Čtyři oči- pokračování

Anotace: Díl 2.

Sylva

Náš tuzemský pobyt se zcela nepozorovaně přehoupne do druhé poloviny a já si s hrůzou uvědomím, že za týden v tuhle dobu se budu již procházet po ulicích našeho stověžatého města. A co víc, můj nástup na vysokou školu se pomalu, ale jistě přibližuje. Krucinál!

,, Chápeš to?“ složím si zoufale hlavu do dlaní a málem přitom skončím v misce s mlékem a kukuřičnými lupínky. Naštěstí pro mě, netrefím se.
,, Vystřídala jsi snad už všechny kluky v hotelu a nejbližším okolí. Co bys ještě chtěla?“ zajímá se trochu podmračeně Julie a pohrává si s lžičkou od čaje. Vidím na ní, že ani ona není ve své nejlepší náladě, tenhle den bude pro nás obě nejspíš dost kritický.
,, A abych nezapomněla,“ dodá vzápětí, ,, Odpoledne tady nebudu!“
,, Hm, jas … Cože?!“ vyprsknu to beztak nechutné jídlo a aniž bych si všímala užaslých pohledů okolo sedících, okamžitě se do ní pustím:
,, A směla bych laskavě vědět, kam si hodláš vyrazit? Nezapomeň, že jsi na konci třetího měsíce a doma na tebe čeká otec tvého dítěte!“
,, Mohla by ses laskavě trochu ztišit?“ požádá mě až s ledovým klidem Julie a naprosto nezúčastněně si přidá do čaje další dvě kostky cukru a teprve poté pokračuje:
,, Samozřejmě, že tohle všechno vím. Na to se opravdu zapomenout nedá. Ale poslední dobou, trvá to už skoro přes měsíc, si s Ondrou nějak nerozumíme. Vlastně nerozumíme se ani použít nedá. V podstatě jediné, c nás poutá, je to dítě …,“ Při těchto slovech si zcela instinktivně položí ruku na břicho …, ,, A já nevím, jak to bude dál. Co s námi bude. Ta láska, kterou jsem k němu cítila ze začátku, vyprchala a city z jeho strany také ochladly. Nedovedu si představit, jak bychom spolu mohli zůstat do konce života. Ještě před šest týdny bych byla ochotná postavit se za něj a být po jeho boku. Ale teď je to jiné …,“ odmlčí se a zmateně se rozhlédne kolem, jako by hledala východisko z téhle situace. Neujde mi , jaký úsměv si přitom vymění s mladým mužem od vedlejšího stolu.
,, A proč si nic neřekla? Jak dlouho sis to chtěla nechat pro sebe?“ vyzvídám a snažíme nedat najevo, co si o jejím chování alespoň prozatím myslím.
,, Máš svých starostí dost, vidím na tobě, jak tě ta blížící se škola nervuje. A vůbec, až do doby, než jsme přijeli sem, jsem to nechtěla nějak řešit, byla bych za nezodpovědnou a nafoukanou holku, co ještě není zralá na dítě. To bych vážně nerada!“
,, Aha,“ Zklidním se a pokusím se uvažovat rozumě. Mimoděk si přitom vybavím vysokého, neuvěřitelně milého kluka s hustými kaštanovými vlasy, jak s bílou holí v ruce přešlapuje na prahu našeho bytu, a jen stěží si dovedu představit to, co mi tady Julča povídá. Nicméně možné je všechno, lidé jsou různí a první dojem často klame.
,, A jak si to představuješ dál?“
,, No,“ Sestra si povzdechne, ,, Především si s ním o tom musím promluvit. Ale řekla bych, že budu moct i s dítětem zůstat v tom pronajatém bytě a Ondra se odstěhuje zpátky k rodičům. A v zájmu nás všech si pak co nejrychleji zkusím najít nějakou práci, třeba v cestovce nebo tak!“
,, Těprsk,“ ujede mi, ,, Tak to tě obdivuju, na druhou stranu ti ovšem věřím. Věřím, že pokud ty řekneš, že tohle zvládneš, tak to prostě zvládneš. Vždycky všechno přežiješ!“ Povzbudivě jí položím ruku na rameno
,, A pokud budeš potřebovat, vždycky tu pro tebe budu. Vždycky!“

