Vánoce 2018

Anotace: Holčička nebo chlapeček? 14.

„Rád bych poznal tvoje rodiče,“ začal o pár dní později Filip, když se ráno oblékal a Gita seděla u toaletního stolku a líčila se.
Ztuhla a málem si vypíchla tužkou oko. „Proč?“ zkusila se zeptat jakoby nenuceně.
„Proč? Protože čekáš moje dítě a protože si tě chci vzít, má to snad logiku, ne? Nebo se za mě stydíš, Gituško?“ provokoval, protože věděl, že tohle nemá ráda.
„Lásko, jak tohle jenom můžeš říct?!“ upřímně se rozohnila.
„Nezapomeň, že se v červnu bereme, za čtyři měsíce. Měli by to vědět. I moje matka by to měla vědět.“
Sledovala v zrcadle jeho obraz, jak si zapíná rukávy na košili a jak si uvazuje kravatu. „Máš pravdu, pozveme je na oběd a povíme jim to. Teda já je pozvu na oběd a tam jim to povíme. Oni o tobě totiž ještě nevědí,“ kousla se do rtu.
„Nevědí?“ přestal v činnosti.
„Ne,“ přiznala a pak se k němu otočila. Přece mu nemůže říct, že seznamování svých rodičů s potencionálním partnerem měla v plánu až v případě svatby nebo těhotenství. Kdyby k tomu nedošlo, klidně s ním bude žít, aniž by o tom kdokoliv věděl. Jenže teď ta situace nastala. „Zavolám dnes matce a povím jí to, slibuju.“ Co jí jen poví? Budu se vdávat a budeš babička?! To jí přece nemůže provést.
„Dobře, nechám to na tobě. A domluv rovnou ten oběd, ať to nenatahujeme věčně,“ rozhodl. „Jdu vzbudit Kytičku,“ políbil ji na krk a díval se na její odraz ve skle.
„No nazdar!“ řekla, když se za ním zavřely dveře. U rodičů nebyla od Vánoc, věděli, že každým rokem má spoustu práce, takže se obvykle objeví až v březnu na narozeninách svého otce. A letos mu bude pětašedesát, musí je seznámit opravdu dřív!
Dokreslila si linku a vydala se za nimi do Kytiččina pokoje.
Když otevřela dveře, uviděla, že jsou v koupelně a Kytička si čistí zoubky.
„Dobré ráno, zlatíčko,“ pohladila holčičku po vláscích.
„Dobré ráno, mami,“ odpověděla malá s pusou plnou pasty.
„Jak vám to jde?“
„Už to bude,“ odpověděl Filip. „Ještě se oblečeme a jdeme dolů.“
„Půjdu napřed,“ usmála se a oba políbila na tvář.
Uvařila čaj a kávu a chystala snídani, než ti dva dorazili.
„Doprovodíš mě na kontrolu?“ připomněla mu dnešní návštěvu, když snídali. Dívala se na něj přes okraj šálku.
„Samozřejmě, už se nemůžu dočkat, vždyť to víš,“ přikryl její dlaň svou a mírně ji stiskl.
„Přijedeš za mnou?“
„Jistě, odvezu Kytičku do školky a přijedu za tebou,“ nahnul se a políbil ji.
„Jdu zavolat matce,“ usmála se na něj. Vstala od stolu, políbila Kytičku na tvář a odešla zase nahoru.
V ložnici se posadila na křesílko a vytočila číslo matčina mobilu.
„Ahoj mami, jak se máš?“
„Ahoj Gito, kdy přijedeš?“
„No, proto volám, chtěla jsem vás s taťkou pozvat tento víkend na oběd, jestli nemáte jiné plány?“
„Hm, myslím, že ne. K tobě? V neděli?“
„Ne, chtěla bych vás seznámit s mým přítelem, tak co třeba zajít někam na oběd?“
„Cože? Máš přítele?“ šokovaně vykřikla.
„Je to tak, mám. No a bydlím u něj, tak bych radši někam ven.“
„Bydlíš u něj?“ opakovala její maminka.
„No, ano.“
„Kolik mu je?“
„Dvaačtyřicet, rozvedený a má malou holčičku,“ vyhrkla rychle.
Ozvalo se jen vzdychnutí.
„Snad ti to nevadí, mami? Je skvělý, uvidíš. Víš, že bych vás sem netahala, kdybych to nemyslela vážně.“
„Jsi si jistá?“
„Mami! Zase o mně pochybuješ. Proboha, je mi čtyřicet, jak ještě dlouho budu poslouchat, ať něco nedělám nebo někam nechodím? Celý život mě od všeho odrazuješ, nejsem jako ty, rak zpátečník. Promiň, ale je to tak, vždyť to víš.“
„Promiň, Gitu, já vím. Mám o tebe strach.“
„Jsi hodná, ale nemusíš, já svých rozhodnutí přece nelituju.“
„Já vím.“
„Tak přijdete?“
„Ano, na dvanáctou? Znáš taťku, jak není ve dvanáct oběd na stole, je nervní.“
„Tak to raději na půl dvanáctou, ať si objedná rovnou polévku,“ smála se. „Co třeba do toho hotelu, kde jsme byli loni před Vánocemi slavit mé narozeniny?“
„Dobře, tak v půl dvanácté tam.“
„Platí. Mami, musím běžet. Budu se těšit a pozdravuj taťku.“
„Ahoj, měj se.“
Zavěsila.
„Tak to bychom měli, ještě jim povědět naše překvapení!“
Podívala se na hodinky a zjistila, že má chvilku času. Seběhla dolů, poklidila ze stolu zbytky od snídaně, umyla hrníčky, a rozhodla se vyjet. Obula si kozačky, oblékla kabát, zapnula alarm a vyjela na kontrolu k lékařce.

