Vánoce 2018

Anotace: Po Vánocích 9.

„Vyprávěj mi o sobě,“ hladila ho po nahém hrudníku, mezi prsty ji lechtaly chloupky. „Třeba, jaké jsi měl dětství?“
Leželi v posteli po milování ve vaně.
„Mé dětství?“
„Ano, zajímá mě, jaký jsi byl jako dítě, co jsi prožíval, jak jsi vyrůstal a jaké jsi měl sny,“ opřela si hlavu o jeho rameno a dívala se mu do očí.
Nechtělo se mu do vypravování. Ale viděl její důvěřivý a laskavý pohled, a tak to zkusil.
„Měl jsem spoustu kamarádů a vyváděl jsem psí kusy, vlastně jsem byl docela darebák, když na to tak vzpomínám.“
„Ty a darebák?“ podivila se.
„Hm, je to tak. Držel jsem se podivné party, kouřil jsem, trávili jsme čas po hospodách, někteří dokonce kradli. Na to jsem tedy neměl, i když jsem se jim v duchu toužil vyrovnat, až tak daleko jsem nezašel. Můj otec mě řezal jak nezralé žito, ale mně to bylo úplně jedno. Změnila mě až vojna a na vysokou jsem šel už jako nový člověk.“
„Myslím, že sis uvědomil, co je v životě důležité.“
„Ne, kdepak. Tak jednoduché to nebylo. Byl jsem sice vysoký, ale hubený a moc síly jsem nepobral. Zažil jsem tam šikanu, a tak jsem začal cvičit a posilovat. Stranil jsem se, a když jsem necvičil, četl jsem si nebo psal dopisy, většinou mámě. Moc volna jsme tam neměli, ale každou chvilku jsem využil.“
„Proto se vejdu do tvého županu,“ usmála se a políbila ho na rameno. „Ale je mi líto, co jsi muset prožít.“
„Nemusí ti to být líto, kdyby se to nestalo, zřejmě bych se nezměnil.“
„Jsem ráda, že ses změnil.“
„Ale mnohem větší změna byla, když odešla Jitka a zůstal jsem s Kytičkou sám.“
„Muselo to být těžké.“
„Do té doby jsem byl povrchní, zajímalo mě jenom, jak ženy vypadají, ale jaké jsou, to mi nějak unikalo.“
Nejraději by se zeptala, kolik žen v životě měl, ale pak by sama musela odpovědět a do toho se jí nechtělo. Co by si o ní myslel, kdyby mu sdělila tu cifru a navíc, kdyby znal podrobnosti?
Že nikdy s nikým nechodila, že on je v tomto ohledu vlastně první. Ačkoliv mužů měla velice mnoho, aby si dokázala, že o ni někdo má zájem.
„A už je to jiné?“ popichovala jej.
„Ano, vedle toho mě zajímá, jaká žena je, co je uvnitř a jestli se umím zamilovat. A když jsem tě poprvé uviděl, jak jsi mi vedla Kytičku, něco mě ponoukalo, abych s tebou strávil víc času. Neumím to popsat, co to bylo, ale musel jsem tě pozvat na večeři.“
„Jsem ráda, že jsi to udělal, lásko. Byly to ty nejhezčí narozeniny, jaké jsem kdy měla. Vidíš, kdy ses narodil ty?“
„Osmadvacátého března.“
„To bude přesně za tři měsíce, skvělé!“ zvedla hlavu. „Máš rád překvapení?“
„Překvapení? No, záleží na tom, jaké by to mělo být překvapení?“
„Pozitivní, předpokládám. Ono je těch ostatních v životě, zdá se, dost a dost. Věříš na Osud?“
„Ne,“ odpověděl okamžitě.
„Proč ne? Myslíš, že neexistuje žádná kostra příběhů našich životů?“
„Popravdě, nevěřím. Myslím, že si své životy formujeme sami.“
„A přece tě něco ponouklo, abys mě pozval na večeři,“ usmála se záhadně.
