Adventures of Amy Part 4.

Anotace: ...

Ráno jsem vstala dřív, než jsme byli s Tomem domluvení a dala jsem se dopořádku. Za půl hodiny dole zazvonil zvonek. Odbelhala jsem se dolů na ulici. Tom seděl v autě a mával na mě.
„Dobré ráno slečno. Nepotřebujete svézt?“ Tohle nebylo dobrý. Bylo to auto Tomova táty.
„Tome to auto...“ Jen mávnul rukou.
„Neboj se. Tatík byl zas v lihu, takže o tom nebude mít ani páru.“
„No jak myslíš“
Vyjeli jsme směrem k nemocnici, kde mi měli konečně sundat tu zatracenou sádru. Vůbec se mi nelíbilo že jedeme v tomhle autě. Tomovi rodiče se rozvedli. Tom šel k tátovi a zůstali tady a jeho mladší sestra Izzy šla k mámě a odstěhovaly se. D´Amor začal chlastat a Toma mlátit. Když dostal zase nějaký ze svých opileckých záchvatů, zůstával Tom spát ve zkušebně. Když pak ale přišel domů táta ho seřezal za to, že nepřišel domů.
„Už máš šaty na večer?“ Vytrhl mě z přemýšlení?
„Ne, nemám....Tome mě se tam nechce“
„Mě taky ne, ale víš co říkala profka. Že je to povinné“
„A od kdy ty posloucháš co řekne profka?“ Otočil se na mě a trochu se zamračil.
„Prostě chci vypadnou z domů....a taky tě chci konečně vidět v šatech“ Uchechtl se.
„Haha vtipálku. No dobře tak půjdu, ale jen kvůli tobě.“

Po tom co mi sundali sádru jsem Toma poslala domů a šla si koupit šaty. Vybrala jsem si černé po kolena s korzetem zašněrovaným rudou stužkou. Byly opravdu moc hezké a nebyly ani drahé. Vydala jsem se tedy domů připravit se na večer. Tom mě měl vyzvednout o půl osmé a bylo dvanáct, takže jsem měla dost času.

Když se ozval zvonek, byla jsem už připravená. Seběhla jsem dolů a málem mi to vyrazilo dech. Nečekala jsem, že to Tomovi bude v obleku tak slušet. Oba jsme na sebe zírali jak opaření. Abych to přihlouplé ticho prolomila promluvila jsem:
„Ty sis vyžehlil vlasy??“
„Ne. Proč?“ Zeptal se se zdvihnutým obočím.
„Já jen, že je máš nějak moc rovné“
„Učesal jsem se.“ Řekl hrdě. To jsem fakt nevydržela a vyprskla jsem smíchy.
„Půjdeme?“ Zeptal se, jako bych se vůbec smíchy málem neválela po zemi.

Ve školní tělocvičně bylo už pěkně narváno. Hudba hrála a všude se vznášely balónky.
„Ale pane D´Amore slečno Cooková vy jste přišli?“ Ozval se za námi udivený hlas.
„Dobrý večer paní ředitelko“ Pozdravili jsme oba svorně a prodrali se davem k jednomu stolečku v rohu. Míjeli nás známé tváře, ale i lidi, které jsem snad ještě neviděla. Zachytila jsem Keiřin vražedný pohled. Tancovala zrovna s nějakým fotbalistou. Bože to zas bude večer. Seděli jsme popíjeli drinky a pozorovali tančící páry. Musím říct, že jsem se dost bavila, když jsem pozorovala Keiřin obličej. To jak se zatvářila, když ji ten hromotluk šlápl asi po páté na nohu. Hodiny ubíhaly a blížila se desátá hodina. Tom se zvedl.
„Zajdu ještě pro něco k pití“ Zase se tak krásně usmál. Přikývla jsem a dál jsem chtěla pozorovat naši modelku, ale nějak mi i s hromotlukem zmizela z očí.

