Vánoce 2018

Anotace: Oběd v jámě lvové 15.

„Gituško, prosím tě, pospěš si, ať tam přijdeme včas,“ popoháněl líčící se Gitu a nervózně rázoval v obleku a světle modré košili po ložnici. Roztírala si po obličeji a dekoltu make-up, před sebou měla přichystaný pudr, tvářenku, lesk na rty, tužku na oči, stíny a řasenku. Dobrých patnáct minut se z místa nehne.
„Vždyť máme ještě hodinu čas, za chvilku budu, neboj, miláčku,“ uklidňovala ho. Nikam se jí nechtělo. Proč musí existovat seznamovací obědy a večeře? Proč prostě nemůže matce zavolat a říct: Jsem těhotná, budu se vdávat, zvu vás na svatbu. Proč všechny oficiality a posuzování, prohlížení a testování? „Nebuď nervózní, bude to v pořádku, uvidíš,“ usmála se na něj v zrcadle, ačkoliv se toho sama obávala.
Avšak obavy a strach jiných jí dodávaly nějakou zvláštní sílu, tehdy pocítila, že se nemůže bát, protože ji ostatní potřebují jako oporu. Musela být silná často, až si zvykla nepřijímat pomoc od druhých.
Přecházel jako tygr po kleci.
„Zlato, co je s tebou?“
„Nic, nic, jen pokračuj,“ nedal se.
Vstala a šla k němu. „Vidím, že se s tebou něco děje. Copak? Nechce se ti tam?“ objala ho kolem pasu.
„Hm, jsem zvědavý, co na mě vaši řeknou.“
„Co by říkali? Budeš se jim líbit. Chováš se jako gentleman, tak čeho se bojíš?“
„Abych něco nezkazil…“
„Kam jsi dal kytici pro mamku?“
„Panebože! Květiny! Já věděl, že něco zapomenu!“
„Uklidni se, viděla jsem je večer v hale, dala jsem je do vázy na podlahu, aby nebyly na světle.“
„Jsi úžasná!“
„Přestaň se toho bát, nic to nebude, uvidíš. Dej mi pusu a jdi se podívat, jestli je Kytička oblečená do šatů, co jsme včera spolu vybraly? Víš které? Ty světle modré, co má ráda,“ hladila ho po zádech.
Políbil ji a šel do dětského pokoje, aby se rozptýlil. Bál se, jestli projde seznamovacím obědem, že by se nejraději napil, aby ho nervozita přešla.
Gita dokončila přípravu, oblékla se a do uší si připnula náušnice, které dostala k Vánocům. Na prstě se jí třpytil prstýnek, co jí věnoval k zasnoubení, ačkoliv požádala o ruku Filipa ona. Ale prsten od ní za těch deset dní nesundal.
„Už jste připravení?“ stanula ve dveřích dětského pokoje v černých šatech a bleděmodrém sáčku. „My jsme ale vyladěná rodinka,“ smála se, když si uvědomila, že mají všichni něco modrého. „Modrá je dobrá, tak se nebojte, bude to bezva odpoledne.“ Vykouzlila i úsměv na jejich tvářích.
„Mamí, už se těším na novou babičku a dědečka!“ vyběhla jí Kytička vstříc.
„Miláčku, ale ještě jim tak neříkej, polekali by se,“ varoval ji Filip.
„Próč?“ nechápala dcera.
„Protože ještě netuší, že budou tvojí babičkou a dědečkem, proto,“ uklidnila ji Gita. „Ale neboj se, zkus se jich zeptat,“ mrkla na Filipa s úsměvem.
„Pokušitelko!“ zašeptal jí do ucha, když ji vzal rukou kolem pasu, aby se už konečně vydali ven.
„Nezapomeň na kytici,“ připomněla mu znovu.
„Já vím, celou cestu ze schodů si to budu opakovat,“ vtipkoval.

