Second life III. - 3. část

Anotace: Trochu osekané 15+ Osekené proto, že já prostě nejsem kluk! A psát o tom z pohledu kluka mi zrovna nejde... Tak zavřete oči... Obě! =D <3

Sbírka: Okno do fantazie

Seděl jsem na posteli a zíral na krémové povlečení. Paříž byla zahalena do tmy. Bylo dost pozdě. Z pokoje nad námi se ozýval šramot a spleť hlasů. Asi se tam hádali. Pak se ozvala dutá rána. Něco velikého spadlo na zem a nejspíš se to rozbilo. Ty rozzlobené hlasy nabraly na intenzitě. Proč jsou lidi spolu, když si takhle lezou na nervy? Nechápal jsem. Možná nechtěli být sami. Já bych byl asi radši sám než s někým, s kým si nerozumím. Janinka se zavrtěla pod dekou. Asi ji ta rána vzbudila. V duchu jsem zanadával. Natáhla ruku vedle sebe, ale neležel jsem tam, tak jsem ji za ni vzal. „Nemůžu spát,“ objasnil jsem. Dnes jsem opravdu nemohl spát. Něco mi říkalo, že tohle je náš poslední obyčejně šťastný den.
Zmateně na mě zírala. Posadila se. Přivinul jsem si ji k sobě. Odevzdaně mi položila hlavu pod bradu. Seděli jsme jen tak ve tmě. Přepadl mě hrozný pocit, co jí to dělám. Co jsem jí udělal a kdy na to přijde. Jak k tomu přistoupí? Neměl jsem ponětí. Znal jsem ji. Myslím, že docela dobře. Ale záleželo na tom, v jakém rozpoložení zrovna bude.
Byla rozespalá. Vypadala hrozně vtipně, jak klimbala hlavou ze strany na stranu. Ale nemohl jsem se smát. Dneska ne.
„Kolik je?“ zeptala se tiše.
„Nevím. Brzo ráno. Měla bys spát,“ automaticky jsem ji pohladil po vlasech a chtěl si ji sundat z hrudi a položit zpátky na polštář.
„Ty bys taky měl spát,“ tvrdohlavě mi ovinula paže za krkem.
„Já nepotřebuju tolik spánku jako ty. Ty jsi takový můj malý ospalec,“ usmál jsem se.
„Nejsem malá,“ zamumlala.
Povzdychl jsem si. „Tak co bude?“
„Líbánky,“ řekla a slyšel jsem ten úsměv v jejím hlase. Už nezněla tak ospale, tak jsem na to přistoupil.
„Myslím, že aktivnější líbánky nikdo neměl,“ popadl jsem ji za boky a položil ji na polštář.
„To je mi fuk!“
Tak to mně taky. Líbala mě, jako by to mělo být naposledy. A já cítil, že něco končí, tak jsem jí odpovídal ještě naléhavěji.
„Tomášku,“ její něžné prsty mě šimraly na zádech. Zachvěl jsem se při zvuku svého jména.
S ní se mi otvíral nový svět. Svět, který jsem si nevymyslel ani já, ani ona, byl to náš svět a vznikl z naší lásky. Byl to ten nejkrásnější svět, který jsem kdy navštívil. Minuty ubíhaly, cítil jsem, že už to dlouho nevydržím. Vytáhl jsem ji za ramena do sedu a hladově se přisál na její krk. Dýchala přerývavě. Snažil jsem se oddálit ten okamžik, kdy se s ní neodvratně spojím. Čím dřív to začne, tím dřív to skončí. Jako všechno. Všechno někdy skončí.
A pak jsem to udělal. Pomalu a opatrně. Vždycky vydechla, napjala se a záhy se mi důvěrně stulila v náruči. Naplnilo mě vzrušení. Mazlil jsem se s ní, jako by byla z křehkého skla, protože její duše byla jako ze skla. Od začátku mi říkala: „Nepospíchej, nebo se leknu a uteču.“ Prý už to párkrát udělala. Teď už mi nejspíš neuteče. Někdy mívala chvilky, že pospíchala ještě rychleji než já. Ale stejně. Mohla by mi utéct. A to jsem v žádném případě nechtěl.
Tiskla se ke mně tak žádostivě a já nemohl odolat. Sem tam, sem tam. Ucítil jsem prudké sevření a pochopil, že dochází vrcholu. A pak i já dojdu vrcholu a bude průšvih. Jen na moment jsem se k ní připoutal pevněji, nejvíc, jak jen to šlo a pak jsem ji přestal líbat, abych se mohl nadechnout, a úplně opustil její tělo. Hbitě jsem se natáhl pro ručník přehozený přes pelest postele. Sedla si proti mně a pomohla mi. Položil jsem jí hlavu na prsa a čekal, až to odezní. Zase mi zanořila ruce do vlasů. Byl jsem vnitřně prázdný. Nic neexistovalo. Jen my dva. Objal jsem ji kolem boků a chtěl takhle zůstat navždy. Neměl jsem chuť čelit jakékoli budoucnosti. Kdybych tak mohl zastavit čas. Nebo zmrznout. Nebo zmizet.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se když jsem dlouho nic neříkal, jen vdechoval vůni její rozpálené kůže.
„Asi jo,“ zamumlal jsem a políbil ji na prso.
„Asi?“ nedala se odradit.
„Postupně. Rozdejchávám se.“
„Proč?“ slyšel jsem v jejím hlase pobavený nesouhlas.
