Adventures of Amy Part 1.

Anotace: První díl moji povídky, kterou jsem začala psát asi před rokem, takže se omlouvám, že začátek je trochu pochybný. Je to takový můj mišmaš. Tak snad se někomu zalíbí. Časem se to bude určitě zlepšovat.

Seděla jsem v parku na lavičce, poslouchala hudbu a četla si. Ani pořádně nevím o čem ta knížka je. Prostě jsem si ji vzala jen tak, abych nevypadala, jako naprostý zoufalec, že tady jen tak sedím a koukám nikam. Ve devatenácti letech přeci nebylo moc normální sedět v parku jako nějaký důchodce. Spíš než tomu čtení jsem se věnovala posloucháním hudby Kámoška mi do mp3 nahrála písničky od nějaké skupiny. Ani jsem neznala jejich název, ale v celku se mi to líbilo. Najednou mi v kapse zavibroval mobil. Sms od C.J. Byl to zpěvák naši malé kapelky. Jmenoval se Cyril Janeček. Jeho jméno mu přišlo naprosto děsný, a tak si prostě nechal říkat „Sídžej“. Mimo jiné mu to připadalo hodně tvrďácký. Začetla jsem se do velmi stručné zprávy: Zkouška?!?. No fajn. Zvedla jsem se tedy z lavičky a doběhla domů. Ještě že to bylo blízko. Sebrala jsem kytaru a vyrazila na autobus. S kapelou jsme zkoušeli v garáži Sídžejovy babičky. Auto dávno prodala, tak ji na nic nebyla. Založili jsme Dark mirror společně před čtyřmi lety. Já jsem hrála jako jediná holka v kapele na elektrickou kytaru. Dany, který byl C.J. brácha hrál na bicí. Tom, můj spolužák ze školy zase na basovku a C.J. zpíval. Hráli jsme jen tak pro sebe a nebo na různých narozeninových oslavách známých a jejich známých. Nic světovýho jsme ani nečekali. Každý jsme měli svoje mouchy. Já třeba vůbec neumím noty a tak hraju melodie jen podle sluchu. C.J. občas neladí a sem tam dost ujíždí. Dany...no řekněme, že ten je z nás asi jedinej dokonalej. Co taky můžete zkazit na třískání do bubnů...snad jen rytmus, ale ten Dany držel dobře. Tom zase měl po úrazu trochu méně ohebné prsty a tak jsme hráli v jeho možnostech. Dělávali jsme si legraci, že jsme banda vyvrženců. Svým způsobem to byla pravda. Autobus už projížděl kolem velkých řad garáží a tak jsem vyskočila.
„Brý jitro“ Pozdravila jsem Danyho, který zápasil s rezavým zámkem na dveřích.
„Nesekla ses trochu? Je skoro večer“ Odpověděl Dany a soustředěním vyplazoval jazyk.
„To ses to za ty čtyři roky ještě nenaučil odemknout?“
„Sorry, ale vždycky to odemyká C.J. a ten dneska přijde trochu později.“
„Zase je s Keirou co?“ Keira byla Sídžejova holka. Neměla jsem ji ráda. Byla hrozně namyšlená a vždycky když jsme měli zkoušku, tak se tvářila na C.J. hrozně nafučeně.
„Jo je“ Vytrhl mě Dany z přemítání.
„Veselé vánoce přeju“ Ozval se za námi Tomův hlas.
„To jste se dneska všichni úplně zbláznili? Nejdřív mi Amy popřeje dobrý ráno a teď ty veselé vánoce ve 30 stupňovejch vedrech? Asi jsem mezi vámi jedinej normál.“ Prskal Dany, mezitím co jsme se s Tomem váleli v křečích po zemi.
Konečně se Danymu podařilo zdolat zámek a tak jsme vešli dovnitř. Bylo to tu celkem velké, na to, že to byla garáž. Hned jsem zapojila kytaru, sedla si na jeden nějaký barel a začala si jen tak vybrnkávat melodii, co mi pořád hrála po cestě v hlavě. Po chvíli poslechu se ke mě přidal Dany a dal mému bezúčelnému brnkání rytmus. Tom se rozzářil a přidal se k nám. Do notýsku pak začal v pauze zaznačovat akordy, aby jsme tuhle novou skladbu nezapomněli. Hráli jsme a zářili jak lampiónky. Takhle dobře nám to dlouho nešlo. Už mě pomalu začínaly bolet prsty ale hrála jsem dál, dokud se neotevřely dveře. Dovnitř vešel C.J. Byl celkem skleslý, jakoby ho něco tížilo.
„Ahoj Sííí džeee jiiii“ Pozdravil ho Tom.
On však jen mávnul na pozdrav a začal sbírat svoje věci. Popsané papíry s texty a noty házel do batohu.
„Co se děje? Přidej se k nám.“ Jen zavrtěl hlavou a pokračoval.
„Sídžeji?“ Tomovi už to taky začínalo být podezřelé. Jen Dany seděl a s nevěřícným výrazem zíral na bratra.
