Rozchod - 7. část

Anotace: napadlo mě, že bych sem napsala co si k tomu můžete poslechnout.. ale nevím, já momentálně poslouchám the mighty mighty bosstones, ale neřekla bych že se to k tomu zrovna moc hodí...

„Tvrdil že jí nezná.“ svěřuju se druhý den ráno Lindě.
„Proč by lhal? Třeba neví jak se jmenuje… nebo na ní zkrátka zapomněl.“
„To ne. Vždyť jestli je nový na škole, tak si přece musí pamatovat někoho s kým se tak dlouho bavil. Mluvili spolu celou velkou přestávku- takže dvacet minut. V tom něco bude… jen musím zjistit co…“
„Hele nehraj si laskavě na agenta 007. Třeba jenom zapomněl její jméno.“
„Nemožné.“ zamítnu okamžitě tuhle možnost. Vždyť mi přece říkal že se s nikým na škole nezná, že se ještě nestihl seznámit….
V tom bude nějaký čert…

KLARKO NEMAS DNESKA CAS? CHTEL BYCH TE VIDET?
Bohužel to není SMS od Martina jak jsem doufala, ale od Vojty. Na toho zrovna moc náladu nemám. Dneska je přece pátek, takže vůbec nevím na čem jsem. I když by bylo dobrý aby byl se mnou, protože bych jistě věděla že není s Míšou, takže na jejich známost Martin nemůže přijít… to je dilema.
Radši mu zatím neodepíšu. Tím se všechno vyřeší…

Zklamání. Martin čekal na Míšu před školou a pak ruku v ruce někam odešli. Taková drzost! Martina tedy dnes čekat nemůžu… Třeba mu jen vypadlo z hlavy že jsem doma sama.
Proč si dělám iluze? Vždyť moc dobře vím že mu nic z hlavy nevypadlo, jen bude s Míšou.

„Ahoj, můžeme se někde sejít?“ řeknu hned do telefonu ani Vojta nestačí odpovědět na pozdrav. Domluvíme se, že se sejdeme v parku kousek od mého bydliště za půl hodiny.
Stihnu to přesně na čas ale ani si nestihnu dojít domů ze školy.
„Ahoj.“ přivítá mě.
„Čus, hele musím si hodit tašku domů. Já sem po škole byla ještě s holkama ve městě tak jsem to nestihla.“ vysvětlím mu. Dneska mu to fakt sluší. Je to fakt hezkej kluk. Přesně můj typ. Tak to teda nevím proč se bavil s Michalou… je taky možný že jí zapírá protože se za ní stydí, což by bylo docela dobře možný… kdo by se za ní taky nestyděl,že? …Zřejmě Martin, když s ní chodí….
„Pojď nahoru.“ pozvu ho. „Já se jenom převlíknu a hned někam půjdeme.“
Uvedu ho do kuchyně. „Tady máš ovladač, lednici, pití…jako doma.“
„Proč máte televizi v kuchyni?“ zeptá se.
„Těžko říct… vždycky se na ní koukáme u snídaně… teda každý zvlášť protože vstáváme každý v jinou dobu, ale prostě je tu vždycky ráno zapnutá…“ vysvětlím mu důvod proč vedle mikrovlnky je televize.
Nakonec se kratičká návštěva našeho bytu protáhne do sedmi. Skvěle se bavím. První jsem vařila vajíčka- největší luxus jaký jsem u nás v ledničce našla. Napadá mě proč jsem vážně nešla něco nakoupit, když jsem to Martinovi řekla… to bych mohla ukuchtit něco lepšího.
Potom přišel na řadu puding který jsem jaksi připálila, ale i tak byl ten vršek docela dobrý i když to byla jen trošička protože všechno ostatní bylo spálené (včetně hrnce, který je teď zralý na vyhození). A nakonec film Kruh u kterého jsme se úplně nejvíc nasmáli když jsme to předabovali na nehoráznou blbost (a to jsme ještě brali v úvahu, že i bez naší pomoci je to opravdová, nefalšovaná kravina).