„Asi ten tvůj kouzelný pohled, když sis mě prohlížela.“
„Můj kouzelný pohled? Zato já měla pocit, že jsi mě přímo svlékal očima,“ nenechala si to líbit.
„Svlékal,“ smál se. „To máš pravdu, byla jsi tak sladká, jak jsi klopila oči jako nezkušená panna, zrůžověly ti tváře a...“ nedopověděl schválně.
„Že se nestydíš to přiznat,“ popleskala ho lehce po tváři. „Jaké a?“
„Vážně to chceš vědět? A nebudeš se zlobit?“ ujišťoval se.
„Ne, nebudu,“ slibovala, ačkoliv si nebyla zrovna jistá.
„Dýchala jsi, jako bys byla vzrušená a pod tím tenkých tričkem se ti rýsovaly bradavky.“
„Panebože,“ pokrčila nos a obličej schovala do dlaní.
„Hned jsem si představil, jaké by to bylo tě mít nahou v posteli,“ pokračoval zvědavý na její reakci.
„Tak už vím, co bylo to něco, co tě ponoukalo mě poznat,“ našpulila pusu.
„Co?“
„Chtěl jsi mě normálně svést,“ prohodila zklamaně.
„Ne, chtěl jsem tě poznat blíž, jenom bylo těžké se ti nedívat stále do výstřihu.“
„Proč?“
Stáhl z ní přikrývku místo odpovědi, takže odkryl její ňadra. Chvilku je pozoroval, pak vzal jedno do dlaně, něžně stiskl, sklonil se a olízl vzrušený hrot špičkou jazyka.
Zachvěla se pod jeho dotykem a vzdychla.
Přestal, sjel rukou zpátky k pokrývce, kterou ji, ač nerad, zase přikryl.
„Je to nádhera, dívat se, dotýkat se jich, líbat je a sát, a pak ti to přináší vzrušení, krásně u toho sténáš a to je dvojnásobné potěšení,“ vysvětlil.
„No a kam ses tedy díval, když tě dráždil můj výstřih?“ nedala se.
„Přece do očí,“ nenechal se zmást. „Navíc, byla tam Kytička, takový jsem jenom v soukromí.“
„A jaký jsi ještě v soukromí?“
„Sám sebou, nemusím se neustále hlídat jako v práci. A taky nezodpovědný.“
„Co tím myslíš, v čem nezodpovědný?“
„Nic tě nenapadá?“
„Ne, o Kytičku se staráš vzorně, opravdu nevím.“
„Už několik dní se spolu milujeme a ani jednou jsem nepoužil kondom.“
„Vážně, máš pravdu. Nemáš strach?“
„Já? Nevím, v životě jsem se nadělal dost blbostí, za všechno se musí platit. I za nezodpovědnost.“
„Tím myslíš, kdybys dostal nějakou nemoc?“
„I za to. A ty nemáš strach, že bys třeba otěhotněla?“
„To je asi to poslední. Myslím, že nemůžu mít děti, tak se nebojím.“
Slyšel v jejím hlase smutek nebo si to jenom myslí? „Chtěla bys děti?“
„Ano, chtěla,“ sklopila oči a zamrkala. „Musí být úžasné, mít dítě jako je Kytička.“ Bylo to pro ni citlivé téma, na které se nedokázala dlouho bavit. „Ale jsem už stará, tak jsem smířená s tím, že je mít nebudu.“
„Nejsi stará, ještě jej mít můžeš, jedno nebo i dvě,“ uklidňoval ji.
„Jenomže čas běží, nezastavíš ho. Kolik mám ještě času? Rok, dva, tři? Mám pocit, že jsem posledních dvacet let promrhala, ztratila. Čas mi protekl mezi prsty jako voda. Promiň, nemůžu se o tom bavit.“
Pohladil ji po vlasech. „Lásko?“
Zvedla k němu lesknoucí se oči.
„Chtěl bych ještě jedno dítě.“
Už ty slzy neudrží!
„S tebou,“ dodal.
Rozvzlykala se naplno a vodopád smáčel polštář. Přitiskla se k němu.
