Second life III. - 2. část

Anotace: Kdo nemá rád procházky Louverem... Ať to ani nečte =D

Sbírka: Okno do fantazie

Posadil jsem se na okno a díval se ven na rušnou ulici. Byl to znepokojující pohled. Kupodivu mě naplňoval klidem. Víte proč? Nebyl jsem součástí toho chaosu. Trávil jsem líbánky s nejúžasnější holkou na světě, která se právě vedle sprchovala. Představoval jsem si, jak jí kapky tečou po ramenech dolů a objíždí křivky jejího těla. Zasténal jsem a sáhl pro mobil. Teď nebyla vhodná chvíle myslet na sex. Musel jsem napsat tátovi. To byl problém. Musel jsem spadnout do jeho obyčejného světa. To vždycky trochu zabolelo. S Janou to bylo jednodušší než s ostatníma lidma. Ona žila pořád trochu někde jinde. Nakonec jsem napsal něco o skvělém počasí a útrpně nudných památkách. Pohled na staré baráky jsem snášel jen proto, že z nich Janinka měla radost. Dokud se smála, bylo všechno v pořádku. I kdyby se vesmír zastavil a ona se smála, byl bych v pohodě, protože ona je šťastná. Ale třeba její slzy mne doháněly k zoufalství. Snesl jsem křik hysterii, všechno, ale slzy ne! Viděl jsem ji plakat jen jednou, ale úplně mi to stačilo.
Teď ke mně přišla jenom v ručníku a voda jí odkapávala z vlasů. Natáhl jsem k ní ruce. Pochopila a sedla si mi na klín. Políbila mě rozpálenými rty na čelo. Přivřel jsem oči a vychutnával si ten okamžik. Za chvíli se odtáhne a navštívíme světoznámý Louvre. Tam se těšila asi nejvíc Měla ráda obrazy a tam se soustředila nejznámější díla světa.
Jednou mě vzala do Liberecké galerie. Bylo to na začátku našeho vztahu. Teď vidím, jak si mě od začátku omotala kolem prstu. S žádnou jinou bych neprotrpěl 2 hodiny mezi obrazy po měsíci chození. Žádná jiná by to po mě nechtěla. Vlastně si z toho pamatuju jen krtečka. Zrovna vystavovali nějaké Milerovy ilustrace. Když jsem o tom říkal Pájovi, smál se, jako by dávno neslyšel tak dobrý vtip. Prohlašoval, že tuhle holku mám už na doživotí a chtěl ji poznat. Nechtěl jsem mu ji ukazovat. Ten kluk se plazil i po pouliční lampě, když se dost opil. Jenže pak jsem poznal, že měl pravdu, že tuhle holku už neopustím, a tak jsem si vyčíhl nějaký jeho střízlivý okamžik a představil jsem je. Pak se mi Pája smál ještě víc a prohlašoval, že jsem podpantoflák. „Ty pakoni!“ křičel jsem na něj a chtěl jsem mu dát přes hubu. Neudělal jsem to. Naštěstí. Vždyť měl opět pravdu. Byl jsem zamilovanej jako nikdy a už mi to zůstalo.
Zalapal jsem po dechu, když jsem viděl, jak je tahle galerie velká. Tak to nebudou 2 hodiny. To máme na celý den… Dovolil jsem si utrousit něco v tom smyslu, že bych viděl smysl spíš v prohlídce fotografií. Obrazy jsou příliš subjektivní a malíři dost prolhaní. Kdo ví, jak to bylo ve skutečnosti.
Vystartovala na mne s výrokem Pierra Bonnarda: „Konvenční způsob reprodukování vnějšího světa, který nám nabízí kresba, je nekonečně pravdivější než zcela suchopárná technika fotografie. Čočka zachytí i ‚nepodstatná‘ světla a stíny. Malířovo oko propůjčuje skutečnosti lidskost a zobrazuje věci takové, jak je lidské oko vidí.“
Tak jsem jí se svými negativními názory dal pokoj. Uznal jsem, že už tak stačí, jak se budu tvářit.
Začali jsme u sochy Niké ze Samothráky. Jestli ji neznáte, tak je to taková okřídlená ženská. Jana ji obešla ze všech stran. Kukadla jí jiskřila zájmem. Měla ohromnou úctu k času. To já taky, i když z trochu jiného důvodu. „Je ještě krásnější, než jsem si myslela,“ zašeptala.