„Tak já už půjdu.“ zvedne se k odchodu.
„Ty už jdeš?“ divím se.
A potom… jo, čekala jsem to, ale i přesto jsem byla hrozně překvapená, když si mě přitáhnul k sobě a začal mě líbat. Já samozřejmě nezůstávala pozadu. Není to přece nic špatného protože s Martinem chodí Míša. Zatím, jen dokud ho nezískám zpátky. Tohle je jen bezvýznamné ujištění o mých kvalitách…
Je to docela dobrý … skoro jako s Martinem. I přesto že v tom není takový jako Martin, zatáhnu ho do obýváku na gauč kde můžeme pokračovat vleže, protože stát u toho tak dlouho není moc pohodlné…
Tuším že by z toho mohlo být něco víc než jen líbání. Usoudím to ale jen z toho že já už mám jen tanga a podprsenku a on už nemá tričko a pořád pokračujeme.
CRRRRRRRRRRRR!
Zvonek?! Kdo tady co může pohledávat takhle pozdě?! Je přece osm hodin takže všichni slušní lidi už mají být zalezlí v postelích a spát, popřípadě se dívat na Velmi křehké vztahy (nebo jak se to v současné době jmenuje…).
Vykouknu z okna.
„Martine?!“ řeknu šokovaně. Proboha! Musím Vojtu dostat pryč! Doufám, že Martin pochopí proč jsem jen v podprsence a z našeho bytu vyjde nějaký kluk…určitě si bude myslet, že jsme si jen povídali. Ještě že nešel přes terasu a nerozhodl se zaklepat tam.
„Můžu jít dovnitř?“ zeptá se.
„Jo.“ řeknu a ze srdce doufám, že jsem zamkla branku, i když stoprocentně vím, že nezamykala, tak jsem aspoň rychle zamkla domovní dveře, aby se sem nedostal tak snadno.
„Rychle se oblíkni a zmiz. Jde sem můj kluk.“ podám Vojtovi tričko.
„Ty máš kluka?“ zeptá se.
„Teoreticky jo. Rychle.“ popoženu ho.
„Jak teoreticky?“ vyptává se.
„To je fuk. Musíš rychle pryč.“ vystrkám ho ze dveří na terasu a nasměruju ho ke garáži a rychle chci běžet ke dveřím, kde- jak doufám stojí- Martin. Pokud by to vzal přes zahradu, tak se jistojistě potká s Vojtou.
„Počkej.“ snaží se ještě něco říct (a očividně nehodlá odejít dokud mi tu důležitou informaci nesdělí), ale já ho nechci poslouchat. Ať už jde.
„Co je?“ řeknu nervózně a nahlížím ven, jestli neuslyším kroky.
Přitáhne si mě k sobě a začne mě líbat.
Odstrčím ho ven a zabouchnu za ním dveře. Rychle běžím do bytu obléct si aspoň nějaké oblečení a uklidit „stopy“.
Klepání na dveře. Stihnu si obléct tričko i kalhoty ale bohužel je ve spěchu nedokážu zapnout.
„Ahoj.“usměju se zadýchaně a dělám jakoby nic.
„Já jsem si vzpomněl že si sama doma a tak jsem tě přišel navštívit.“ vejde do domu.
„To seš hodnej.“ poděkuju mu. Vážně bych se bez toho neobešla…
Dobře, teď si sice trochu protiřečím s tím, o co jsem se celou dobu snažila, ale i tak. Mohla jsem se úplně normálně vyspat s Vojtou, ale on prostě musel přijít!
Ne! Vždyť já jsem přece ráda že přišel… Mluvím z cesty, protože jsem noo… nadržená. Jestli dneska nebudu mít sex, tak se půjdu spláchnout do záchoda. Docela mi to chybí, není to zas tak krátká doba jak si myslíte….