Second life IV. - 2. část

Anotace: Zamotávám a zamotávám... Jestlipak to někdy rozmotám? :-D

Sbírka: Okno do fantazie

„Umím hrát na klavír, nikdo to neví,“ zašeptal do noci.
Nechápala jsem. „Jak to s tím souvisí?“
„Naučil mě to Mozart.“
Zalapala jsem po dechu. „Jak je to možné?“ Možná to bylo tím, že na mě bylo moc pozdě, ale nerozuměla jsem ničemu z toho, co se snažil mi říct.
„Četl jsem nějaký jeho životopis…“
„Sbohem, můj krásný plameni?“ skočila jsem mu do řeči.
„Ano, ten,“ přitakal.
„Tak to jsi borec, já to nezvládla. Jen prvních 5 stránek. Ale jak je to možné, myslela jsem, že encyklopedií a naučné literatury se ta okna netýkají!“
„No,“ zarazil se. „Není to běžné. Záleží na tom, jak to čtení pojmeš. Já to evidentně pojal jako příběh nadaného blázna.“
„Mozart!“ zasnila jsem se. Ne, že bych měla jeho skladby nějak zvlášť v oblibě. Sem tam jsem od něj něco hrála, ale vyvolávalo to ve mně negativní pocity. „Jaký byl?“
„Nezáleží na tom, jaký byl. Byl přesně takový, jakého jsem ho viděl při čtení té knihy. Historicky je to k ničemu.“
„Ale naučil ses hrát na klavír, ne? Takže si člověk může z těch světů přece jen něco odnést!“
„Jo, duševně určitě.“ Políbil mě do vlasů.
Zavrtěla jsem se. „Mohl jsi mi říct, že umíš hrát na klavír! To není zas tak ojedinělé!“
„Je ojedinělé umět to, když jsem nikdy nedocházel na hodiny, ani nikdy nevlastnil klavír,“ zasmál se.
„Hmmm.“ Měl pravdu. Ale stejně. Musím ho při nejbližší příležitosti donutit, aby mi zahrál. Třeba by mi Monča půjčila keybord… Nebo bych mohla v ZUŠce vyžebrat klíče ke křídlu v sále… Spřádala jsem plány…
„Ještě něco chceš vědět?“ Smál se mi. Cože? No jo, on se mi smál! Smál se mé zvědavosti a mému nadšení. Je pravda, že poslední dobou jsem moc nadšení neprojevovala.
„Jo, jak dlouho ti to trvalo? Myslím to, než ses to naučil?“
„Dlouho,“ řekl vyhýbavě. „Na piáno se nenaučíš přes noc. No, ono to vlastně nebylo piáno, že… Cemballo se tomu říkalo, ne?“
„Seděl jsi tam 10 let?“ dobírala jsem si ho. Samozřejmě, že tam neseděl 10 let, byl by o 10 let starší.
„Vlastně jsem to okno nechal otevřené, bylo v mém pokoji a vedlo do jeho pokoje, a pravidelně tam docházel. Vím, bylo to nezodpovědné.“
„Styď se, lásko. Ohrozil jsi svět! Jak jsi řekl, Mozart byl šílenec!“
„Měli jsme dohodu,“ zašklebil se, po hmatu našel moji bradu, otočil můj obličej k sobě a zase mě líbal.
„Neuhýbej!“ vyprostila jsem se mu. „Ještě jsem se nic nedozvěděla! Plno mých kamarádů umí hrát na klavír!“
„Taky umím podvádět v kartách.“
„Užitečné,“ ušklíbla jsem se.
„Nevím, radši jsem to tu nezkoušel. Nechci tátovi dělat ostudu,“ zašklebil se.
Zanořila jsem mu prsty do vlasů. Byly docela dlouhé. Možná už příliš. „Asi se přece jenom budeš muset nechat ostříhat,“ povzdechla jsem si.
„Proč?“ tentokrát on nechápal mé myšlenkové pochody.
„Nechci, abys dělal ostudu na svatbě,“ řekla jsem pohoršeně.
„Na jaké svatbě?“
„Na Míšině svatbě přeci!“ zasmála jsem se. „Vzala to s tou kyticí nějak vážně… Si pospíšili, viď? Měli přece rok a den!“
Ztuhnul.
„Co je?“
„Míša a Kuba se budou brát?“ zeptal se, jako kdyby to nechtěl slyšet.
„Jo. Kdo jiný? Volala mi, než jsem šla spát… Zítra mám sraz s Monikou a pozítří s Míšou, aspoň přijdu na jiný myšlenky… Nemůžu se tu pořád uzavírat do sebe, nikam to nevede…“ drmolila jsem, ale on byl pořád nervózní. Zajel si rukou do vlasů a setkal se tak s mými prsty. Propletly se nám dohromady.
„Tomášku?“
„On si ji chce vzít?“ vydechl nevěřícně.
„Ona jeho taky,“ odsekla jsem a byla jsem dost naštvaná. Co to zase předvádí? Svatba, no a co?! Taky jsme ji měli!
„O to nejde, Jani.“
„Tak o co jde?“ snažila jsem se o klidný tón. Svezla jsem se na bok. Jeho paže mě nepouštěly.
„Vyšší moc. Něco, co se děje už hodně dlouho. Podle mě je to špatné. Neměl by… Si ji brát,“ drmolil tentokrát on a já si připadala absolutně mimo.
„Ve Francii jsi říkal, že musíš mluvit s Kubou,“ vzpomínala jsem, abych Tomášovi co nejrychleji porozuměla. „Říkal jsi, že máš pocit, že Kuba něco ví. Takže už jsi s ním mluvil.“ To nebyla otázka, nýbrž oznamovací věta. Ale popřel ji.
„Ne, nepotkal jsem ho. Ale ptal jsem se na něj. A… Nevím, sám tomu moc nerozumím.“