„Tak co, jdeme?“ zeptala se, když Filip zaparkoval před hotelem, kde měli rezervaci.
„Jdeme.“
Položila mu dlaň na předloktí, naklonila se a políbila ho. „Neboj.“
Společně vešli do recepce, pak do hotelové restaurace, kde měli rezervovaný stůl. Okamžitě se jich ujal číšník a vedl je na jejich místa. Přišli první.
Podržel oběma kabáty a židle, aby se mohly posadit. Kytička si sedla u kulatého stolu vedle Gity. Aspoň se mohli s Filipem držet za ruce pod stolem.
„Objednáme si, až budeme všichni,“ sdělil obsluze.
Kytička si poposedávala. „Mám hlad,“ fňukala.
„Chviličku vydrž,“ pohladila ji po vláscích. Už jdou,“ vzhlédla ke vchodu. „Hlavně klid.“
Jakmile se Gitini rodiče přiblížili, Filip vstal a Gita ho následovala. Šla se uvítat s rodiči.
„Mami, tati, tohle je Filip, seznamte se,“ pronesla, když se pozdravili.
Gitiny rodiče mu podali ruku s úsměvem, zvlášť Filip zanechal dojem na maminku s kyticí orchidejí, které měla ráda. Pak jim představila Kytičku, která způsobně vstala, když ji nová maminka vyzvala.
Když se všichni usadili, přišel číšník, rozdal jim jídelní lístky a zase je opustil.
„Tak co je u vás nového?“ začala Gita s konverzací.
Maminka se rozvyprávěla a spolu s Gitou bavily ostatní vtipnými poznámkami do doby, než jim přinesli oběd. A pak začal výslech.
„Čím se živíte, Filipe?“ zajímal se Gitin táta po jídle.
„Jsem daňový poradce,“ odpověděl poslušně.
„Ale no tak, tati, přece to není výslech,“ bránila ho Gita. „Chtěli bychom vám něco povědět,“ stiskla pod stolem Filipovu ruku.
„Ano, požádal jsem Gitu o ruku a ona souhlasila. Chtěli bychom se vzít poslední sobotu v červnu.“
„No a tímto vás samozřejmě zveme na svatbu,“ přidala se Gita.
Rodiče seděli celí překvapení.
„Nic na to neřeknete?“ vylekala se.
„Jak dlouho se znáte?“ promluvila konečně maminka.
„Od Vánoc,“ odpověděla popravdě dcera.
„A už se chcete brát?“ slyšela matčin zděšený tón.
„Ale, mami, proč o mně pořád pochybuješ? Copak jsem to už někdy udělala? Ne, takže to nech, prosím, na nás. Budu se vdávat, máte být rádi!“
„Já vím,“ pochopila matka rázem.
„Kde chcete mít svatbu?“ zajímal se konečně i otec.
„V kostele, už jsme si zadali termín. Obřad bude v jedenáct,“ pokračoval Filip.
„Pak focení, oběd a všeobecná zábava,“ vystřídala ho.
„Kolik pozvete hostů?“ zeptala se máma.
„Ještě jsme to neprobírali,“ podívala se na snoubence Gita. „A nebojte se, zaplatíme si to sami, rozhodně nemusíte mít obavy, kde na to vzít peníze. Vždyť to víte dávno,“ snažila se je uklidnit.
„Dáme ti na to peníze, vždyť jsme platili i svatbu tvému bratrovi,“ namítal tatínek.
„Copak Mirek, tomu kdybyste dali zámek, tak bude mít pocit, že má stále málo. Já opravdu nic nepotřebuju, jen chci, abyste přišli a s ničím si nedělali hlavu,“ přesvědčovala je.
„Skutečně máme peněz dost, chtěli jsme vám to prostě oznámit jako prvním, protože byste to jako první měli vědět,“ pomáhal jí Filip.
Rodiče přikývli a usmívali se.
Kytička celou dobu ani nedutala, ale když už si myslela, že nastala její chvíle, vyhrkla nahlas: „Už vám můžu říkat babičko a dědečku?“
Dospělí se rozesmáli a najednou se atmosféra uvolnila.
„Co jsem ti říkal, Kytičko?“
„Jen ji nechte, Filipe. Už jednoho vnuka máme, ale vnučku ještě ne,“ povzbudila ji nová babička.
Gita se kousala do rtu, aby neprozradila víc, než původně chtěla. Spojenecky se podívala na Filipa, který ji na znamení mlčení pohladil palcem hřbet ruky. Uklidnila se a mlčela o společném tajemství.

„Jak se cítíš, miláčku?“ ptala se Gita Filipa, a ukládala si náušnice do šperkovnice. „Všimnul sis, jak se jim líbil tvůj dům a samozřejmě ty? Ale jsem ráda, že to máme za sebou. Ty dvě hodiny, co byli tady, se mi zdály o sto osmdesát stupňů lepší než u oběda. Jakoby se uvolnily ledy a padl ostych.“
„Tví rodiče jsou v pohodě, ale jsem také rád, že to mám za sebou.“
„Promiň mi ten výslech a hlavně pochybnosti. Věděla jsem, že moje matka zase bude namítat. Pořád mě má za malou a nesvéprávnou. Pořád mě chce ochraňovat. Přitom jsem dávno samostatná a pomoct bych chtěla já jí.“
„Myslíš, že budeme jiní?“ díval se na ni.
„Asi máš pravdu, taky se budu dívat, koho si Kytička domů přivede, jestli je dost dobrý a jestli si ji zaslouží. Zda to není její rozmar a jestli on není podvodník.“
„No,“ nadechoval se.
„Promiň, nejsi podvodník, ani naši si to nemysleli, to byl jen příměr pro budoucího zetě,“ stála před ním.
Objal ji. „Já vím.“
„Měla jsem co dělat, abych neprozradila tajemství o miminku.
„Ale hrozně mě pobavilo, jak Kytička začala vašim říkat babičko a dědečku a oni nic nenamítali. Dokonce ji tvoje maminka pozvala na víkend na návštěvu, až přijede i Honzík, když sis odskočila.“
„Vážně?“
„Opravdu, prý na Velikonoce tam bude na celý dlouhý víkend i na prázdniny. Kytička ji zase zvala k sobě do pokoje.“
„A ty jsi jí to dovolil? A souhlasil s mou matkou?“
„Samozřejmě. I tvůj táta se přidal. Lákal ji na to, že mají doma dva psy. Úplně ožil, když si o nich povídal s Kytičkou.“
„Hm, to jsou jeho miláčci, myslela jsem, že je snad bude mít místo vnoučat. Kytička se jim prostě líbí. Stejně jako mně.“
„A ty se líbíš mně, má budoucí ženo,“ přivinul ji k sobě a políbil.
„I ty mně, můj budoucí manželi.