Second life IV. - 4. část

Anotace: Trošku kratší část, ale nechtěla jsem, aby se tam zbytečně plácalo... Rozhovory, samé rozhovory...

Sbírka: Okno do fantazie

„Fajn, nemám chuť na nějaké zdvořilosti,“ řekl Tomáš. Byl naštvaný. Už zase. Protočily se mi panenky. Nelíbilo se mu, co se děje a nejspíš ho zlobil Kubův samolibý pohled. Koukala jsem na něj a byla přesvědčena, že nám stejně nic neřekne. Možná kápne božskou ohledně Toma a mě, ale o Míše nic. Očividně byl přesvědčen, že nemáme právo do jeho rozhodnutí ohledně ní do ničeho kecat. Ale já ji znala mnohem déle než on! Ovšem nebyla jsem zdaleka tak dopálená jako můj novomanžel. Nervózně mi drtil ruku, až jsem sykla bolestí, tak toho nechal.
„Co bys rád?“ zeptal se ten ‚anděl‘, jako kdyby na tom vůbec nezáleželo.
„Nejradši všechno. Proč celý život vidím ty díry…“
„Ach, to je opravdu zajímavé!“ Kubovy oči se rozsvítily jak vánoční stromeček. „Nikdy jsem se s tím nesetkal,“ kroutil hlavou. „Lidé tu schopnost mají většinou jen krátkou dobu. Někdy si toho ani nestačí všimnout! Ale ty… Celý život… To je nebezpečné…“
„Hm, díky za obdiv, ale proč to tak je?“
„Jsi bezstarostný,“ řekl prostě.
Vydechla jsem. Jo, Tomáš opravdu byl bezstarostný. Sem tam se přehnal nějaký ten mrak, ale nikdy nedorazil k jeho srdci. A já na tom byla od svatby s ním zrovna tak. Jako kdyby nemohlo nic pokazit náš šťastný život… Jako kdyby… A sakra! Tohle je ten klíč! Důvod, příčina!
„Určité věci si nepřipouštím,“ uznal.
„Nepřipouštíš si nic,“ smála jsem se. Nebylo to k smíchu, že zrovna tuhle vlastnost jsem se od něj naučila. Nebylo k smíchu, čím mě tahle vlastnost obdařila. Ale musela jsem se smát.
„Ty už evidentně taky ne,“ řekl chmurně.
„No tak, nejspíš se nemusím bát mít dítě… A měl bys být rád, že to není tvoje vina!“
„Že není?“ ušklíbl se Kuba. Tahle hra se mu evidentně zamlouvala. A měl z nás legraci. „Kdyby sis ji nevzal, nikdy by nezískala ten pocit, že starosti jsou naprosto všední záležitostí. Tak moc všední, že není třeba si je připouštět. A neviděla by hloubku své duše.“
„Duše?“ ozvala se Míša.
„Jo zlato. Jejich duše není obestřena starostmi a intrikami a lží… A odraz jejich duše…“
„To není odraz žádné duše, jsou okna do knížek,“ řekl Tomáš.
„Dobře, mají formu fantazie…“ připustil Jakub.
„Fajn, tohle už chápu,“ přerušila jsem ho. „Jak do toho zapadá ona?“ ukázala jsem na Míšu. Snažil se tohle téma vytěsnit, ale to se mu nepovede.
„Já, nevím,“ řekl Kuba, ale bylo mi jasné, že lže.
„Nevíš,“ zasténala jsem a praštila se do čela. Byla to bezděčná reakce na obrovskou lež, kterou jsem nechtěla slyšet. Ale chtěla jsem slyšet pravdu?
Tomáš se pohnul, strhla jsem ho zpátky. Byl naštvaný. Byl nezvykle naštvaný. A když jsem se zamyslela nad tím, který z nich by tu bitku vyhrál, asi by to byl Kubík.
„Vím jen, že první držitelka její duše měla velký úděl. Měla zastavit válku a stihli ji zabít. A od té doby se neustále vrací.“ Fajn, takže taková nepochopená Johanka z Arku nebo co? Bylo to k smíchu! „Andělé se domnívají, že přijde další válka.“
„Co bude teď?“ Míša se rozhlídla po místnosti. Co bude? Jak to mám sakra vědět?
„To záleží na tobě,“ řekl Jakub a podíval se na mě. Na mě? Oh, to ne!
„Také se to opakuje?“ ušklíbla jsem se.
„Ne. Pokaždé je to někdo jiný. Ale tentokrát to uděláš ty.“
„Co udělá?“ sykl Tomáš. Nechtěl mě zatahovat do ničeho. Absolutně do ničeho. A Kuba mě najednou zatahoval do nějaké války? Tak to nedopadne dobře.
„Co bude chtít,“ pokrčil Kuba rameny a objal Míšu kolem pasu.
