Namaluj mi Nový svět...5

Anotace: ano...naivnější než kdykoliv přetím...trochu se zkoršuju :)

Cesta do domu hraběnky Rochesterové uběhla velmi rychle. Rose se mezitím stačila dozvědět, že paní Doveová – teta toho neurvalého a neslušného pana Shepherda – pracuje u hraběnky Rochesterové jako hospodyně – možná je něco víc, než jen hospodyně. Pomáhá paní Rochesterové téměř se vším.
Jakmile se kočár s trhnutím zastavil, Mary Rose hbitě vyskočila a ani nečekala na pomoc pana Shepherda, jak by to zajisté každá dívka udělala. Popadla svůj nevelký kufr a postavila jej na zem.
„Slečno, počkejte, zavazadla vám odnesu já,“ namítl pan Shepherd a zatímco pomáhal paní Doveové z kočáru, Mary Rose se vydala směrem k vchodu do hraběnčina sídla. Nechtěla se na pana Shepherda osopit, když byla v jejich přítomnosti jeho dobrácká teta – jistě by na ni nijaký dojem neudělalo, že je Rose nepříjemná na jejího synovce.
„Edmunde, copak tu budeš jen nečině stát a nechat tu nebohou dívku vláčet to těžké zavazadlo?“ namítla paní Doveová.
„Kdepak, madame, vůbec není těžké,“ usmála se Rose a pevněji uchopila kufr.
„No tak, nebuďte paličatá,“ řekl tichým hlasem pan Shepherd a –snad se to Rose jen nezdálo – na tváři se mu mihl skoro neznatelný úsměv. Jemně vyprostil kufr z držení Mary Rose, která se ani nezmohla protestovat.
„Pojďte, drahoušku, všichni už na vás jistě čekají,“ usmála se paní Doveová a vedla Mary Rose do domu.
„Je to tu krásné…,“ povzdechla si Rose, pan Shepherd, který byl o krok za nimi, se tichounce zasmál.
„Drahoušku, tady bude váš pokoj. Není to nijak vysoko – jsme v prvním patře – a máte krásný výhled na zahradu. Ach, bože! Edmunde, neloudej se a přines slečně zavazadla,“ začala paní Doveová a jen co je dohnal pan Shepherd se zavazadly, pokračovala: „Počkám, než si prohlédnete svůj pokoj a upravíte se po té dlouhé cestě. Potom za vámi někoho pošlu, abyste se mohla setkat s hraběnkou – věřte, že se vás nemohla dočkat.“ Paní Doveová ještě láskyplně pohladila Mary Rose po tváři, jako by v jejích očích zahlédla něco z toho strachu, který pociťovala v tom – zatím- cizím pokoji, a rázně odkráčela chodbou pryč.
„Kam se zavazadlem, slečno?“ zeptal se pan Shepherd a vešel do pokoje.
„Ach, jak jste neomalený!“ vyhrkla Rose popuzeně.
„Omlouvám se.“
Mary Rose došla k panu Shepherovi a chtěla mu vytrhnout kufr z ruky. Pan Shepherd se však nemínil jen tak vzdát. „Pusťte,“ vykřikla Mary Rose a zamračila se.
„Usmějte se, nesluší vám, když se zlobíte,“ řekl pan Shepherd s úsměvem.
„Pane Shpherde… vy-vy…,“ začala rozčílená Rose.
„Ano?“
„Nebuďte tak drzý!“ osopila se Mary Rose. "Vaše neurvalé a hrubé chování na mne nedělá pražáný dojem. Byla bych vám vděčná, kdybyste se u mne nezdržoval."
„Omlouvám se to jsem nechtěl,“ řekl pan Shepherd a pustil Rosino zavazadlo a otočil se. „Na shledanou.“
Rose zůstala chvíli stát s otevřenými ústy. Pak se pokusila trochu se upravit – omyla si obličej ve vodě, která byla připravená na toaletě. Vybalila si šaty a převlékla se do čistého. Potom uložila všechno své oblečení do velké skříně – a protože byla chudá, stěží zaplnila jen polovinu. Dopisy od Edwarda, které si dříve posílali, uložila do zásuvky.
Ozvalo se lehké zaklepání.
„Dále.“
Ve dveřích se objevil pan Shepherd. „Hraběnka Rochesterová už vás očekává.“
Mary Rose se mlčky vydala za panem Shepherdem a cítila se trochu provinile, že se na něj předtím tak utrhla.
Přišli do velké místnosti, v jejímž středu stála pohovka, na které seděla hraběnka a popíjela brandy.
„Hraběnko, slečna Mary Rose,“ řekl pan Shepherd a hraběnka se otočila.
„Ach,“ vydechla. „Mary Rose…“ Pak se otočila k panu Shepherdovi. „Děkuji vám, Edmunde, můžete jít.“
„Dobrý den,“ pípla nesměle Mary Rose a sklopila oči.
„Má milá, prosím, nesklápějte oči. Tolik mi připomínáte vaši paní matku… Pojďte, posaďte se.“
„Děkuji vám,“ řekla Rose a posadila se na okraj pohovky.
„No tak, povídejte, proč už jste nepřijela dřív? Zvala jsem vás přeci tolikrát.“
„Ach ano. Chtěla jsem přijet. Moc… jenže…“
„Mohl za to ten chlapec?“
„Jak…jak?“ koktala Rose překvapeně. Nemohla pochopit, jak se hraběnky mohla dozvědět o Edwardovi.
„Paní Doveová – nezlobíte se?“ usmála se hraběnka a u očí se jí udělaly vějířky vrásek. V očích se jí odráželo pochopení a ve tváři měla milý a přívětivý výraz. Tmavé vlasy měla stažené do přísného drdolu vzadu na temeni. Mary Rose si uvědomila, že hraběnky nění žádná stará dáma, jak si ji představovala. Byl to žena, které mohlo být něco přes čtyřicet let a byla zkušená životem.
„Ne, samozřejmě. Jen doufám, že zde budu moci zůstat nějakou dobu,“ usmála se Mary Rose. „Vím, že teď není vhodná doba na debatu o mém pobytu…“
„Kdepak, myslím, že to bychom měly probrat co nejdříve,“ namítla hraběnka.
Mary Rose se polekala, že tu zde snad není vítána na delší čas, ale jen na krátkou návštěvu. Začala uvažovat, kam se vrátí, až bude muset z Truru odjet.
„Doufám totiž, že zde zůstanete na trvalo,“ řekla rychle hraběnka, když uviděla Rosiny rozpaky.
Rose se rozzářila. „Jak vám mohu jen poděkovat?“ vyhrkla Rose. „Zastanu každičkou práci, když bude třeba!“
Hraběnky se rozesmála. „Bože Rose, to samozřejmě nebude třeba!“
„Ale…jak se vám odvděčím?“ namítla Rose.
„Stačí mi vaše přítomnost… musím vás seznámit se svým manželem. Tolik se na vás těšil. My oba. Snad tu bude o něco veseleji, když tu nebudeme sami.“
Mary Rose se neudržela a hraběnku Rochesterovou objala. „Děkuji, děkuji…“
Byla konečně po několika dnech alespoň trochu šťastná… nebo spíše spokojená. Bez Edwarda jí bylo neskonale smutno, ale po několika dnech bez jediného lístečku od něho začínala mít pocit, že na ni dočista zapomněl. To láska skutečně vyprchá tak brzy?