Vánoce 2018

Anotace: Překvapení 13.

Filip poslouchal, co má Gita na srdci.
Vzala ho za ruku, pohlédla mu do očí. Napínala chvíli. Nakonec povídá: „Vezmeš si mě, Filipe?“ Odkudsi vytáhla malou krabičku a podala mu ji.
Nevěřil vlastním očím a uším. Myslí to opravdu vážně? Opravdu si ho chce vzít? Vzal si černou sametovou krabičku, otevřel ji a uvnitř spatřil velký luxusní prsten z bílého a žlutého zlata.
Trpělivě čekala na odpověď. Za to, co mu provedla po Vánocích, by se nedivila, kdyby řekl ne. Skoro nedýchala.
Políbil její ruku, zatímco se jí díval do očí. „Ano, Gito, ano, vezmu si tě. Moc rád.“ A pak ji políbil na pootevřené rty. Něžně a pomalu. Špičky jejich jazyků se dotkly a pak přidal víc vášně. Ovinula mu ruce kolem krku a on ji objímal v náruči.
Když cítila, že nemůže dýchat, odtrhla se od něj, pohladila ho po tváři a zašeptala: „Miluji tě, Filipe Marku.“
„Miluji tě, Gito Pecková, a chci s tebou zůstat do konce života. Vezmeš si mě?“
„Ano, ano, ano!“
Znovu ji líbal, hladil po zádech a druhou rukou v podkolenní jamce a pak přejížděl po stehně, jak se jí vyhrnuly šaty s rozparkem. Věděl, že se jí to líbí.
„Miláčku?“ odtrhla se zase. „Mám ještě jeden dárek,“ zamrkala.
„Dárek? Ten nejhezčí už mám, tebe. Ale prsten dostaneš, o ten tě nemůžu připravit,“ usmál se.
„Ukaž ruku, tenhle je pro tebe.“ Navlékla mu prsten na prsteníček a pak mu podala druhou malou krabičku. Třásla se jí trochu ruka, zvědavá, jak zareaguje. „Tady máš druhý dárek.“
„Copak je uvnitř?“ Otevřel ji zvědavě a pak jen němě zíral na obsah. „Je to pravda?“ zvedl k ní zrak. Zjihl dojetím.
„Ano,“ vydechla.
„Lásko!“ odložil krabičku s proužkem papíru, na kterém se skvěly dvě modré čárky, na stolek. „Pojď ke mně! Jsem ten nejšťastnější chlap na světě!“ Položil jí dlaň na bříško a něžně je hladil. „Jak dlouho už to víš?“
„Teprve dva dny, chtěla jsem tě překvapit.“
„To se ti povedlo. A kdy se miminko narodí?“
„Myslím, že koncem září nebo začátkem října. Příští týden jdu na kontrolu, chceš jít se mnou?“
„Do té doby stihneme i svatbu. A půjdu moc rád.“
„Kde ji chceš mít? Nikdy jsme se o tom nebavili, jestli na úřadě nebo v kostele?“
„Nechám to na tobě, i když bych raději volil kostel. Jitku jsem si bral na úřadě a takovým svatbám už moc nevěřím. Jsi pokřtěná?“
„Jsem a taky bych raději kostel.“
Už pár dní, kdy věděla, že si chce Filipa vzít, se jí před očima míhala představa svatebního dne. Měla na sobě dlouhé krémové šaty, pod prsy přestřižené, jakoby se šálovým límcem, aby byly zdůrazněny přednosti a potlačeny nedostatky. Dlouhé rukávy lehce rozšířené. Vlasy měla upravené, ale bez jakýchkoliv ozdob. V ruce by držela jednoduchou kytici. Neměla ráda přeplácanost a lesk tretek.
Zato Filipovi by slušel tmavý oblek s košilí stejné barvy jako její šaty a kravatou v barvě jeho očí.
Viděla, jak na ni čeká před oltářem a jak ji celou dobu obřadu drží za ruku. Jak si vyměňují prstýnky a manželský slib. Jak ji bere do náruče.
Představovala si, jak spolu jí polévku na hostině, jak spolu tančí…
„Máme čas, nějak to vyřešíme,“ začal ji zase líbat. „Děkuju, že jsi,“ řekl mezitím.
„To já děkuju,“ oplatila mu kompliment.
„Půjdeme do ložnice?“ navrhl.
Jen přikývla.
Když se objevili u postele, začali se pomalu svlékat. Jeden druhého, nespěchali.
Gita rozhalila Filipovu košili a sjížděla mu rty a jazykem po těle. Mazlila se s jeho kůží od krku dolů, až vzdychal. Když dospěla k pásku, vrátila se zase po cestičce chloupků zpátky nahoru, po krku až k jeho ústům.
Pokračoval Filip, hrál si s jejím ouškem. Šeptal jí do něj: „Jsi tak sladká.“ A pak pokračoval po šíji, dráždil ji, až začala jemně sténat. Rozepnul jí šaty a odhaloval tak záda, ramena a pak i ňadra v krajkové podprsence, pod kterou prosvítaly bradavky. Líbal ji na těle a také se vrátil k jejím rtům.
Rozepnula mu pásek a pak kalhoty. Stahovala je dolů, až mu klečela u nohou. Sedl si na postel a ona mu je stáhla.
„Pojď ke mně, miláčku,“ natáhl k ní ruce.
Stála mezi jeho koleny, dívala se na něj dolů láskyplným pohledem.
Svlékl jí šaty, také z nich vystoupila. Přitiskl tvář na její bříško a ona jej vískala prsty ve vlasech.
Když se odpoutal od jejího těla, stáhl ji s sebou na postel. Ležela na něm.
„Nejsem na tebe moc těžká?“ zeptala se opatrně. Vždyť si zakázala se takhle hloupě ptát!
„Vůbec ne, je to zajímavá změna,“ uklidnil ji a zajel prsty do vlasů. „Vždycky jsem nahoře já, tak se mi líbí, když se můžu kochat zespodu,“ odhrnul jí pramen a strčil za ucho.
„To víš, brzy začnu mít veliké břicho a přiberu,“ zkoušela jej. Děsila ji představa obrovitého břicha, třiceti kil, co bude vláčet na svém těle navíc, protože očekávala, že nepřibere pouhých deset kilo.
„Ale to nevadí, mně se líbíš. Moc.“ Hladil ji stále po zadečku, jediném pevném místě na jejím těle.
„Co bys chtěl? Holčičku nebo chlapečka?“
„Myslím, že je to jedno, hlavně aby bylo miminko zdravé. Ale chtěl bych asi holčičku, abych ji mohl rozmazlovat. Kluci jsou moc zlobiví, o tom já něco vím,“ usmál se.
„A jak by se měla jmenovat? Máš nějaké oblíbené jméno?“
„Markétka a Gita,“ zkusil.
„Ale ta už jsou v oběhu a navíc znamenají to samé.“
„Copak?“
„Je to perla. A víš, co znamená tvé jméno?“
„Takže mám doma dvě perličky? Hm. Nevím, co znamená Filip. Ty to víš?“
„Jistě, milovník koní,“ sklonila se a políbila ho.
„Jsem milovník kdečeho, hlavně tebe,“ opětoval polibek a rozepínal její podprsenku na zádech.
„Skutečně?“
„Ano. Dej mi pusu,“ zvedl kousek hlavu, aby jí byl blíž.
Sklonila se, zatímco jí svlékal z prádla. „Věřím ti,“ udělala, co chtěl.
„Hezký kousek,“ zhodnotil, když vyvlékla ruce z ramínek, ale ňadra se stále skrývala v látce. Pomalu je odkrýval a hladil rukama. Když se mu to povedlo, ochutnal ztvrdlé ztmavlé bradavky. Sál je a kousal do nich velice jemně, až se jí objevila na prsou vzrušením husí kůže. Prohýbala se na něm, takže jeho vzrušení rostlo čím dál víc.
Svlékla si kalhotky a seděla na něm nahá.
Dráždilo jej, jak je vlhká a jak se o něj tře. Pustil ji, aby svlékla i jeho. Chtěl dovnitř.
Milovali se dlouze, něžně a pomalu, když byla těhotná.

