Second life IV. - 3. část

Anotace: Hmmm, trošku problémů... Trošku fantazie... A nikdo nic nechápe... Ani já :-D

Sbírka: Okno do fantazie

Branou vatikánského špitálu pospíchal devatenáctiletý kluk. Ohlížel se za sebe, tváře mu hořely. Šel přímo ke mně. Normálně bych se zastavila a obdivovala výjev z deníku Luigiho Cavarelliho, který byl vydán pod názvem Arcimboldovy truhlice. Měla jsem ho ráda, byl dokonale upřímný a hlavně vypovídal o pravdivých událostech dokládajících zrůdnost katolické církve. Pořád jsem si pamatovala jednu větu: Ten den skončilo mé dětství. Den, kdy skončilo Luigiho dětství mě nesmírně zajímal. Nedivte se, bylo mi šestnáct, věděla jsem kulový… Dneska jsem ten den netrpělivě obešla a běžela na zastávku. Každou chvíli jsem koukala na hodinky. A autobus nejel… Když už bych přísahala, že se zalknu čekáním, přiřítila se stará plechovka, kterou bych autobusem ani radši nenazývala. Vlezla jsem do ní a rozjela se domů. K domu jsem běžela. Nemohla jsem přemýšlet, nemohla jsem se uklidnit, mohla jsem jen dát všechno své zoufalství do splašeného běhu. A bylo mi vedro a tričko se mi lepilo na záda, ale na tom nezáleželo. Rozrazila jsem dveře, odemkla a klopýtla o práh. Tomáš ještě nebyl doma. Ale jako kdyby cítil, že mi hráblo, smiloval se nade mnou a přijel dřív… Zvuk naší přijíždějící Toyoty do mě nalil aspoň trochu života. Když viděl, jak tam stojím zlomená a přemožená bůhvíčím, pospíchal ke mně a objal mě. Přitiskla jsem se k němu.
„Co se stalo?“
Nemohla jsem mluvit. Nešlo to. Jen jsem drtila jeho bedra.
„Janinko!“
„Já…“ vysoukala jsem ze sebe těžce. Hlas jsem měla sípavý a nevyvážený.
„Něco s Monikou?“
„Ne! Totiž ano… Ona má dítě!“ Mluvila jsem tak nesouvisle, že to nedávalo smysl ani mně. Ale nemohla jsem přemýšlet nad svými slovy. Už ty myšlenky by mě zabily.
„To vím,“ řekl klidně. Tak se mluví na retardované osoby.
„Ta tvoje schopnost… Nemáš ji po některém s rodičů?“
Zarazil se. „Ne. To určitě není ten důvod.“
„Ale jistě to nevíš,“ naléhala jsem. Tohle ‚ne‘ mi nestačilo. Potřebovala jsem rezolutní ‚ne‘.
„Jani, vypadá můj otec na to, že…“
„Vypadá na to, že čte akorát noviny a magazíny pro automobilisty! Třeba by ta okna viděl, kdyby sem tam přečetl i něco jiného. A nebo právě proto nečte.“
„Věř mi, tohle mě taky napadlo. Zjišťoval jsem to. On ta okna nevidí,“ pronesl tak, že jsem nemohla nevěřit.
„Dobře. A co tvoje máma? Jak vlastně umřela?“ zeptala jsem se bezohledně. Dopad mých slov mi došel příliš pozdě. Sakra, to jsem neměla říkat.
Pustil mě. „Moje máma… umřela… přirozenou smrtí… žádná okna… ne!“ zakroutil hlavou.
„Promiň,“ hlesla jsem. Vidíš to, Jani, říkala jsem si. Jsi tak sobecká a bezohledná! Ubližuješ jedinému člověku, který tě kdy miloval!
„To je dobrý,“ zašeptal, vzal mě za ruku a táhl do domu. „Jen jsi mi teď nasadila brouka do hlavy.“
„Ne, je to blbost, tvoje máma nezemřela v žádném okně,“ snažila jsem se zachránit, co se dalo.
„Ne, ale to neznamená, že v tom okně nebyl důvod její smrti.“ Nikdo totiž nevěděl, která nemoc ji zabila. Neznala jsem žádné podrobnosti a ani jsem se po nich nepídila.
Takže teď budu já utěšovat jeho? No to snad ne. Pořád nevím, jak to je s těmi dětmi! Ale aspoň už jsem se necítila tak bídně. Teď se tak pro změnu cítil on… Teda my jsme dvojka…
„Posaď se,“ pokynul k pohovce. Poslechla jsem ho. Přisedl si a položil mi ruce na ramena. „Je to těžký,“ začal.