„Promiň, prosím.“
„Neplač, snad jsem neřekl nic tak hrozného,“ obával se.
„Ne, naopak. Ty bys opravdu chtěl se mnou miminko?“
„Chtěl,“ přikývnul.
„Jsi úžasný,“ políbila ho. „A já pořád nemůžu věřit, že jsem tě potkala,“ složila mu kompliment.
„Půjdeme spát, zlatíčko?“ přitiskl ji k sobě.

Gita se o víkendu k Filipovi definitivně nastěhovala. Svůj byt pronajala, zbavit se jej nechtěla. Bylo to jednodušší, měli společnou domácnost, nemusela odjíždět a přijíždět, když potřebovala pro poštu nebo pro čisté prádlo.
Večer vedle něj usínala a ráno se zase probouzela. Spolu se starali o Kytičku, spolu se dělili o povinnosti i o radosti.
Gita se ujala prací paní domu s naprostou samozřejmostí. Vyzvedávala Kytičku ze školky, kdykoliv mohla. Z firmy odcházela dřív, protože některé klienty předala svým kolegům. Nevadilo jí, že přijde o část peněz, nová rodina byla přednější.
Paní na úklid docházela jen jednou týdně. Gita nesnesla, aby nebylo vyprané nebo vyžehlené prádlo, špinavá koupelna nebo podlaha.
Filip odmítl od Gity peníze na bydlení, proto jí to nenabízel, aby s ním žila. Chtěl ji mít po svém boku, ne aby mu platila.
„Nechápu, proč by sis nemohl vzít peníze? Svůj byt pronajímám, no a nemůžu tady být zadarmo,“ namítala, když seděli jednou v lednový pátek večer u stolu a Filip jí posunul zpátky obálku s bankovkami.
„Jenomže nejsi žádný nájemník, jsi má přítelkyně a od tebe si peníze prostě nevezmu. Stačí, když nosíš nákupy, hanba mě fackuje, kdykoliv si na to vzpomenu!“ rozčílil se Filip.
„Miláčku, vezmi si kalkulačku a počítej, kolik co stojí a pak můžeš protestovat,“ odpověděla mu.
„Ani náhodou,“ řekl stroze.
„Já se odmítám hádat na tohle téma, vlastně se odmítám hádat na jakékoliv téma. Pošlu ti to na účet a hotovo,“ chtěla uzavřít téma.
„To se ti asi nepovede, protože ti je zase vrátím a přece nebudeme posílat peníze sem a tam. Řekni mi jediný důvod, proč bys mi platit měla?“
„Spíš ty mi řekni, proč bych neměla?“ vrátila mu otázku pohotově.
„Jsi moje žena a chtěl bych se o tebe postarat.“
„Vždyť nejsem tvá žena…“ vzdychla.
„Bohužel, ale beru tě, jako bys jí byla.“
„Ale já tady být zadarmo nechci,“ trvala stále na svém.
„A kdo tady pořád uklízí, vaří, žehlí, kdo se stará o Kytičku? Kdo se se mnou baví o práci? A kdo je se mnou v posteli noc co noc? Ty. To já bych měl platit tobě.“
„Nesmysl. Já se z tebe zblázním,“ pokrčila rameny rezignovaně.
„Ty pořád nechápeš, že tě mám rád a že chci, abys tady byla.“
„Ne, já vím, že mě máš rád,“ vstala, obešla stůl a sedla si na jeho klín. „Dokazuješ mi to pořád,“ položila mu ruce kolem krku. „Ale pochop, živím se od svých osmnácti sama a nejsem zvyklá, aby mě někdo živil. Naopak celý život potkávám lidi, co natahují ruce a jenom berou. A když mi někdo něco naopak dává, stává se to zřídka, mám pocit, že mu to musím nějakým způsobem zase vrátit.“
„Vždyť mi to vracíš, mnohonásobně,“ díval se jí do očí.
„Co mám s tebou dělat?“
„Můžeš hádat,“ mrknul na ni.
„Co?“ pochopila, kam tím míří.
„Nechám to na tobě,“ pokrčil rameny a ochutnal její rty.