Černé vlasy, modré oči-díl 8.

Anotace: takže po hooodně dlopuhé době další díl, omlouvám se, ale nějak jsem neměla inspiraci, tak doufám, že Eliščin příběh neopustíte ;-)

„Přišla sem za tebou zlato, nejsi rád, že mě vidíš?“
„No, Karino počkej, nech mě chvíli přemejšlet.“ ............... „Ne, kupodivu fakt nejsem rád, že tě vidim.“ řekl pevným hlasem. Ona zrudla vzteky a začala hystericky křičet.
„To všechno kvůli tý malý káče! Co ti může dát víc než já, uvědom si, že i když jsm dělala chyby, tak ona se mi nikdy nemůže vyrovnat, rozumíš! Navíc pokud vim, tak ona teď bude pryč ne? A docela dlouho, mám pravdu?!“
„Jo, to bude, téměř půl roku a pokud chceš fakt vědět, tak rozdíl mezi tebou a ní je, že mě miluje a nekurví se mi všude, jak žes to řikala, žes dělala chyby? Tak ona je nedělá a toho si cením.“ řekl mírně rozčileně, poté se uklidnil a zmírnil důraz v hlase. „Byl bych rád, kdybys teď odešla, dík.“ řekl už klidně a tiše. Zalapala po dechu a vztekle třískla dveřmi.
„Kde se tu sakra vzala? Vyspala se mi s bůhvíkolika kámošema a teď přileze, to svět neviděl fakt...“ pomyslel si zaraženě. Vůbec nemohl pochopit, jak Denis mohl pochybovat o tom, že Eliška je lepší holka. Ano, je fakt, že s Karinou si dost užil, je přece jenom divoká a svádět teda umí, ale...
...ale za jakou cenu... Za cenu toho, že u ní nemůžeš nikdy vědět s kým ještě kromě tebe spí. Navíc Eliška už ho mnohokrát překvapila. Vzpomínal na den ve škole, něco takového by od holky, jako je ona, nikdy nečekal, neuvěřitelný zážitek, prázdná třída a jen oni dva...
Nebo ten nedávný víkend na chatě. Prostě ji miluje, o tom není pochyb a nikdo jim to nezkazí!
V tomto rozpoložení došel k ledničce, otevřel si pivo a hodil sebou na gauč k televizi.
Chvíli přepínal kanály až nakonec televizi rezignovaně vypnul. Odešel do pokoje, sedl si k počítači a dal se do čtení e-mailu od té, která mu chyběla ze všeho nejvíc. Ihned jí odepisoval, jak potkal malou Kristýnku a o celém zážitku na letišti, stýskalo se mu.

Eliška už mezitím dávno bydlela v jednom madridském hotelu. Dívka z letadla, která se představil jako Adriana, bydlela s ní a postupně se spolu zbližovaly. Začaly si spolu perfektně rozumět, společně nakupovaly, učily se, chodily do kaváren a probíraly všechno možné. Všechno se zdálo být idylické, jen kdyby tam Eliška měla s sebou Patrika. Svého Patrika i s jeho modrýma očima a temně černými vlasy...

„Ne! Už ti to říkám asi po stý! Bavit se, sem tam něco vypít, tančit a tak, proti tomu nic nemám, ale mám Patrika, konečně sem našla někoho, kdo je mi tak blízkej a sem si jistá, že ho vážně miluju, takže nehrozí, že bych se tu nechala svíst nějakym španělskym machem! Akorát bych si to pak vyčítala...“ rozčilovala se Eliška.
„Ale ty to bereš z blbý stránky chápeš? Myslíš si, že on je ti jak půl roku věrnej? Je to kluk...“
pošklebovala se jí.
„To je jiný, řekla sem mu, že mi to nebude vadit, u něj půjde jen o sex a já budu vždy ta první, ke který se vrátí, až přijedu. Kdežto já bych to mohla brát vážněji třeba a to bych fakticky nerada...“ smutně se zarazila.
„Jak myslíš...“ uzavřela to Adriana, usmála se na ni a hodila po ní polštář.