Ležela mu v náruči, v jejich oblíbené poloze, kdy měla ruku položenou na jeho hrudníku, ňadry se o něj opírala, a mluvili o tom, co je napadne.
„Víš, že jsme ještě nebyli v kině nebo v divadle?“
„Nebyli, tak to po daních napravíme.“
„Co máš rád? A nevadí ti divadlo?“
„Nevadí, když to nebude balet,“ usmál se.
„No, to jsme na tom stejně, já prostě nemůžu muže v elasťácích, přijde mi to strašně směšné. I když obdivuju, jak se pohybují a tak. I hudbu mám ráda, ale nedokážu se na to dvě tři hodiny dívat.“
„Ani já ne.“
„A co bys rád viděl? Nebo jaké filmy máš rád?“
„Zvládnu cokoliv, na co se dá dívat. Co se líbí tobě?“
„Asi se budeš smát, ale mám ráda romantické, komedie, sci-fi, historické, dobrodružné. Máš nějaký oblíbený?“
„Oblíbený? Ne. A Ty?“
„Dvě tváře lásky s Barbrou Streisand.“
„Proč?“
„Protože jsem bývala jako ona, nikdo o mě nestál.“
„Nestál?“ zamračil se.
Věděla, že by mu o sobě pořád neměla vyprávět hrůznou minulost, ale na druhou stranu, kdyby se lekl, nestojí za nic. A ona byla vždycky upřímná, i když svou upřímností leccos zkazila. Možná nezkazila, možná to tak prostě mělo být.
„Nestál. Až ty,“ zmlkla.
„Jsem rád, protože bych tě jinak nepotkal,“ šeptal.
Neměla co říct. „Díky.“
„Vždycky se mi líbilo ještě jméno Julie,“ změnil najednou téma.
Zvedla hlavu: „Tak Julinka? Hezké. Jen přemýšlím, co to znamená. Tuším, že je to něco ve smyslu zářící, vlasatá. To bys chtěl, vlasatou a zářící holčičku?“
„Hm, chtěl, druhou takovou Kytičku a navíc s tebou.“
„Pak abych tě nezklamala a byla to holčička,“ vzdychla.