„Ano,“ přitakala jsem.
„Zvládáš to dobře.“
„Nemyslím.“
„Ale ano, jsi úžasná.“
„Jsem hysterická. A bojím se, že nebudu moct mít děti. Pokud by…“
„Není to dědičné, rozumíš mi? Neznám důvod toho všeho, ale je to nahodilé.“
„Tak se zeptej toho, co sis ho vymyslel… Co ti řekl o Kubovi,“ snažila jsem se vymyslet něco, co nám pomůže.
Zakroutil hlavou. „Nemůžu přivolávat okna. To není v mé moci. Můžu jimi pouze procházet. A bylo by to zbytečné. On to neví.“
„Ale říkal jsi…“
„Říkal jsem, že ví víc, ale neví všechno. Ta schopnost někoho si přimyslet pořád není dokonalá,“ omluvně se usmál. Omlouval se? Ach ne, nebylo proč se omlouvat. Přikývla jsem a opřela se mu o rameno.
„Samé odpovědi, co vyvolávají další a další otázky.“
***
Na hudbě je skvělé, že u ní nemusíte přemýšlet, ale můžete. Přivede vás na jiné myšlenky. Když chci vypnout, hraju. Když chci myslet na něco jiného, ponořím se do souhry not a pomlk a snažím se přemýšlet nad rytmem. Já a rytmus spolu moc nekamarádíme.
Vlastně jsem ani nevěděla, co hraju. Nějakou církevní skladbu? Oh, jak hluboko jsem klesla. Existuje vlastně Bůh? Nikdy jsem na něj nevěřila. Ale když jsem se nechala unášet hudbou, byla jsem mu tak nějak blíž. K tomu poslední dobou už bych uvěřila všemu. Absolutně všemu. Ať mi Míša nakecá cokoliv, budu tomu věřit.
Neúprosná veličina času mě odvedla před dveře Míšina a Kubova bytu. Nervózně jsem se kousla do rtu a zazvonila.
Míša přiběhla takřka okamžitě. „Janinko!“ šťastně mě objala. Došlo mi, že ji strašně ráda vidím a taky, jak moc mi chyběla!
„Ahoj,“ usmívala jsem se. Táhla mě do obýváku. Posadila mě na gauč.
„Dáš si něco k pití?“ ptala se úslužně.
„Hmmm, kdyžtak něco sladkýho,“ přikývla jsem. Na chvíli se vytratila a vrátila se s ochucenou Naturou bez bublin. „Dokonalé,“ pochválila jsem ji. Zašklebila se.
„Takže, povídej mi o líbánkách!“ přikázala, když nám nalévala pití.
„Psala jsem ti dlouhatánský e-mail!“ nešpulila jsem pusu. Nechtělo se mi zase vytahovat ten telefonní seznam památek a míst…
„Jo, ale to bylo, jako kdybys to ani nepsala ty. Takový holý popis.“
Hm, tak ona si toho všimla. Úžasné. Přestaneme si hrát na to, že jsme stejné jako před mou svatbou? Asi jo… „Něco se tam stalo,“ objížděla jsem prstem hrdlo skleničky a dívala se, jak se na hladině minerálky tvoří kolečka. Uvědomila jsem si, že se mi klepe ruka, tak jsem sklenici položila na stůl a ruce do klína.
„Stalo se hodně věcí,“ řekla Míša. Trochu mi to pomohlo. Nevěděla jsem, co se stalo jí, ale možná to nějak souviselo se mnou. Rozhodla jsem se začít jako první.
„Viděla jsem Willa a Lyru.“
Doteď koukala na moji skleničku, ale teď vzhlédla.
„Willa a Lyru a Pantalamoina…“
„Jo.“
„V těch portálech,“ vydechla.
„Ty o nich víš?“ čelo se mi zkrabatilo. Co všechno věděla? A jak moc v tom byla zapletená? A v čem vlastně?
Přikývla. „Kuba mě tam vzal s sebou.“
„Kuba…“ odmlčela jsem se. Ne, teď nechci mluvit o jejím klukovi! Tohle chtěl udělat Tomáš. Mě zajímala jen Míša. „Proč tě tam vzal? Proč to dělá?“
„Nezajímá tě, jak to dělá?“
„Ne, zajímá mě, proč tě do toho tak ochotně zatahuje.“ Byla jsem naštvaná a nechápala jsem proč.
