Vánoce 2018

Anotace: Nečekaná nabídka 6. Pro mé věrné čtenáře ještě dnes:-)

Seděli u stolu v kuchyni u hrnku s horkou kávou. Gita nalila Filipovi dvojitou whisky, aby se uklidnil. Naráz ji vypil.
„Neboj se,“ uklidňovala ho. „Zítra zavoláš právníkovi a zeptáš se, co dělat. Jste rozvedení a soud svěřil Kytičku do tvé péče. Jsi zapsaný v jejím rodném listu a ona se o ni tři roky vůbec nezajímala. Staráš se o ni vzorně, tak čeho by ses bál. A víš co, bude dobré udělat genetický test. Pak budeš mít jistotu.“
„Nechci ji ztratit, chápeš?“
Vzala ho za ruku. „Ani já ne,“ stiskla mu dlaň. „A stejně mi nikdo nevymluví, že je to tvoje dcera. Víš, jak jsem přišla o Vánocích a otevřela mi Kateřina? Myslela jsem si, že je to její matka, stejné oči, stejný úsměv, stejně neposlušná vlna vlasů na pravé straně. Genetika se prostě nezapře.“
Podíval se na ni. „Myslíš?“
„Vím to! Cítím to, že vás dva nespojuje jen osamění.“
„Díky,“ políbil jí hřbet ruky. „Nevím, co bych bez tebe dělal,“ podíval se na ni zarudlýma očima.
„Dej se do pořádku, skočím pro Kytičku, neměla by tě takhle vidět,“ pohladila ho po tváři.
Přitiskl si její ruku k tváři. „Pojď ke mně, na klín,“ držel ji stále.
Vstala, aby udělala, co chtěl. Měla chuť říct, že je těžká, ale spolkla větu na poslední chvíli.
„Jsi nejlepší žena, jakou jsem kdy potkal. Dáváš a nic za to nechceš. Děláš to tak samozřejmě, že to člověka svádí k tomu, aby jenom bral. Nevím, jak ti to můžu oplatit.“
Řekl to, co jí ještě nikdo neřekl, viděl v ní ženu, ne děvku, co jde s každým do postele na druhém rande, jak to často dělávala. Nemohla si pomoct, když měla rande jednou dvakrát do roka, někdy dokonce napřesrok, kdo by to vydržel. A pak se nemohla divit, že se k ní tak všichni chovali. Ale řídila se heslem, že nekupuje zajíce v pytli. No a muži se brzy projevili, ukázali svou pravou tvář už v posteli. Obvykle byli sobečtí, plačky, ukňouraní mamánci, nespolehliví, nezodpovědní, lakomí, umínění a bůhvíjací ještě. Navíc, sex obvykle nestál za moc.
Zaskočil ji druhou větou. Chtěla. Chtěla hodně. Chtěla to, co mít nemůže, jeho lásku.
„Víš, řídím se tím: Přej a bude ti přáno. Dej a bude ti dáno. Tak dávám to, co chci, aby se mi vracelo zpátky. Špatné skutky každého jednou doženou, tak proč bych měla ostatním házet klacky pod nohy?“
„Jsi taková hodná, nezákeřná, jak to dokážeš?“
Nezákeřná? Stále doufala, že ji bude mít rád. A udělala by pro to snad všechno. Ale zůstala sama sebou přes všechna zklamání snad jen proto, že se dávno vzdala myšlenky na lásku.
„Dobře, budu upřímná. Jsem s tebou, protože je mi s tebou dobře, a mám tě ráda. A mám ráda Kytičku, jako by to byla moje dcera. Jste jako rodina, kterou jsem nikdy neměla.“ Snad to nezvorala!
Překvapeně se na ni podíval. „Dneska ráno, když jsi byla pryč, bylo tady podivné prázdno. Chyběla jsi tady. Přestěhuj se k nám.“
Gita zrozpačitěla. Přestěhovat se sem?
„Myslíš to vážně? Takhle brzo? Vždyť se skoro neznáme…“
„Je to brzo, ale bude to pro všechny jednodušší,“ naléhal na ni.
Měl pravdu. Vzpomněla si na kartářku, u které byla před jedenácti lety. Tehdy jí řekla, že potká muže, toho pravého, rozvedeného otce dcery. Za jedenáct měsíců. Jenomže ono to nebylo jedenáct měsíců. Tehdy ho měla potkat v únoru a ono nic, nikde nikdo, dál tu byli ti samí. Jak je ten čas relativní. Ačkoliv vlastně čas neexistuje, je jenom teď, žádná minulost a budoucnost, jenom přítomnost.