„Kus jí chybí,“ neodpustil jsem si, ale dal jsem jí za pravdu. I takový ignorant jako já musel uznat, že v tomhle kusu kamene je cosi majestátního.
„Třeba by nebyla tak pěkná, kdyby tu stála celá,“ přešla moje pochybná slova a pokračovala k dalším skvostům lidstva. Následoval jsem ji ponořený do svých vlastních myšlenek. Normálně jsem radši moc nepřemýšlel, ani nepromýšlel, ale ten duch staré Francie na mě nějak dýchl. Vzbudil jsem se až u jediného obrazu, který jsem jakž takž poznával. Tlačilo se u něj mnoho lidí. Netřeba ho popisovat.
„Jak se tahle da Vinciho ženská jmenuje?“ otočil jsem se na svou novomanželku.
„Gioconda Mona Lisa,“ objasnila mi. Jo, jistě. Mona Lisa. Smáli jsme se jí s klukama, že nemá obočí a říkali o ní, že je chlap. Byli jsme hrozní barbaři. Protlačil jsem nás dopředu. Alespoň k něčemu jsem byl dobrý. Jana koukala nesouhlasně, ale kdo dneska není trochu drzý, nic nedokáže.
„Vidíš to pozadí za ní?“
„Jo, je divný.“ Celý ten obraz byl divný. Který nebyl?
„A víš, co je na něm divný?“
„Ne, ale jsem si jist, že mi to povíš,“ přitáhnul jsem si ji k boku.
„Jsou to 2 různá pozadí. Nenavazují.“
„Oh,“ podivil jsem se spolu s dalšími lidmi, kteří evidentně rozuměli česky. Byl jsem ohromně pyšný na její vědomosti a začal to zkoumat. „Odkud tohle víš?“
Pokrčila rameny. „Chtěla jsem studovat dějiny umění.“
„Opravdu?“ Dějiny umění v Liberci nebyly. Jestli je chtěla studovat, plánovala Prahu nebo Brno. A to bych ji asi nikdy nepoznal. „A co ještě jsi chtěla studovat?“
„Práva,“ pronesla klidně a táhla mne do dalšího sálu. Práva jsme na hospodářské fakultě měli. Jo, uměl jsem si ji představit jako právničku. Uměla mluvit, když chtěla. Ale nesmělo by ji poslouchat moc lidí kvůli trémě. Jo, ta tréma ji asi nakonec přesvědčila, aby dělala něco jiného. Měla na výběr z tolika budoucností. Z mnoha cílů. Říkal jsem si, jestli mě někdy přestane překvapovat. Asi ne. Na co taky? Byla by to škoda.
„Tohle musíš vidět,“ Postavila mne před obrovské tmavé plátno. Nechápal jsem, co ji fascinuje. Nikdy jsem nespatřil zbědovanější výjev. Turci na koních útočili na zbědované řecké obyvatelstvo. „To je strašný,“ promluvil jsem po chvíli opatrně. Nechtěl jsem ji urazit, ale zoufalství, které ti lidé měli vepsané v očích, mi nedělalo dobře.
„Vraždění na Chiosu od Eugéna Delacroixe, Nikdo dřív nenamaloval věrněji bídu a beznaděj. Někdo se o tom vyjádřil jako o vraždě malířství.“
„Je to vražda malířství,“ ušklíbl jsem se kysele.
„Ne. Ta stará žena,“ ukázala na zbědovanou stařenu v popředí, „je nejdokonalejším symbolem toho, jak obyčejný lid doplácí na války a revoluce. A Delacroixe byl největší malíř romantismu!“
„Fajn.“ Odvedl jsem ji pryč, aby se mi tam nesesypala. Takové výjevy! Měli by to někam zavřít a nikomu to neukazovat. Jako ty obrazy zabíjaček. Nechutné. Dál už mě radši na nic neupozorňovala. Procházeli jsme ruku v ruce starými chodbami a mlčky očumovali díla starých mistrů. Dost mě to ukolébalo. Začalo mi chybět sluníčko. Ven jsem se dostali až kolem čtvrté hodiny odpolední a to už jsem zase na sluníčko neměl pomyšlení, protože se o slovo přihlásil můj prázdný žaludek.
