátovi do ložnice?!“ Šokovala mě.
„Neboj, Miška mě hned zarazila!“
Osud buď mi milostiv! Uviděl jsem nejlepší útočiště, jaké jsem si mohl přát! Mé oči totiž zaregistrovaly blízkost KFC! To znamenalo, že se najím za stejné ceny jako doma. Všimla si, jak mne ten pohled naplnil nadějí a utrousila: „Vidím, že se pro některé architektonické skvosty dokážeš opravdu nadchnout.“
„Promiň, zlato,“ hrábl jsem si do vlasů a táhl ji přímo do toho bohulibého podniku. Ani tam neuměli anglicky. Člověk by čekal, že aspoň v americké restauraci se tak domluví, ale to by nesměl být ve Francii. Němčinu jsem radši nezkoušel, protože by mě za takový pokus mohli hned vyvést. Francouzi nesnášeli Němce snad ještě víc než Angličany. Že to zrovna velkou slávu jejich turistickému ruchu nepřinese, jim bylo evidentně jedno. Když jsme se o tom s Janinkou bavili nad Twistrem a hranolkami, prohlásila, že je to právě to, co se jí na Francouzech líbí. Jsou sví a nenechají si do ničeho kecat. Jo, to jsem musel uznat, to si tedy nenechali. Francouzi byli jako ona. Taky si do lecčeho nenechala mluvit, i když jí to někdy bylo dost na škodu. Musel jsem ji při tom pomyšlení pohladit po holé paži.
„A copak se ti na nich ještě líbí?“
„Hmmm,“ zamyslela se, ale asi jí to nešlo. No jistě, mám ruku na jejím krku, uvědomil jsem si, tak jsem ji stáhnul. „Mají rádi Čechy. Hlavně námi nepohrdají.“
„Ty máš pocit, že námi nepohrdají? A co to bylo v osmatřicátým?“
Povytáhla obočí. „Vyznáš se v dějepisu víc, než jsi ochotný přiznat.“
Pokrčil jsem rameny. Jen všeobecný přehled. Došel jsem si ještě pro dalšího Twistra a snažil se ignorovat její oči v sloup.
Zase jsme se poflakovali starými uličkami hlavního města Francie. Narazili jsme na obchod s dobrým vínem a koupili 6 lahví. Museli nás mít za opilce. Na druhou stranu, co jiného má člověk vyvézt z Francie. Sluníčko už zapadalo. Narazili jsme na stanici metra a rozjeli se do hotelu. Úplně jsem před očima viděl ten švédský stůl v přízemí.
Jednou mi jedna tupá blondýna řekla, že všichni chlapi myslí jen na jídlo a na sex. Tenkrát jsem se jí vysmál. Teď bych musel souhlasit. To vědomí mě sráželo na kolena, ale ne tolik abych s tím něco udělal. Naklonil jsem se k Janče a zašeptal: "Mám nahoře sbírku motýlů... Nechtěla byste se přijít podívat?"
Pobaveně zakroutila hlavou. "Biologie mi nikdy nic neříkala, ale mám v pokoji nějaký víno." Byla rafinovaná. Nabídl jsem jí rámě. Vyjeli jsme výtahem do druhého patra a hledali číslo čtrnáct. Odemkla a postrčila mě dovnitř. Otevřel jsem jedno Bordeaux a nalil nám dvě skleničky. Sedli jsme si na gauč. "Tak co bude s tou sbírkou motýlů?"
"Nic. Uletěli," usmál jsem se a sklonil se k jejímu krku. Krásně voněla. Cítil jsem, jak mě naplňuje vzrušení. Tak a je to v pytli. Najedl jsem se a teď s ní skončím v posteli. Zase. Odložila si skleničku a zabořila mi ruce do vlasů. Představil jsem si ty křehké ruce a byl jsem ztracen. Chytil jsem ji do náruče a odnesl na postel.
"Pověz mi," zašeptal jsem, jak mi zručně rozepínala košili. "Proč tě vždycky odvleču zrovna do postele?"
"Hmmm," zachichotala se.
"Možná proto, že jinde nemáš šanci mě svést."
No, to jsem teda neměl. V tomhle byla dost nekompromisní. Žádný auto, žádnej gauč. Je pravda, že to dělaj akorát děvky. A já bych ji nikdy nenutil k ničemu, co se jí příčí. Vlastně bych k tomu nenutil žádnou holku. Jenže tohle byla jediná holka, která mi kdy odporovala. Vlastně na mě od první chvíle strašně ječela. Byla tenkrát strašně hysterická. Nechápal jsem, co jí je. Vadilo jí, že jedu rychle. Jenže tak jsem jezdil vždycky. Pořád tak jezdím. Stále si na to nezvykla. Myšlenkami jsem zalítl ke své vymazlené Toyotě Yaris. Stála na chodníku před penzionem a v tomhle přeplněném městě byla naprosto k ničemu. Člověk tu musel cestovat tím protivným metrem.
Fajn. Poučení z tohoto dne. Chlapi myslí na jídlo, na sex a na auta.