„Dobře, přestěhuju se za tebou, za vámi,“ přikývla s úsměvem. „Ale teď už jdu pro Kytičku, je tam nahoře sama už dlouho. Zatím se uklidni,“ vlepila mu pusu na tvář. Zvedla se a běžela nahoru.
„Kytičko?“ slyšel, jak volala jeho dceru. Ano, jeho dceru, o tom není pochyb.
Rozbušilo se mu srdce, když si vzpomněl, jak mu Gita seděla na klíně. Těšil se na ni celý den, který strávil sám s Markétkou. Bez ní to jaksi nebylo ono. Ale proč? Přemýšlel tak dlouho, až mu to došlo. Zamiloval se do ní. Byla pravým opakem jeho ženy. Hodná, něžná, laskavá, ochotná, štědrá, šikovná, samostatná, skromná, měkká, voňavá. A taky rozhodná, neústupná, tvrdohlavá, vtipná, chytrá. Nechápal, jak taková skvělá žena mohla tak dlouho zůstat sama! Musí se jí na to zeptat.
Zvedl se, opláchnul si nad dřezem obličej a utřel ho papírovou utěrkou. Vydal se nahoru za děvčaty.
„Copak tady děláte?“ vkročil do dětského pokoje.
„Hrajeme si,“ zvedly obě hlavy od domečku.
„Můžu se přidat?“ sedl si k nim na podlahu na koberec.

„Ještěže je zítra pátek,“ zmínil se Filip, když se vrátili do kuchyně uklidit po večeři. Oplachoval talíře ve dřezu a Gita je utírala. Kytička dávno spala a oni osaměli.
„Objednám soupravu na genetické testy na internetu, ano? Budeš mít jistotu a důkaz pro Jitku.“
„Chtěl jsem se tě na něco zeptat,“ začal.
„Ptej se,“ odpověděla klidně. „Taky jsi mi řekl pravdu, nemám co skrývat.“
„Proč jsi zůstala sama?“
„Sama? Já nejsem sama. Mám svou práci, kamarádky, rodiče…“
„Ne, proč ses nevdala?“ přerušil ji.
„Nepotkala jsem nikoho, kdo by za to stál. Kdo by mě požádal o ruku.“ Pověděla však jen část pravdy. Kdysi jednu nabídku dostala, podivnou, od muže, od kterého raději utekla, protože se nechoval zrovna fair. Říkala mu vyžírka, což vypovídalo o jeho charakteru asi všechno. Ten by ji určitě bral všemi deseti, ale o to nestála zase ona.
„Jakto?“
„Dobře,“ nadechla se, rozhodnutá říct mu všechno, ať to stojí, co to stojí. „Nikdy jsem nebyla tou, o kterou se muži bili, která se jim líbila. Vlastně se to se mnou táhlo odjakživa. V tanečních jsem vždycky zůstala sedět, protože se mnou nikdo tancovat nechtěl. Na gymplu kolovala po vyšším ročníku moje fotka s nápisem přírodní katastrofa. Celé dětství jsem slýchala, že jsem tlustá. A abych nezůstala starou pannou, kývla jsem na internetu na nabídku jednomu blbečkovi, kterému se líbila moje sestřenice. Tak jsem si řekla dost, když do třiceti nepřišel nikdo, kdo by za něco stál, vrhla jsem se naplno do práce, dostudovala vysokou a pracuju jako daňová poradkyně. Mám byt, auto, jezdím na dvě dovolené ročně a příbuzným nosím drahé dárky.“ Tak a je to venku, vyblila to na něj. Už jen čekala, že se od ní štítivě odtáhne nebo nebude mít co říct.
Vzal jí utěrku z ruky, odložil ji na linku a objal ji kolem pasu. „Chtěl bych ti něco říct,“ začal zvolna.
„Počkej, jen to dodělám,“ natahovala se po utěrce, aby oddálila chvíli pravdy.
„To počká,“ zamezil jí přístup. Díval se jí do očí a najednou zvážněl. Může to být pravda, všechno, co mu teď o sobě řekla? Copak byli všichni slepí? Vpila se do stříbromodrých hladin studánek.
„Copak mi chceš povědět?“ koukla na něj očima v barvě moře a stejně tak velkýma.