Vrhl jsem poslední pohled na Louvre. Doufal jsem, že poslední v tomhle životě. Pak jsme se šli někam najíst. Zase jsme míjeli Champs Elyseés. Zjistil jsem, že skoro všechno, co v téhle zemi poznám, začínám nenávidět. Na všem lpělo něco přehnaného. Cestou kolem nějakého obchodu jsem zachytil svůj odraz ve výloze. Uznal jsem, že bych měl navštívit holiče. Už jsem tam dost dlouho nebyl. Ani jsem si nepamatoval, kdy naposled. Mé vlasy byly delší než kdy dřív. Jako žádná mánička, ale stejně takových 7 cenťáků. A jak teď foukal vítr, vypadal jsem jak strašák do zelí. Hrábnul jsem si do vlasů, aby nebyly tak ‚všude‘. Všimla si toho. „Co je?“
„Mám je moc dlouhý,“ stěžoval jsem si.
„Ne, nemáš,“ oznámila mi.
„Mám.“
„Ne, mně se takhle líbí,“ stála si na svém, přitiskla nás k výloze, namířila na nás foťák a cvakla.
„Nemá to žádný tvar!“
„Neeee, je to roztomilý!“ pocuchala mi to vrabčí hnízdo ještě víc. Přitáhl jsem si ji k sobě a políbil ji na levý spánek. “Nosí se to v Hollywoodu!“
„No právě,“ obrátil jsem oči v sloup.
„Tomášku…“ zamumlala. Takhle mi říkala jenom ona. Nikdo jiný mě tak neoslovoval. Možná by to dělala máma, kdyby neumřela dřív, než jsem si stačil zapamatovat barvu jejích očí. Možná by mě tím poctily učitelky ve škole, kdybych se tak hrozně nerval. Možná a možná taky ne. Takhle to oslovení bylo jen její.
„Ne,“ smál jsem se, ale už mě měla v hrsti.
Teskně se na mě podívala. Ne, tyhle psí oči ne, to ať na mě nezkouší! Ne! Fajn, budu chodit po světě jak diskant! Nechtěl jsem přiznat, že mě dostala, tak jsem mlčel. Vypadala naštvaně. Ale neměla na co být naštvaná! To já musel přetrpět pár hodin mezi čtyřmi zdmi, které měly tolik vzpomínek a otvíraly okna do tolika světů! Musel jsem se jim vyhýbat jak čert kříži! Bylo to jako vyhýbat se kapkám deště. Ano, skoro tak těžké.
***
Čistil jsem si zuby a pozoroval Janin odraz v zrcadle. Chystala se do sprchy. Můj mozek horečně pracoval na způsobu, jak tu zůstat s ní. Odložil jsem kartáček a otočil se. „Janinko?“ začal jsem nespouštějíc ji z očí.
Byla nahá. Otvírala dveře sprchy. Zarazila se. „Ano?“
„No…“ přistoupil jsem k ní. „Víš, říkal jsem si, jestli bych nemohl… Dovolila bys mi…“ Úsměv se jí roztáhl. No jistě, byl jsem průhledný. Rychle mi stáhla tričko. Soukal jsem se z kalhot. Dvířka sprchového koutu za námi zapadla. Jana pustila sprchu. Okamžitě jsme byli celí mokří. Hladil jsem ji po zádech a intenzivně líbal. Úzkostlivě se ke mně tiskla. Cítil jsem její lehké prsty na svých ramenech. Klouzaly mi po hrudi dolů až tam, kam by neměly. Zajíkl jsem se, jak se mi tam nahnala krev. Přitiskl jsem ji na kachličky a sjel ústy po bradě na krk, abych ji neudusil, protože jsem si nebyl jistý, jestli se ještě ovládám. Zalapala po dechu. Uvolnil jsem sevření, ale moje rty ji odmítaly opustit. Voda pořád tekla. Pára stoupala. Vzal jsem její orosený obličej do dlaní a jen se díval. Do jejích tmavých očí, na vtipně klenutý nos, rty vybízející k polibku. Vtáhl jsem ji do kuželu padající vody. Konec konců kvůli tomu jsme tu byli. Tekoucí voda mě uklidňovala. Pak už jsme jen stáli v němém objetí a vydýchávali se.
Pohrávala si s mými mokrými vlasy. Usmál jsem se. „Nebudu je šmikat, když jsi na nich tak závislá.“
„Díky. A omlouvám se ti,“ zašeptala a položila si hlavu na mé pravé rameno.
„Cože?“ nerozuměl jsem.
„Tahám tě po památkách a výstavách,“ vysvětlovala.
Aha. „Kdykoliv,“ políbil jsem ji letmo do vlasů. „Cokoliv.“