„Prý je to osud.“
„Co je mi do osudu? Tolik lidí se vzepřelo osudu!“ vyprskla jsem. O všech jsem četla. Četla… Četla… To slovo mi najednou dávalo úplně jiný význam.
„Možná bychom taky mohly…“ začala.
„Musíme!“ skočila jsem jí do řeč. Jaképak mohly? Cítila jsem, že jestli její duše bloudí už tisíc let, musím jí pomoct dojít až na konec, ať je jakýkoliv. „Musíme to skončit.“
„Nebude to tak lehké. Já nevím, o co jde. Ani ty to nevíš. Kuba nám nepomůže. Bude to jen oddalovat a oddalovat, protože si myslí, že je to tak lepší. Konec konců, má v tom za ta léta praxi,“ usmála se. Já bych se spíš ušklíbla, ale ona se usmála. Opravdu toho bídáka milovala. No, dobře, nic o tom nevím, možná to myslel dobře… Ale… Chtěla jsem mít jistotu zítřka. Jistotu, že budeme existovat. Já, Tomáš a Míša. A Kuba taky, protože bez něj by nebyla šťastná.
„Řekni mi všechno, co víš,“ vybídla jsem ji.
Sklopila oči.
„Jak to Kuba všechno ví?“ pomáhala jsem jí.
„Popravdě nevím, myslím, že mu donáší jeho ségra,“ řekla nejistě.
Ségra? Hm, tak tím mě dostala. „Vždyť Kuba má jen bratry.“
„Tohle je ségra z minulosti. Kuba je trochu starší než my dvě… Ale to ty asi víš…“
Znechuceně jsem přikývla a protočila panenky. Svět byl na palici.
„Kuba je něco jako anděl. Ale anděl, který se nikdy nedostal do nebe, protože zachránil svou sestru od nesmrtelnosti. Ona chtěla být anděl a on tu chtěl zůstat se mnou a dohlídnout, aby se nestalo, co se má stát,“ pokračovala a mně bylo jasné, že ji to musí dost fascinovat. Stejně jako mě fascinují okna do mé fantazie, i když vím, že by to tak být nemělo.
„A tobě to nevadí? Že tvoje duše stále bloudí?“
„Já nevím, nepamatuji si předešlé životy.“
„A co jsi tedy zač?“ snažila jsem se proniknout přímo do jádra věci. Zatím nic nedávalo výrazný smysl.
„Snad nějaký klíč…“ zamyslela se.
„Takže musíme najít zámek?“ chtěla jsem se to uhodnout.
„Asi tak. Nic mi neřekl! Nechci se ho ptát. Bojím se, Jani. Nikdy nebude nic jako dřív…“ zašeptala. Ne, to nebude. Ale když s tím něco uděláme, může to být jinak.
Mlčela jsem.
„Musím se vrátit do minulosti,“ řekla nakonec.
„Do jaké minulosti? Ty portály nejsou založené na faktech, ale na fantazii,“ kroutila jsem hlavou. „Neřekl ti to? Že tam není nic pravdivého? Je to jen nebezpečná fantazie jiných lidí!“ Nevědomky jsem se postavila. Stoupla se vedle mě.
„Jani, vždyť to je přesně to, o čem jsme vždycky snily! Vždycky jsme věděly, že je to něco víc!“ Chytila mě za ruku, a proto měla příležitost zahlídnout jedno z mých otevřených oken. Tedy měla by, kdyby se podívala ze stejného úhlu… Nebo ne? Škubla sebou a pustila mě. „Prosím, že je to normální!“ zalapala po dechu. „Řekni, že už se to někdy stalo!“ V Míšině případě na úhlu očividně nezáleželo. Kousla jsem se do rtu. Tahle holka má projít některým z těch oken. Je to její osud. Možná to umím jen proto, abych to nebezpečí znásobila. Abych ji chytila do pasti… Protože ji znám od základky… Protože jsem její kamarádka… Protože mi věří… Ne, to snad ne… Jaký mozek tohle celé řídí? To nemůžou být náhody! Nějaká zlomyslná bytost si hraje s námi všemi! A dost mě dopaluje!
„Neměla bys to vidět,“ zamumlala jsem neklidně. Na tohle bych neměla být sama. Ani ona ne. A Tomáš se moc rád setká s Kubou… „Kdy se vrátí tvůj anděl domů?“
Podívala se na hodiny. „Asi za hodinu.“
„Fajn, bude ti vadit, když zavolám Tomáškovi, aby přijel?“
„Samozřejmě, že ne,“ pronesla odevzdaně a hodila sebou vyčerpaně na pohovku.