„Elííí, myslíš, že bych si k tobě mohla lehnout? Je mi smutno.“ škemrala Adriana v noci.
„Tak pojď ty...“ rozesmála se a nadzvedla peřinu. Adriana pod ní bleskově vklouzla.
Dlouho si povídaly, vyprávěla si zážitky a Eliška se svěřovala, jak moc jí Patrik chybí, obě se rozplakaly a Adriana ji hladila po vlasech. Vypily dvě lahve vína a usnuly si v objetí.

Ráno Elišku dost bolela hlava, Adriana jí dala na hlavu mokrý obklad a nechala ji spát.
Poté napsala vzkaz, že jde nakoupit a odešla do města. Dlouho bloudila v ulicích a nakonec došla do jedné zapadlé uličky, všude se válely odpadky a páchlo to tam dost nevalně, nakrčila nos a chtěla odejít, ale někdo ji zastavil...
„Počkej!“ chytl ji za ruku „Neznáme se?“
„Ne, myslím, že určitě ne, musím už jít.“ spěchala pryč.
„Tak stůj, dáš mi aspoň číslo?!“ křičel za ní chlapec, ale ona už byla pryč.

„A proč si s nim nepokecala? Moh to bejt dobrej týpek.“ popichovala ji Eliška, když jí vše převyprávěla.
„Víš...“ začala „Asi bych ti měla něco říct, ne že bych nebyla na kluky, ale já mám problém, poslední dobou mě přitahujou spíš holky...“
„Cože?!“ řekla konsternovaně.
„No, teda vlastně...“ podívala se na ní a políbila jí.
„Blázníš, počkej! Já sem 100% na kluky.“
„Já vím, neboj, jen sem myslela, že by bylo fér, abys to věděla.“
„Dobře.“
„No tak, nekoukej na mě tak vyděšeně, přísahám, že tě neznásilnim!“ vyprskla smíchy a strčila do Elišky. Ta spadla z postele a obě se smály jako blázni.

„Bože! Povedlo se jí to mrše jedný odporný!“ povzdechl si Patrik „Ale já moc dobře vim, koho miluju a napíšu jí e-mail, kde jí všecko řeknu, hned mi bude líp.“ řekl si, sedl k počítači a začal psát.

Moje krásná, milá, úžasná, dokonalá lásko...
Ani nevíš, jak tady bez tebe trpím, je to hrozný, nemyslím na nic jinýho, ve škole se mi nedaří a vůbec je všechno tak nějak na dvě věci poslední dobou...
Doufám, že sis tam nenabalila nějakýho sexy Španěla, páč to bych asi nerozdejchal.
Ne, samozřejmě tě nijak neomezuju, ale popravdě, já osobně ani vůbc nemám pomyšlení na nějakou jinou holku.
Doufám, že si to tam moc užíváš.
Taky ti musím říct jednu nemilou událost, co se mi přihodila, představ si, že jsem na Tebe nedávno zase vzpomínal, když někdo zazvoní... Tak jdu otevřít a kdo tam nestál. Moje exgirlfriend Karina. Takovej šok jsem už pěkně dlouho nezažil. Navíc mě teda fakt dostala, když to na mě klidně začla zkoušet a myslela si, že se k ní vrátim nebo co! No děs.
Moc mi chybíš srdíčko moje... Kluci už ze mě maj fakticky prdel, zrovna nedávno mi Denis řek, že mi už definittivně cvaklo, je ale fakt, že to bylo oprávněný. Seděli jsme v hospůdce a já zrovna vzpomínal na sen, co se mi o tobě v noci zdál a několikrát jsem si polohlasem zopakoval tvoje jméno. :-D:-D:-D No lidi na mě koukali dos divně :-D. Moc se na tebe těším. Už jen necelý tři měsíce zlatíčko...
Eliško...Eliško...Eliško...MILUJU TĚ!
I´m waiting for you, my dear lover...
Tvůj Patrik :-*:-*:-*
Dopsal poslední řádky a kliknul na ODESLAT.