„Protože jsi naprosto úžasná,“ políbil jsem ji na druhé prso.
„Ne, to ty jsi naprosto úžasný. Nesnesitelně úžasný.“
Zakroutil jsem hlavou. Na tomhle se neshodneme. „Pověz mi něco,“ zhluboka jsem se nadechl a vyrazil to ze sebe co nejrychleji, abych si tu otázku nerozmyslel. „Jak to vy snesete?“
„Co jako?“
„No… Říkají, že holky nemají pokaždý stejný orgasmus. Vlastně nikdy nevíte předem, co očekávat.“
Zasmála se. „Nechci o tom mluvit. To je hrozně… Ježiš… Já nevím!“ Pustila mě a rozhodila rukama. Taky zakroutila hlavou, aby mi naznačila, že o tom se opravdu bavit nebudeme. Jenže já se o tom chtěl bavit. Moje mysl se toho chytla, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. Protože my jsme se o tomhle nikdy moc nebavili, spíš jsme to dělali.
Zahleděl jsem se jí do očí. V té tmě jsem ty tmavé čočky zaostřil spíš podle zvyku, než že bych jí do nich opravdu viděl. „Prosím,“ pronesl jsem klidně, ale i trochu naléhavě.
„Co chceš slyšet?“ Šibalsky se usmívala, ale přitom vypadala, že přemýšlí.
„Jaký to je… Se mnou.“ Na konci můj hlas klesl do sotva slyšitelného piana. Bože, co to melu? A chci to vůbec slyšet? Ne ne ne! Vždyť jsem o sobě nikdy nepochyboval! Co to do mě teď vjelo!
Naklonila se ke mně blíž. Špička jejího nosu se skoro dotýkala mé. Prohrábl jsem si vlasy. Ale asi nebyl důvod se něčeho bát, protože se usmívala. „Je to různé,“ začala pomalu. Obezřetně jsem si ji měřil. „Ale pokaždé nepřekonatelné. Pokaždé jinak,“ pokrčila rameny. Visel jsem ji na rtech jako žíznivý na vzdáleném džbánu vody. „Nikdy jsem nezažila víc. Je to všechno. A nic.“ Zavřela oči. Měl jsem nutkání ji políbit, ale nechtěl jsem, aby přestávala mluvit, když už začala. „Celá moje existence se soustředí jen a jen na tebe. Jinak to ani nejde. A ty jsi tak… Hodný. Přesně, jak to potřebuji.“ Otevřela oči a byly tak láskyplné, že už jsem to nevydržel a celou ji zlíbal.
Jemně mě odstrčila. „Tak, teď už víme, jak to mám já. Ale jak to máš ty?“
Zalapal jsem po dechu. To jako neví? Cožpak to nevidí? „Vznáším se,“ zašeptal jsem jí do ucha a pak už jsem na nic nečekal a uzamkl její rty na hodně hodně dlouho.
Ráno, když jsem se vzbudil, jsem se cítil jako nejšťastnější člověk pod sluncem. Spala v mých pažích jako dítě, které šlo spát dlouho po večerníčku. Klidně oddechovala. Sluníčko natahovalo své paprsky přímo do pokoje a kreslilo jí ve vlasech světlý melír. Miloval jsem tu chvilku, než se vzbudí. Nejdřív sáhne po dece, jako by se chtěla uzavřít pře celým světem, naznačovala tím, jak nekonečně je jí ve snech lépe. Pak si uvědomí, že je ráno a opatrně otevře oči. Jako by je mohlo světlo dne spálit. Zamrká a zakňučí. No a pak se ke mně přitulí a bude se snažit znova usnout, ale to se jí skoro nikdy nepovedlo. Ani dneska. „Zůstaneme dnes v posteli,“ navrhla.
Usmál jsem se. Hezká představa. Ale později by toho určitě litovala. Válet se mohla i doma. „Kdepak, pěkně zvedej kotvy, dáme si nějakou vydatnou snídani a vyrazíme do ulic.“
Zatvářila se, jako kdybych mluvil o trhání zubů. No dobře, tak strašně se netvářila. Když někdo mluvil o čemkoliv negativním kolem zubů, vrhala horší pohledy. Takže, prostě se zatvářila kysele, ale nakonec se bez reptání podřídila. Odhodila deku a sáhl po brýlích. Zamířila ke kufru a prsty si rozčesávala zacuchané vlasy barvy mléčné čokolády. Bez dechu jsem své oči upíral na křivky jejího těla. Otevřela kufr a začala se jím prohrabovat. Následoval jsem ji, otevřel svůj kufr a hledal nějakou čistou košili a tříčtvrteční džíny. Chvíli koukala s otevřenou pusou na můj nehorázný bordel. Pak spustila nehorázný křik. Jo, tohle ji dohánělo k šílenství. Nechal jsem ji, ať se vybouří, a pak jsem kufr zavřel. „Nemusíš se tam dívat, lásko,“ zamumlal jsem a políbil ji na tvář.
„Máš všechno na ruby,“ dívala se sklesle na víko kufru.
„No, aspoň se mi z druhé strany nesepere barva. Někdo tak pere všechno,“ uklidňoval jsem ji.
„Já ne. Nemám čas to pak zase všechno obracet,“ sykla, ale pořád vypadala nešťastně. Ne ne ne! Proč se musí takhle tvářit kvůli takové prkotině?!
Zakroutil jsem hlavou. „Dělám to tak celý život!“
„Jo, to teda děláš,“ zamumlala a zmizela v koupelně.