Filip už seděl v čekárně, když dorazila.
Unaveně se posadila vedle něj. „Volala jsem své matce.“
„To je dobře. A?“
„Pověděla jsem jí o tobě a pozvala ji s otcem v neděli na oběd. Byla překvapená, že někoho mám.“
„A dál?“
„Co dál?“
„No, dál, řekla jsi jí o svatbě nebo dítěti?“
„Ne, jen, že s tebou bydlím a že máš Kytičku.“
„Tak to bude opravdu překvapení!“
„Promiň, ale nešlo to. Říct mamce: Jsem těhotná a budu se vdávat.“
„Tak dobře, oznámíme to postupně. Začneme svatbou?“
„Hm, ale bojím se, že zase budou šílet, že se známe tak krátce…“
„Neboj se, přesvědčím je.“
„Slečno Pecková?“ vyšla ven sestřička a zvala Gitu dál.
„Ano,“ zvedla se a Filip s ní.
Ležela na lehátku, na břiše gel a lékařka na obrazovce sledovala embryo. Pak pustila zvuk, aby bylo slyšet, jak mu bije srdíčko.
Držel ji za ruku a usmíval se. Byl dojatý.
„Budete chtít ve dvanáctém týdnu sádrový model miminka?“ zeptala se doktorka.
Podívali se na sebe.
„Ano!“ vyhrkli současně.
„Co to obnáší?“ zeptala se Gita.
„Je to klasický ultrazvuk, jenom už se nedělají pouhé fotky, ale deset let jsou k dispozici sádrové odlitky, tak budete mít možnost vidět miminko trojrozměrně, ne jen na fotografii, jako to bývalo možné kdysi. Metoda je ze Spojených států, ale bohužel se hradí,“ vysvětlovala gynekoložka.
Gita si vzpomněla, jak jí před lety ukazovaly pyšné nastávající maminky rozmazané černobílé fotografie, kde málem nerozeznala hlavičku od jiného fleku. Ale neznala nikoho, kdo by měl doma sošku nenarozeného drobečka.
„Je to vůbec možné?“
„Ano, z nasnímaných záběrů z ultrazvuku se pak sestaví model a ten se jako v klasické tiskárně vytiskne, jen trojrozměrně a model je ze sádry.“
„Určitě toho využijeme,“ pronesl Filip. Nemohl se dočkat, až miminko uvidí na vlastní oči.
Gita si otírala břicho od gelu, aby se mohla upravit.
„Pokud bude všechno v pořádku, přijďte zase za tři týdny,“ sdělila jí lékařka a rozloučila se.
„Nemůžu tomu uvěřit, že budeme mít miminko,“ vydechl vzrušeně Filip, když vyšli ven z ordinace.
„Je to úžasné, že? Zázrak stvoření. Jak se ze dvou buněk stane lidská bytost. Co myslíš, bude po tobě nebo po mně?“ usmála se.
„Doufám, že bude po tobě, krásná, milá a chytrá! Moje holčička.“
„A co kdyby to byl chlapeček, miláčku? Je tady pořád padesátiprocentní možnost.“
„Něco víš, lásko? Přiznej se,“ škádlil ji.
„Ne, jen…“ odmlčela se. „Možná, možná to bude chlapec… Nechci to zakřiknout, ale začínám si to myslet čím dál víc.“
„Kdybych soudil podle toho, co se říká, že holčičky ubírají na kráse, tak mi přijdeš den za dnem krásnější.“
„Musím ti něco prozradit,“ podívala se na něj a vzala ho za ruku. „Asi se ti to bude zdát neuvěřitelné a směšné, ale před lety jsem byla u kartářky.“
„Giti, ty tomu věříš?“ přerušil ji.
„Počkej, nech mě domluvit a pak se tomu směj,“ rozhořčeně ho přerušila.
„Promiň, už poslouchám,“ vtiskl jí polibek na tvář a podržel jí dveře na chodbě.
„Pověděla mi, že za jedenáct měsíců potkám muže, který bude tím pravým. Rozvedený otec dcery, starší než já, co mě záhy požádá o ruku, ale odmítnu jej, protože si nebudu jistá. Jistá tím, zda je to on, muž mého života. A taky prý bude mít nějaké těžkosti s dcerou, proto bude na svatbu spěchat. No a taky prý budu brzo těhotná a porodím chlapce, ale porod nebude nic jednoduchého. Pak už děti mít nebudu, ačkoliv se o to možná ještě pokusíme.“
Zíral na ni. „Je to možné? Ale neříkala jsi, že to bylo před lety?“
„Ano, před jedenácti lety. Mělo se to stát záhy po mých třicátých narozeninách, ale trvalo to jedenáct let…“
„Tak vidíš, spletla se! Nemůžeš tomu věřit!“
„Ne? Jenže kromě času se zatím plní všechno…“
„A neříkala, jestli o Kytičku přijdu?“ zeptal se s obavou v hlase.
„Ne,“ řekla, ale vzpomněla si, že jí povídala, že bude zlomený ztrátou dcery. Tohle mu nemohla říct. Nemohla! Věřila, že tohle se může změnit, společně to musí dokázat! „Myslím, že všechno dobře dopadne, uvidíš!“ povzbudivě se usmála. Na okamžik zavřela oči, aby ve vteřině navázala spojení se svým andělským ochráncem a poprosila ho o pomoc. Když je otevřela, cítila bezpečí bílého světla všude kolem. „Dobře to dopadne, vím to,“ vzala ho za ruku a společně vyšli do únorového města.