„Je konec.“
Hrklo ve mě, ale zanechala jsem chladnou hlavu.
Dany vstal a mrsknul o zem paličkama vyřítil se ze dveří a schválně do bratra vrazil.
„O čem to mluvíš?“ Stále jsem to nechápala.
„Je konec Amy. Babička to tady musí prodat.“
„To přeci nevadí. Najdem si jiné místo. Kvůli toho se přece nemusíme rozcházet.“ Pak mi ale došla krutá pravda. „Ty nechceš jiné místo. To prodání garáže se ti náramně hodí, abys mohl být pořád s Keirou, nemám pravdu?“
Mlčel
„Ty hajzle. Jak jsi nám to mohl udělat? Vyměnil jsi kamarády za tu kozu, která tě podvádí na každém rohu.“ Tom ve chvíli držel C.J. pod krkem.
„Pusť ho Tome. Nestojí ti za to“ Do očí se mi draly slzy ale držela jsem se. Nechtěla jsem se rozbrečet před ním.
„Zklamal jsi mě. Vždycky jsem věřila, že pořád dáváš větší přednost kapele, než tý...Keiře.“
„Amy jaký to mělo smysl? Tobě to nevadilo, že jsme ze sebe dělali šašky jen na narozeninových oslavách, a to ještě v nejlepším případě? Tobě nikdy nevadilo, že pořád tvrdnem jenom v týhle špinavý garáži? Nevadilo ti to?“ Křičel na mě.
„Ne nevadilo, protože jsem aspoň byla s vámi a měla jsem nějakou náplň...nějaký smysl života, pokud se tomu tak dá říct. Promiň jestli ti přijde ubohý.“ Neudržela jsem se a vyběhla z naši teď už bývalé zkušebny. Proběhla jsem kolem Danyho, který seděl na lavičce a kouřil. V jeho očích byly taky slabé slzy. Já jsem na tom však byla jinak. Slzy mi z očí doslova tryskaly. Běžela jsem až na konec řady garáží a posadila se na lavičku. Ruce se mi třásly jako o život, že jsem sotva vytáhla z kapsy mobil. Vytočila jsem číslo a snažila se uklidnit hlas.
„Mami mohla by jsi pro mě přijet?“
„Amy co se stalo? Jsi v pořádku?“
„Jsem, jen bych potřebovala odvoz.“
„Jedu zrovna z práce, tak se pro tebe stavím“
Položila jsem to a hlasitě vzdychla. Najednou mě začaly napadat myšlenky, že jsme se sem neměly přistěhovat. Do téhle zpropadené země. Jak bych se ráda vrátila do Ameriky, ale to už bylo dávno. Když jsme se s mámo přistěhovaly bylo mi 12. Zvykla jsem si rychle, ale i tak se mi moc stýskalo. Po přátelích, které jsem ztratila. Najednou jsem se cítila hrozně sama.
Přijíždějící auto mi ohlásilo konec přemítání. Nasedla jsem dopředu vedle mámy a utřela si slzy.
„Zlato co se stalo?“
„Je konec. Rozešli jsme se. Celá kapela je v troskách.“
„Ale ne. Snad to nebude tak zlé. Vyspíte se na to a zítra to bude lepší.“ Mluvila na mě laskavým tónem a já opět začala plakat
„Nebude Cyrilova babička to musí prodat a jemu se prostě už nehodíme. Má svoji holku a je pořád jenom s ní“ Křičela jsem, ale máma na to nic neřekla
„Tak si najdete jiného zpěváka. A uvidíš, že až si ty někoho najdeš, tak jeho chování pochopíš“
„Nepochopím, já bych nikdy přátelům nepodrazila nohy. A nového zpěváka hledat nebudem. Kdo by chtěl zpívat s takovýma vyvrhelama.“Máma se usmála. Tak laskavě a klidně.
„Vyspíš se na to, a zítra bude všechno lepší. Objednáme si pizzu a bude nám hnedka lépe“ Povzbudivě se usmála. Měla tak kouzelný úsměv, který mi vlil do žil novou naději.
„Děkuju mami“ Usmála jsem se a objala ji.
„Amy pozor. Počkej“
Náraz semnou škubl, až jsem ucítila jak mi zakřupaly snad všechny kosti v těle. Všude byl zvuk tříštícího se skla a jak kapota auta dřela o silnici. Křičela jsem, ale můj hlas zanikl v tom odporné skřípotu a třesku. Pak najednou zavládlo ticho. Nebylo to obyčejné ticho, ale takové to ticho, co rve uši. To hlasité ticho. To mrtvé ticho. Pak zase věci začaly dostávat svůj rozměr a realitu. Kolem se začal ozývat křik. Neskutečně mě bolela hlava. Nevěděla jsem co se stalo. Někdo na mě volal, ale nedokázala jsem mu odpovědět. Hlasy mi nedávaly smysl zvuky byly zkreslené. Chtěla jsem se otočit a podívat na mámu, ale omdlela jsem.