Po rušném dni zasedla k počítači a nedočkavě otevřela e-mail... A hele! Zpráva!
Rychle ji rozklikla a přelétla řádky očima.
„Adí! Pojď sem!“ vykřikla.
„No, co je.“ doplazila se nevrle.
„Čti...“ Adí taky přečetla celou zprávu a usmála se.
„Tak už chápeš? Jemu prostě nejde bejt nevěrná...“ vzdychla zamilovaně. Z jejího rozjímání ji ale vytrhl notorický kašel.
„Měla bys jít k doktorovi.“ pronesla vševědoucně.
„Bla, bla, bla, bla, bla... co by mi asi tak řek prosimtě?! Slečno, měla byste přestat kouřit.“
„Taky že bys měla...“ odporovala jí Eliška. Adriana se ironicky ušklíbla, zachrastila krabičkou, vložila cigaretu do úst, připálila si a s velkým požitkem ve tváři potáhla vyfoukla dým...
„Eliška zavrtěla hlavou a adriana se rozesmála. Poté vyply počítač a Eliška se šla projít ven, potřebovala vypustit a jen tak přemýšlet... nedokázala si představit, že za necelé tři měsíce se s touhle dívkou rozloučí...

„To myslíš vážně?“ ptala se jí nevěřícně.
„Naprosto, naši zrovna v datu mýho návratu nějak odjížděj na dovču, takže budeš u mě.“
„Fakt chceš, abych k tobě jela odsud místo domů? Mně to neva, s našima už dávno nebydlím, takže...“
„Takže je to jasný!“ objaly se.

„Bože ještě tejden, už to nevydržím!“ říkal si pro sebe.
„Co jí řeknu, až přijede? Ježíš nad čím to přemejšlim, je to moje holka a miluju jí, nějak to zvládnu, jen ať už je tady...“

„Adí, tak je to tady, vůbec se mi nechce s tímhle krásným slunným Španělskem loučit.“
„Mně taky ne, ale strašně se těším, až uvidím váš dům.“
„Jo, je skvělý, že jedeš ke mně, taky se těším, až ti představím Patrika, je to vážně nenahraditelnej kluk.“
„Věřím, ty by sis špatně přece nevybrala.“ rejpala do ní.
Taxi už stálo, před domem, taxikář jim naložil kufry, nastoupily a za veselého štěbetání projížděli ulicemi Madridu.

„Ááááh“ protáhl se, pak hodil oko na budík, protřel si oči, podíval se ještě jednou a vyskočil z postele. „No kurňa! Já zaspal!“
Bleskově se oblékl, vyčistil zuby, vlasy jen prohrábl rukou, popadl klíče a vyrazil z bytu.
Cestou na letiště nervózně poťukával prsty na volant a poslouchal rádio. Bál se, že přijede pozdě.
Zabrzdil na parkovišti nedaleko letiště, zamkl a rozběhl se k hale.
Zkoumal digitální tabuli s čísly letů, když ucítil pohled na svých zádech.
„Co tam lovíš?“ ozvala se pobavený dotaz. Otočil se a beze slov si ji přitáhl, nejdřív jí jen hleděl do očí, ale pak nevydržel a políbil ji. Tolik mu chyběla, tolik ji potřeboval.
„Tolik...“ zalkl se „...tolik si mi chyběla.“ Usmála se na něj. Najednou mu došlo, že tu něco nehraje.
„Moment...“ poodstoupil „jsi nějaká jiná...?!“ řekl napůl otázkou. Dál se klidně usmívala a on si ji prohlížel.
Lodičky s podpatky, silonky na štíhlých nohách, sukně obepínající něžné boky střižená krátce nad kolena a upnuté sáčko, které zdůrazňovalo horní partie. Byla jen lehce nalíčená, navíc jí španělské slunce dodalo poměrně velkou část pigmentu a tmavě hnědé vlasy měla místy probarvené světlejšími pramínky, což kontrastovalo s nyní opálenou pletí.
„Vypadáš opravdu nádherně.“ pochválil ji.
„Taky ti to celkem sluší.“ řekla s úsměvem a zamyslela se: „Zas ty jeho oči, jednou mě vážně uhranou...“
„Eh, ehm...“ odkašlala si Adriana, když je konečně našla. Pustili se a Patrik nechápavě těkal z jedné na druhou.