Tom:
Mířil jsem ke stolu s občerstvením, když se ozvalo pronikavé zapískání píšťalky. Bože můj oni to ještě nevzdali? Znamenalo to krmení vlků. Byla to občasná tradice. Odchytili nějakého studenta a uvázali ho ke stromu v kukuřičném poli. Mě to teda moc směšné nepřipadalo. V lese, který tam blízko byl žili vlci a bylo to celkem nebezpečné. V sále se ozýval jekot a křik.
„Tome!“ Párek fotbalistů ji právě protáhl kolem mě.
„Amy!“ Rozběhl jsem se za nimi a prodíral se davem, který mířil na parkoviště.
„Amy! Pusťte ji.“
„Hele D´Amore nepleť se do toho. Nech nás jednou se pobavit.“
Nevydržel jsem to a jednomu z fotbalistů jsem vrazil. Nevěřícně se na mě podíval a pěkně mi to oplatil. Sakra to jsem moh čekat, že má větší sílu než já. Ležel jsem na zemi a do oka mi tekla krev ani nevím odkud. Někdo se nade mě naklonil. Sakra tenhle obličej ne.
„Copak Tome? Proč ji tak bráníš? Není to tvoje holka, tak o co jde?“
„Drž hubu Keiro.“
Zmizela mi z dohledu...díkybohu
Sebral jsem se ze země a dál se tlačil davem

Amy:
Sakra co mám dělat.
„Ahoj Amy. Pamatuješ co jsem ti slíbila? Že jsem s tebou neskončila.“
„Keiro o co ti sakra jde?“ Zařvala jsem na ni a snažila se vyškubnout těm dvěma gorilám.
„Myslíš že jsem blbá?“ Sakra nebude po mě chtít odpověď že ne? „C.J. se semnou rozešel kvůli tobě, a to já prostě jen tak nepřekousnu“
Sakra tak o to ji jde. Ocitli jsme se na parkovišti. Vlekli mě do auta kapitána fotbalistů. Bylo velké a kufr byl opatřen mříží. Hodili mě dovnitř a zabouchli. Nikdo však nenastoupil. Všichni stáli venku a na něco koukali. Snažila jsem se zjistit co to je, ale někdo mi stál ve výhledu. Pak však ten někdo ustoupil a já viděla Toma jak bez saka s vykasanými rukávy právě pěkně natáhl jednu týpkovy, který mě hodil do auta. Dva Toma ale hnedka chytili a ten, který to od něj dostal ho začal mlátit.
„Nechte ho být. Hajzlové hnusní“ Mlátila jsem rukama do okna ale bylo to marné nikdo mě neslyšel. Byla jsem bez sebe hrůzou. Pane bože vždyť oni ho zabijou. Když s ním skončili zůstal jen bezvládně viset zavěšený do těch dvou magorů. Pustili ho na zem a nechali ho tam jen tak ležet.
„Tome?!“ Zašeptala jsem zoufale. Snad není mrtvý. Ne nemůže být. To není možné. Kdyby byl mrtvý tak by se nechovali tak jak se chovali. S jekotem pískáním a křikem naskákali do aut. I to odporné, ve kterém jsem byla zamčená se rozjelo. Zírala jsem na Toma ležícího uprostřed cesty. Pohnul se. Díky bohu. Zvedl se na čtyři a díval se na mě.

„Vy jste se snad zbláznili. Hajzlové. Pitomci.“ Křičela jsem na ně, když mě se smíchem přivazovali k tomu dubu. Provaz se mi zařezával do kůže.
„Pá kotě. Možná tě někdo přijde ráno odvázat.“ Zamával na mě Viktor, vazounský fotbalista.
„Podle toho, kdo bude mít nejslabší kocovinu co kluci?“ Zasmála se Keira falešně a odporně.
Přišla ke mě a usmála se. „Víš Amy já jsem tě měla ráda...no vlastně...Nikdy jsem tě neměla ráda...jen jsi mi nevadila, ale teď? Nenávidím tě. Je mi líto.“ Bože můj. Odporná Keira, Odporná noc, odporný strom, odporné pole, hladoví vlci...Oo nee to ne. To je jen zlý sen. Všechno se mi jen zdá. Na to že byl konec června bylo pěkně chladno. Od pusy mi stoupala pára a třásla jsem se po celém těle. Nejen tou prokletou zimou ale i strachem. Každou chvíli v poli něco zašustilo, ale byl to jenom pták. Měla jsem strach o sebe, ale daleko větší o Toma. Doufám že už mu dali pokoj. Sakra jedna z těch Keiřiných kamarádek mě pěkně hnusně poškrábala na krku...mrcha. Najednou v poli něco zašustilo. Sakra tohle nebyl pták, tohle bylo větší a blížilo se to ke mě. Nějak se to v té vysoké kukuřici motalo...asi to byl vlk a čmuchal stopy. Ne já nechci umřít. Šustění bylo čím dál tím blíž. Každým okamžikem se to zvíře muselo vynořit. Radši jsem zavřela oči. Ne, zavřené oči jsou blbý nápad. Radši jsem je znovu otevřela. Z Kukuřičného pole se vymotal celý od krve Tom. Vypadal hrozně celý obličej měl zalitý krví.
„Tome?“ Rozhlídl se, jakoby mě snad ani neviděl a pak rychle došel ke mě. Nespouštěla jsem z něho oči. Panebože snad mu nevymlátili oko. Když se mu konečně podařilo rozvázat uzly sesul se po kmeni k zemi. Rychle jsem si k němu klekla.
„Tome co máš s okem?“
„Nevím. Jsi v pořádku?“ Sakra on je tady rozbitý do krve a ptá se mě jestli jsem v pořádku.
„Jsem, ale ty ne.“ Šátkem, který patřil k šatům jsem mu otřela krev a oddechla jsem si. Oko měl v pořádku, jen zalité krví.
„Amy pojďme domů.“
„Ano půjdem domů“
Pomohla jsem mu vstát a šli jsme mlčky domů.