„To jsi na tom dobře, já nerozumím absolutně ničemu,“ zamumlala jsem a přemýšlela, proč ta krásná intimní chvilka musela tak rychle skončit. Asi proto, že ta okna se stala součástí našeho společného života. Každá láska vyžaduje nějakou bolest. Nějaké oběti. Tohle byly naše oběti.
„Hmmm, jak bych ti to… Kuba taky umí procházet těmi okny… Ale jen těmi, kterými už někdo předtím prošel…“
„Může vlézt někomu do fantazie? To je hanebné,“ skočila jsem mu do řeči. Já nevím, připadalo mi to tak osobní! Co by se stalo, kdyby třeba změnil děj? Nad tím jsem zatím nepřemýšlela… Ale na to teď není čas. „Jak s tím souvisí moje kamarádka?“
„Tvoje kamarádka má nějaký úkol. Ale selhává. Už asi tisíc let,“ odfrkl si.
Zmatek? Ne! Chaos! Naprostý chaos! Svět je na hlavu. Já umím chodit nějakými okny. Dobře, s tím se smířím… Snad… Ale že něco podobného umí i Míšin snoubenec a ona, že už tisíc let… „Míše není tisíc let!“
„Její duše existuje tisíc let,“ řekl klidně. „Má velice starou duši. Nechtěl jsem ti to říkat… Říkal jsem si, že tě to rozruší…“
„Ne, to je dobrý… Moje máma taky vždycky říkala, že má starou duši… Nějaká ženská jí to jednou řekla… Já… Těmhle věcem věřím, to jo.“ Jen jim moc nerozumím, dodala jsem v duchu. /*pozn. Tyjo, hrozně se mi to zamotává… Doufám, že je to přehledný…
„Nikdy jsem se o to nezajímal,“ pokrčil rameny. Jistě, zajímá se o to až teď, když nás toho chce mermo mocí zbavit…
„Jak tohle všechno víš?“
Zasmál se. „Náhoda,“ pronesl a nechtěl pokračovat.
„Náhoda?“
„Jo… Víš… Nějakou dobu mě zajímalo, co se to se mnou vlastně děje… A… Když jsem zjistil, že si můžu v těch příbězích vymýšlet chodby… Zkusil jsem si vymyslet člověka, který by věděl, co se děje… No… A náhodou se přede mnou otevřelo přesně to okno, které jsem potřeboval, tak jsem se ho zeptal.“
Hmmm. Můj miláček byl velice zkušený. /*pozn. XD
Trpělivě mě hladil po holé paži a čekal, co já na to. „To je v lóji,“ řekla jsem nakonec. „Tak dlouho jsem vyhledávala fantasy, až mě vtáhla s sebou.“ A můj hlas byl najednou tak temný, až jsem se lekla. Zatím nejde o život. Zatím nejde o nic. Neblbni, Jani, říkala jsem si a snažila se tomu uvěřit.
***
Srážka s obyčejným životem. Ještě nedávno jsem ho taky žila. Zvláštní. Myslela jsem si, že Monika je nejtajemnější a nejspirituálněji založená ze všech mých kamarádek. A přitom ona teď žila nejpříkladnější život. Její jedinou starostí byla péče o malou Noru. Ta malá se pro ni stala středem světa. Tancovala kolem ní tak ochotně… Ťu ťu ňu ňu, jen vzlykla a byla utěšována. Dívala jsem se na to celé jako u vytržení.
„Tak jaké byly líbánky, povídej,“ otočila se ke mně. Zrovna žehlila malilinkaté dupačky. „Chci vědět všechno,“ mrkla.
Všechno? Tak to ti asi nepomůžu, holka… „Tak první den jsme se šli projít na Champs Elyseés,“ začala jsem a mechanicky popisovala den za dnem, památku za památkou… Až jsem se divila, co všechno jsem viděla a jak málo to znamenalo.
„Nebyli jste v Moulin Rouge? Ale tam ses tak těšila!“ divila se.
„No, nějak se mi nechtělo,“ vykrucovala jsem se. Ve skutečnosti jsem na to ani nepomyslela. Kabaret… Poslední místo, po kterém jsem v tu chvíli prahla… Divila jsem se, že si nevšimla mého vyhýbavého rozpoložení, ale chápala jsem, že její myšlenky se soustředí na spící dítě vedle v pokoji. Uvědomila jsem si, že dítě je hlavně starost. A já teď vlastně žádné starosti nemám. Dobře, štve mě plno věcí, ale nestrachuji se o nic… O nikoho… Vždyť už ani o Toma se nestrachuji. Je to divné, ale je to tak. Ta svatba mi tak nějak dala jistotu, že všechno zvládneme. Ale dítě… Napůl já a napůl on… Ach, o něj bych se bála stejně jako Monča o Noru… Možná víc… Ale dítě… A najednou mi to docvaklo. Málem jsem ten zvuk slyšela. Cvak. Naše dítě… Taky uvidí do jiných světů? Je tohle dědičné? V hlavě mi šrotovalo… Představila jsem si šestiletou Noru… Právě se naučila číst… A… Sakra, to by bylo hrozně nebezpečné! Vždyť pohádky jsou vlastně dost hororová záležitost, i když nejde zrovna o Bratry Grimmy… Ale nemůžu svým dětem brát knížky! Miluju knížky! Přece jim nevezmu zrovna je! Nemohla jsem se najednou nadechnout. Jako kdyby zmrzla nějaká samozřejmá budoucnost. Ne, nesmím panikařit… Třeba to tak není… Možná se to našich dětí nedotkne…
„Musím domů,“ prohlásila jsem němě.