Adventures of Amy Part 5.

Anotace: Hahaaa :) (Pardon, ale já fakt nevím co sem psát :D)

Když jsem ráno otevřela oči, potřebovala jsem trochu času na to, abych si vůbec uvědomila co se stalo. Tom byl vzhůru a pozoroval mě.
„Dobré ráno“ Zašeptal mi do vlasů.
„Nádherné ráno.“ Usmála jsem se.
Opravdu to bylo nádherné ráno. Škola skončila a s ní i starosti. Ležela jsem tady vedle Toma, kterého jsem milovala. Co víc si přát.
„Miluju tě.“ Zašeptala jsem mu lehce do ucha. On se však zatvářil, jako by právě dostal ránu nožem. Zatraceně, že by ten včerejšek byl jen úlet z jeho strany? Ne to by on neudělal. Nevěděla jsem co dělat, byla to najednou tak trapná chvíle ticha. Přestala jsem koukat do stropu a podívala jsem se na něj. Bože můj on pláče. Tak tomuhle už jsem nerozuměla vůbec.
„Tome co se děje?“
„Amy já tě taky strašně miluju, ale....ale já nechci. Nemůžu. Nechci si to dovolit.“
„Nechápu tě.“
„Když člověk toho druhého miluje, znamená to, že pro něj chce to nejlepší...“
„Ale ty jsi pro mě teď to nejlepší.“
„Ne Amy nech mě domluvit prosím. Po včerejšku vím, že tady tě nic nečeká. Spíš naopak. Keira tě nenechá jen tak....“
„Ale mě je Keira úplně ukradená...“ Začala jsem ztrácet trpělivost s jeho podivným plánováním.
„Musíš odjet a já vím kam a jak.“ To snad ne? On se mě chce zbavit nebo co?
„Tohle se mi vůbec nelíbí. Chci zůstat tady...s tebou.“
„Vrátíš se do Ameriky. Říkala jsi, že ten Jared Leto je tvůj přítel.“ Přikývla jsem. „Pojedeme na ten koncert a setkáš se s ním. Pokud je tvůj dobrý přítel vezme tě domů.“
Je pravda že tenhle plán měl něco do sebe, ale i tak se mi nelíbil.
„Já tady vydělám nějaké peníze. Danyho strejda má nějakou práci, takže u něj budu chvíli pracovat a přijedu za tebou.“
„Slibuješ?“
„Ano slibuju.“

„Amy pohni si, nebo nestihnete ten vlak“ Zakřičel na mě Dany z chodby.
„No jo už jdu.“ Popadla jsem tašku a naposledy se porozhlédly po svém bytě. Tom a Dany stáli v chodbě a něčemu se smáli. Mě ale do smíchu nebylo. Popadla jsem tašku a šla dolu hodit si ji do auta.
Dany jel s námi až na nádraží. Bylo plné lidí, ale většina z nich byli bezdomovci nebo feťáci. Vlak už stál na kolejích ale ještě čekal. Otočila jsem se k Danymu.
„Dávej na sebe pozor. A trénuj....ještě o tobě uslyším.“ Tohle loučení na mě bylo moc. Brečela jsem jako malý dítě. Dany mě objal.
„Neboj se, ještě se uvidíme.“
Nastoupili jsme s Tomem do vlaku a ujížděli směrem k našemu cíli. Na koncert 30 seconds to Mars.
Krajina za oknem se míhala tak rychle, že mě z ní až bolely oči. Tom seděl klidně a tvářil se vyrovnaně, ale jeho oči byly tak smutné že mi to rvalo srdce. Klid za dva měsíce ho zase uvidím. Vydělá nějaké peníze a přijede. Budu mít tolik starostí že mi to rychle uteče. Bude to v pohodě. Určitě....Ne sakra nebudu v pohodě. Asi za ty dva měsíce umřu.
Tom jakoby vycítil moje rozpoložení. Otočil se na mě a usmál se.
„Bude to v pohodě.“
„Když to říkáš.“
Opřela jsem se mu o rameno a usnula.