„Zamiloval jsem se do tebe,“ řekl naprosto vážně a nečekaně.
Zírala na něj s pootevřenou pusou.
„Nic na to neřekneš?“ prohodil zklamaně.
Byla opatrná, životní zkušenosti ji nabádaly k ostražitosti. A tak se jen naklonila a políbila ho, vášnivě, s něhou a láskou, jakou jen dovedla. Ale říct, říct nahlas mu to nemohla, ještě ne, dokud si nebude jistá, že on je ten pravý, muž, kterého bude milovat už navždy a který ji neopustí.
Vyhrnoval jí vzadu tričko a nepřestával v líbání. Cítila, jak jí na zádech přejíždí dlaněmi. Po těch faldech, napadlo ji. Proboha, co je to za muže, když se mu tohle líbí? Stále se nesmířila s tím, že nikdy nebude mít šedesát kilo. Leda, že už se nikdy nenají a bude pětkrát týdně v posilovně. Ale na to se mohla vykašlat.
„Strašně mě vzrušuješ, pořád tě chci,“ kousal ji lehce do ucha. „Ty ani nevíš, jak jsi krásná a úžasná,“ pokračoval.
„Ani já se tě nemůžu nasytit,“ zastrčila mu ruku vzadu do kalhot a vzdychla, když jí líbal krk. Citlivou erotogenní zónu, která zůstala téměř dvacet let bez povšimnutí. Buď měl radar, nebo spoustu milenek. Nebo obojí. Ale netoužila znát pravdu.
Posadil ji na linku.
„Chci se tady s tebou milovat,“ zastavil se v činnosti.
„I já s tebou,“ rozepínala mu knoflíčky u košile. Stáhla mu ji ze svalnatých ramen a odhodila bokem. Líbala ho na hrudníku, třela si tvář o jeho chloupky a ochutnávala bradavky. Dostala se k pásku u kalhot, rozepnula ho, pak zip a stáhla je i s prádlem. Stál před ní nahý. Vzrušený v hladkém klíně, musela se ho dotknout rukou. „Jsi krásný, dobře stavěný, všude.“
Sledoval ji přimhouřenýma očima. Chtěl ji vidět nahou. Hned.
Jakoby tušila, co chce, aby udělala. Přetáhla si tričko přes hlavu. Jedním prstem jí stáhnul ramínka podprsenky, kterou rozepínala. Takhle vsedě a na plném světle se trochu styděla. Nemohla se srovnávat s krasavicemi z časopisů, které byly upraveny silikonem snad už od základky. Příroda ji obdařila co do velikosti, ale s pevností si už nelámala hlavu.
Vztáhl k ní ruce a potěžkal je ve svých dlaních. Zasténal a ona s ním.
Sklouzla z linky, aby si svlékla kalhoty a prádlo, zatímco si hrál s jejími ňadry. Když byla nahá, vyskočila zpátky, aniž by přestal s laskáním. Uchopila jeho ztvrdlý penis a přejela špičkou po své zvlhlé skulině, až zasténal.
„Chci dovnitř,“ prosil.
„Pojď,“ objala ho nohama, aby mohl vniknout hluboko. Zapřela se rukama za zády, mírně zaklonila hlavu a nechala to na něm.
Ruce opustily její ňadra, aby se kochal pohledem na její tělo při pohybu, a chytil ji na stehnech, aby si ji přidržoval.
Nemohla věřit, že to dělá na kuchyňské lince. Vždycky o tom jenom snila, ale neuskutečnila.
Sklonil se k ní, aby ji políbil. Dělal to důkladně, jeho jazyk laskal její a naopak, sáli si rty, přejížděli si po zubech nebo se jen něžně dotýkali rtů ve zvláštní souhře. Občas ji překvapil svou naléhavostí, jindy něhou a opatrností.
Když dozněla jejich společná vášeň, pomohl jí dolů. Oblékli se a vydali nahoru po schodech.
„Musím do sprchy, jsem po celém dni hrozně unavená,“ zastavila se ve dveřích.
„Půjdu po tobě,“ propustil ji.
V koupelně se dala do pořádku a osvěžená vodou se vrátila k Filipovi.
„Můžeš jít,“ sedla si k němu na postel, kterou rozestlal, a přejela mu rukou ve vlasech.
Podíval se na ni, přikývl a zvedl se. Pak se ale zase vrátil, kleknul si před ni, vzal ji za ruku a zcela vážným tónem se zeptal: „Gito, vezmeš si mě?“