Doma jsem měla v mrazáku jen pytlík mražené zeleniny. No co se dalo dělat. Přimáčkla jsem ho Tomovi na pěkně opuchlé oko. Ani necekl.
„Děkuju.“ Řekla jsem tiše
„To nestojí za řeč.“ Zasýpal. No jo to byl celý on.
„Ale stojí. To přece není jen tak, že se jeden nechá pro druhého takhle zmlátit.“
„Nikdy bych nedopustil aby ti ublížili.“
„Ale tos přeci nemusel...“
„Amy víš, když jsi k nám v šesté třídě přistoupila, moc sem tě nemusel. Připadala jsi mi divná. To jak jsi se oblíkala a nebavila jsi se s ostatníma holkama. Tehdy jsi mi připadala divná, ale zajímavá.“ Uchechtl se „Do dnes si pamatuju, jak všechny holky už nosily podprsenku, jen ty ne. Koukal jsem se na tebe celé hodiny. Ty jsi pak ale udělala něco, co mi dost zamotalo hlavu. Podívala jsi se na mě a usmála se. A tehdy jsem to objevil. Objevil jsem to, že ty nejsi ten typ holek jenom na dívání. Ty máš duši a ničeho se nebojíš. V tu chvíli jsem si řekl, že chci být tvůj přítel a že nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil. Nebo tehdy, když jsme měli s tátou tu nehodu a já myslel, že už nikdy nepohnu rukama a nikdy nebudu už hrát. Tehdy, jak jsi zamnou každý den chodila a pomáhala jsi mi. Cvičila jsi semnou i ve chvílích kdy byl táta ožralej a ty jsi z něho měla trochu strach. I přesto jsi zamnou chodila, když se ostatní báli, protože věděli co je zač.“ Odmlčel se, a já myslela že se každou chvílí rozbrečím. To bylo tak krásný co řekl. Přestala jsem mu ledovat oko a jen jsem se mu dívala do očí.
„Miluju tě Amy a vždycky budu.“ Z očí mi začali téct slzy. Nevydržela jsem to a políbila ho. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že Tom tak krásně líbá. Nemohla jsem uvěřit tomu co se právě děje, ale bylo to tak opravdové. Tomovo tělo, jeho doteky a polibky. Rozvázal mi šaty a já jemu sundala zkrvavenou košili. Jestli tohle byl sen, tak byl ten nejkrásnější, co se mi kdy zdál a já se nechtěla nikdy probudit. Když jsem toma viděla bez košile, do očí se mi hrnuly další slzy. Kvůli mě měl teď po celém těle modřiny. Svlékl mi šaty. Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy prožila. Ten okamžik, když se mu na chvíli zastavil dech a snad i srdce aby se v okamžení rozbušilo dvakrát rychleji. Byl tak něžný a zacházel semnou, jako bych byla z porcelánu. Držel mě v náručí když spal. Já jsem ale nespala. Dívala jsem se na něj. To co mu chybělo v síle měl v odvaze. Kdo by se sám postavil skoro celému fotbalovému družstvu? Tom. Můj Tom. Tak krásně mi to znělo. Jen když jsem pomyslela na to, že jsem teď měla být někde uprostřed pole v tom chladu celá jsem se otřásla a ještě víc jsem se k němu přitiskla. Tohle byl ten nejhorší, ale zároveň i nejkrásnější den v mém životě. Opravdové štěstí může člověk zažít a plně pocítit jen v době, když mu vše připadá naprosto zoufale ztraceno a vše zbytečné. Pak teprve pozná jeho plný rozsah. Světlo svítí pouze ve tmě.