Julie

Zatímco se slunce pomalu sklání k západu a číšníci připravují večeři pro hosty, obleču si šaty, které jsem si koupila těsně před odjezdem a které mi podle ostatní prý sluší, učešu se, rty přejedu lehce leskem a vklouznu do bot.
,, Tak si to užij,“ nakoukne ségra z koupelny a já zahlédnu její krátké mokré vlasy, jež momentálně vypadají jako rozčepýřené hnízdo. Tohle
ovšem nahlas neříkám, raději popadnu klíč a zabouchnu za sebou dveře pokoje. Na výtah se nenamáhám čekat, seběhnout po schodech jedno patro mi nedělá žádný velký problém. U vchodu do mramorové haly, kde sídlí recepce s tím nesmírně ochotným pracovníkem, jenž po nás od prvního dne nepokrytě kouká, v čemž se samozřejmě Sylva náležitě vyžívá, se trochu zarazím. Pohled na vysokého tmavovlasého muže, jak nejistě přešlapuje opodál, mě uklidní a dokonce pocítím kdesi v břiše příjemné zašimrání. Tak do toho!

Restaurace, kam vyrazíme na večeři, je velmi příjemný podnik, sídlící kousek od pláže, tudíž sem doléhá šumění, jak se lehký větřík prohání po hladině moře.
,, Co si dáš?“ zajímá se můj společník, zatímco se k našemu stolu přiblíží číšník.
,, Zkusím nějakou specialitu, třeba to rizoto s mořskými plody,“ S těmito slovy zaklapnu jídelní lístek když zůstaneme sami, nadechnu se:
,, Nechceš mi o sobě, prosím, něco říct?“
,, Nebude tě to nudit?“ strachuje se.
,, Určitě ne, ráda naslouchám ostatním. A v podstatě ještě nic o tobě nevím, Marku,“ Trochu nejistě se dotknu jeho ruky, ,, A docela ráda bych to změnila!“ Pousměje se a jeho čokoládové oči se zvláštně zalesknou.
,, No dobře,“ souhlasí nakonec, ,, Tak co bys chtěla slyšet?“
,, Kromě toho, že ti je třicet a jsi z Prahy, opravdu nic víc netuším,“ prohodím.
,, Tak v tom případě to musíme hned napravit. Pracuju v jedné firmě jako marketingový poradce. Ještě tě to baví?“
,, Určitě,“ ujistím ho.
,, Bydlím v Brně a sem na dovolenou jezdím už pátým rokem. Ale poprvé jsem tady potkal někoho, jako jsi ty!“ Snad na důkaz svých slov vezme mé ruce do svých a když chci instinktivně ucuknout, nenechá mě.
,, Julie, prosím tě, nemohli bychom to alespoň zkusit? Prosím. Vážně jsi mě zaujala na první pohled. Jsi jiná než ostatní. Nechtěl bych promarnit tuhle šanci!“ Opětuji mu dlouhý pohled a na okamžik se zamyslím.
,, Máme ještě týden,“ řeknu nakonec, ,, tak uvidíme!“

Sylva

Náš pobyt se chýlí ke konci, už je to jisté, bohužel. Ovšem dva dni před naším odjezdem se přímo tady v hotelu pořádá jakási akce, ani sama nevím nic blíž, každopádně je jisté, že bude velká oslava a o půlnoci velký ohňostroj. Těším se úplně nepopsatelně, tím spíš, když mě pozval Carlos, což beru jako takovou rozlučku s ním. Přípravám zasvětím dobrou polovinu odpoledne, myji si hlavu, lakuji nehty, zkrátka šlechtím se až hrůza, jak se vyjádří Julie, zatímco mě pozoruje s nadhledem o pár minut starší a moudřejší sestry. Každopádně výsledek stojí zato, musím sama sebe pochválit. Pak už mi moc času nezbývá, stěží se stihnu obout a pár sekund na to, už se dole před barem scházím se svým dnešním společníkem.
,, Hello,“ Na přivítanou se krátce políbíme, načež vyjdeme ven k bazénu, kde už se nemyslí na nic jiného než na to, jak si nejvíc užít tenhle večer. Vrhnu se do víru tance a pokusím se splnit tohle heslo.

Ohňostroj si nechá ujít jen málokdo. Dokonce i někteří ze starších spoluobčanů, které jsem za celý svůj pobyt zaregistrovala jen občas z povzdálí, přijde dolu mezi nás.