„Amy vstávej. Už jsme tady.“ Otevřela jsem oči. Cítila jsem se jako praštěná pytlem. „Ten koncert začíná za dvě hodiny...Máme nejvyšší čas.“
Vyšli jsme z našeho kupé. Celá chodba byla přeplněná lidí. Většinou to byly samé holky a byly takové ty rádoby Emo.
„Bože Tome kde to jsme?“
„Já nevím, ale tohle je dost šílený“ Ohrnul nos.
Vždycky jsem nesnášela davy lidí a teď jsem doslova šílela. Vlna lidí nás vytlačila z vlaku ven neuvěřitelnou rychlostí. Ještě že mě Tom držel pevně za ruku, jinak bych se asi ztratila. Tak tohle vlakové nádraží bylo teda o hooodně větší než to naše. A taky pravda bylo plnější. Lidi se mačkali a mačkali a já šílela a šílela.
„Támhle je východ“ Kývl Tom hlavou a já ho následovala.
Venku jsme nasedli na tramvaj, která nás dopravila, až k hale, kde měl Jared vystupovat. Před halou bylo plno lidí. Všichni se tlačili strkali do sebe a netrpělivě čekali až budou vpuštěni. Měli jsme lístky na nějaký balkón nebo něco takového. Protlačili jsme se davem a našli naše místa. Netrpělivě jsem se posadila a žmoulala jsem v ruce lístek. Z vrchu jsem viděla jak houf lidí jako voda vtékají blíž a blíž k pódiu. Pořád jsem zírala na pódium a naivně si myslela že tam Jared nakluše a všechno bude v pohodě. Tom mě chytil za ruku a sebral mi lístek, ze kterého jsem měla v klíně hromadu papírových žmolků.
„Klid“
„Jsem v klidu...jen možná malinko nervózní...nic víc“ Řekla jsem s křečovitým úsměvem.
Najednou světla v sále zhasla a na pódiu naběhli čtyři týpci. Vstřelila jsem ze sedadla, jakoby mi někdo pod zadkem rozdělal oheň a snažila se poznat Jareda. Tom se postavil vedle mě a podal mi malý dalekohled.
„Myslel jsem že by se mohl hodit.“ To snad není možné. On myslí na všechno.
Chvíli jsem ostřila a ostřila až jsem si našla zpěváka...
„Tome to není on. To nejsou oni. Není dneska jiný den, nebo nejsme ve špatném sále? Nebo třeba to zrušili, že jsou nemocní a nebo se jim něco stalo....“ Připadala jsem si jako když se na něco těšíte a pak se to nestane. Tom se díval do nějakých papírů.
„Ne to je nějaká předkapela. 30seconds to Mars budou hned po nich.“
Hrozně jsem si oddechla a padla zpět do křesla. Takový šok. To na mě bylo moc.
Tom měl pravdu. Skupina odehrála čtyři písničky a odešli. Asi deset minut se nic nedělo. Až pak jsem ho uviděla. Věděla jsem na sto procent že je to on. Podle toho stylu. Podle chůze. Tohle člověk nezapomíná. Byl to Jared. Zpíval tak plný života. Skákal mezi diváky, až to bylo k neuvěření.
„Tak co je to on?“ Zeptal se mě Tom
„Jo je to on.“
Koncert skončil, ale já zůstala stát jako přikovaná a stále zírala na to místo, kde ještě před chvílí Jared zpíval tu smutnou písničku. Nevědomky mi tekl slzy z očí.
„Amy musíme jít, jinak odejdou“ Padla jsem Tomovi do náruče.
„Ne Tome já tam nechci. Chci zůstat s tebou a je mi to jedno všechno.“ Tom si odkašlal
„Amy poslouchej mě. Půjdeme tam. Promluvíš si s ním a uvidíš. Ano? Udělej to prosím pro mě.“ Mlčky jsem přikývla.
Chodba, ve které se podepisovali byla plná fanynek, které ječely a nahlas si mezi sebou povídaly. Tváře měly ještě zarudlé od horka, které pod pódiem panovalo. Některé nám šly vstříc a v ruce obracely podepsané lístky nebo fotky. Měly úplně vytřeštěné oči, jakoby právě viděly ducha. Tom mě pořád nenápadně postrkoval dopředu až jsem se ocitla před bílým stolkem za kterým Jared seděl. Nějaká holka do mě žduchla, že jsem se oběma rukama musela opřít o stůl. Hned jsem na ně vyfasovala dva podpisy.
„Díky“ Zamumlal Jared
„Jarede to jsem já.“
Ani se na mě nepodíval. Chytila jsem ho za zápěstí, ale hned se na mě vrhli dvě gorily z ochranky a táhly mě od stolu.
„Hej. No tak. Pusťte ji. Musíme s Jaredem mluvit“ Zakřičel Tom.
„Jarede“ Křičela jsem a snažila se tomu chlapovi vytrhnout.
Jared zvedl oči ale zase je sklopil. Neuvěřitelný. Nepoznal mě. Ale pak se zase podíval. Chvíli na mě civěl a pak se zatvářil, jakoby prohlédl přes nějakou clonu. Zíral na mě, jako na zjevení. Nezmohla jsem se ani na slovo jen jsem unaveně oddechovala. Všichni ztichli a pozorovali mě a Jareda. Jay loktem žduchl do týpka co seděl vedle něj a hrál v kapele na bicí. Ten taky zvedl oči a podíval se na mě. To snad ne. Vždyť to byl Shannon. Zářivě se usmál a vyskočil ze židle. „Amy. Jayi to je Amy Cooková.“ Jared se už taky usmíval. Mávnul na toho securiťáka a ten nás odvedl i s Tomem do jejich šatny.