,, THREE,TWO, ……,“ odpočítáváme hromadně a pak už se noční obloha rozzáří snad všemi barvami. Scenérie je to překrásná, se skleničkou koktejlu v ruce to s úžasem pozoruji. Carlos se mi v davu kamsi ztratí, šel si snad pro led či co, místo něj zahlédnu Julii, objímající se pod světelnými dělobuchy s tím oním neznámým mužem a z jejího obličeje vyzařuje taková spokojenost, že se sama musím pousmát. Možná už svou cestu našla. Kdoví …

Praha, Ruzyně. Počasí je pošmourné, dokonce mrholí a oproti Turecku tu je o dost! chladněji. Když přecházíme s Julií letištní halu, obě jsme zachumlané ve všem možném, co jsme v kufrech našli. Beztak je to málo, pořád se třesu zimou. Nejradši bych si oblékla vaťák!
,, Ty, Sylvo!“ Julie mě náhle chytne za ruku a přinutí mě tak zastavit.
,, Co?“ zeptám se a rozhlížím se po nějakém automatu na kafe.
,, Našim zatím ani slovo, slib mi to!“ Výmluvně ukáže na opačný konec haly k východu označeným velkým písmenem D, odkud k nám přicházejí naši drazí rodičové a jejich tváře zdobí široké úsměvy.
,, Proč ne,“ souhlasím, ,, Je to tvůj život!“

Tři dny nato nastupuji na brigádu v módním butiku v jednom z těch velkých obchodních center jako příjemná a ochotná prodavačka. Nic na tom v podstatě není, stačí jen osm hodin stát za pultem a poněkud křečovitě se usmívat, občas poradím nějaké zákaznici, která se poněkud bezradně rozhoduje mezi černou a tmavě hnědou sukní. Takhle v klidu to probíhá skoro dva týdny, pak ale jedno odpoledne přijde zlom a to dost podstatný!
Stojím zrovna za kasou a toužebně pošilhávám po hodinkách, jelikož doba mojí pauzy se blíží, když vtom se otevřou dveře a dovnitř vejde mladá, poměrně módně oblečená žena, s dlouhými tmavými vlasy. Víc
než ona ale moji pozornost upoutá její doprovod, vysoký světlovlasý kluk s kaštanovýma očima, ověnčený několika taškami. V obličeji mu hraje poněkud otrávený výraz, prostě typický muž na nákupech. Rozhlédne se kolem a když si mě všimne, okamžitě se od své drahé polovičky odpojí a s úsměvem ke mně zamíří.
,, Ahoj Stando,“ pozdravím ho a pokusím se ignorovat ten zdánlivě nepříjemný pocit v břiše. Je už to sice pár měsíců, co jsem ho viděla naposledy, úplně poslední vzpomínku mám, když jsem tehdy projížděla autem kolem radnice, kde se právě konala jeho svatba. Průvod svatebčanů se šťastným párem v čele právě vycházel ven a já byla tak rozrušená, že jsem málem nabourala. Pak už jsem ho nepotkala až doteď. Snad jediný kluk, se kterým jsem věřila, že by nám to mohlo vyjít. Ale osud si s námi pohrává, přišla jsem moc pozdě, Standa bohužel požádal o ruku tu svou přítelkyni, ani nevím, jak se jmenuje. Možná Monika.
,, Sylvo,“ Pečlivě si mě prohlédne od shora dolů a na přivítanou si krátce potřeseme rukama. Minulost je znovu přítomností.
,, Jak se máš?“ zeptám se raději, abych zahnala rozpaky.
,, No,“ Trochu zaváhá, ,, Plním manželské nákupní povinnosti. A jinak … celkem fajn. A co ty?“
,, Skvěle,“ odpovím bez váhání, ,, Za dva měsíce nastupuji na vysokou a jak vidíš, často brigádničím!“
,, Jsi krásně opálená,“ všimne si.
,, Byly jsme s Julií na dovolené, tak jsem si užívala sluníčka a …,“ Než mohu něco víc dodat, přistoupí k nám Monika a zavěsí se na svého drahého manžela.
,, Máte vybráno?“ zvolím profesionální přístup.
,, Jen jsem se chtěla zeptat, zda nemáte o číslo větší,“ Výmluvně na pult položí jeden z nejnovějších modelů, kožený korzet.
,, Bohužel,“ Věnuji ji přeslazený výraz, ,, Tohle je maximální velikost a pokud mohu říci svůj názor, tohle by vaší postavě vůbec nelichotilo. ¨

Nemyslete si, že bych vás tím chtěla urazit, to vůbec, vaše figura je skvělá, ale korzety jsou přeci jen pro ženy s o trochu více vyvinutějším hrudníkem!“ Tak a teď poletím, napadne mě v duchu mimochodem.
,, Drzé prodavačky mě nevykolejí,“ Přezíravě se usměje, ,, Půjdu jinam!“
,, Tak dobře pořiďte. Měj se hezky, Stando,“ Schválně sklopím oči a při loučení nasadím svádivý výraz. Můra jedna!