„Myslíš, že udělá, co chceš. Ale to ji neznáš, ona to neudělá,“ řekl Tom. Imponovalo mi to.
„Každý to udělá,“ prohlásil temně. Popadl mě strach. Ale taky vzdor. Neudělám nic! Nic, co by Mišce ublížilo!
„Nemůžeš ji jen tak využít!“
Jakub pokrčil rameny. „Je to osud.“ Jemu nezáleželo na tom, koho využije. Záleželo mu jen na Míše. Už více než tisíc let.
„Jdeme domů,“ oznámila jsem Tomášovi. Nevypadal, že by se mu chtělo. „Pojď,“ strčila jsem do něj. Nechtěla jsem se hádat. Kuba dělal pro Míšu přesně to, co Tomáš pro mne. Dělal to nejlepší pro ni.
„Sbohem,“ procedil Tom mezi zuby a táhl mě za ruku pryč.
„Mějte se,“ usmála jsem se povzbudivě na Míšu. Vypadala, že jí tahle situace nedělá dobře.
Seběhli jsme schody a vlezli do auta. „Tvářil ses docela agresivně, víš to?“ řekla jsem jen tak mimochodem.
„Bála ses?“ zeptal se. Jeho hlas byl pořád hrubý. Nespouštěl oči ze silnice.
„Ne,“ prohlásila jsem opatrně, ale neochvějně. Přidal plyn.
„Pořád nic?“
„Ne.“
Povzdechl si. „Myslíš, že on se bál?“
Obrátila jsem oči v sloup. Nemluvíme o Voldemortovi, mohl by mu říkat jménem. „Ne,“ zopakovala jsem.
„Pak jsem byl málo agresivní.“
Dupl na brzdu několik centimetrů před popelnicí. Hrklo ve mně. Jestli se rychle neuklidní, něco rozmlátí. A takový on nebyl. Ty Kubovy řeči o osudu a válce ho musely dopálit. Byla tma jako v pytli, ale byly vidět hvězdy. Málem jsem se přerazila o zahradní židli. Rozsvítil světlo nad vchodem a odemkl. Následovala jsem ho do domu a zase zamkla. Dnes už nejspíš nikam nepůjdeme. Šel domem a rozsvěcel. V obýváku sebou švihl na pohovku. Posadila jsem se k němu. Natáhl ruce a položil si mě na sebe. Nechápala jsem, kde se v něm najednou ta něžnost vzala. Možná ho jen moje blízkost brzdila před něčím hodně neuváženým. Tak jsem se tu poddala. Cítila jsem jeho levou dlaň na svých zádech a pravou ve vlasech. Utáhla jsem mu paže kolem krku a spokojeně zavrněla.
„Ty jsi ráda, že to tak je, viď? Že ti ten dar k něčemu je. Možná Míšu zachrání.“
„Líbí se mi, že tomu říkáš dar,“ zachichotala jsem se a přitiskla mu rty pod ucho. Přesunul ruce na mé hořící tváře a nasměroval mi hlavu tak, aby mne mohl líbat. Jeho rty se radostně setkávaly s mými. Zavřela jsem oči a nechala se unášet na vlně potěšení, štěstí a lásky. /* pozn. Víš jak, pečeme na zbytek světa, love forever :-D
„Miluju tě,“ zašeptala jsem, když mi konečně dovolil se nadechnout.
„Víc než vlastní život,“ zamumlal a mně bylo tak strašně moc dobře!
„Můj život bez tebe by nestál za nic,“ oznámila jsem mu.
„Asi bys neviděla ta okna,“ líbnul mě na čelo.
„O žádná okna nejde,“ zakroutila jsem hlavou a rty mu přejížděla po hladce oholené bradě. Srdce mi bušilo jak splašené.
„Mluvíš o nás dvou?“
„Jen o nás dvou,“ přitakala jsem.
„Ale stejně do toho půjdeš. I když vůbec nevíš, o co půjde. I když nevíš, jestli to přežiješ. Přesto, že si to nepřeju.“
„Já v tom Míšu nenechám.“
„Nevíš v čem,“ přesvědčoval mě.
„Nenechám ji v ničem.“
Zaúpěl a pevně kolem mě obtočil paže. Nemohla jsem se pohnout ani o centimetr.
„Co po mě chceš?“ zeptala jsem se podezíravě.
„Teď mě poslouchej. Prosím!“
Přikývla jsem.
„Já nechci, aby ses zbytečně vystavovala nebezpečí. Nepřeji si, aby ses s ní stýkala.“
Vyrazil mi dech. Chce, abych se přestala stýkat se svojí kamarádkou? Abych ji v tom nechala? „Ne,“ řekla jsem jasným rozhodným hlasem a chtěla odejít. Jenže mě držel příliš pevně.
„Jani!“
„Ne! To já nemůžu! Můžeš to po mě chtít, ale já ti nemůžu vyhovět!“ Kupodivu jsem byla docela klidná. Musí to přeci pochopit!
„Pokud tě ztratím…“
„Neztratíš mě,“ zašeptala jsem. Smrt byla to poslední, s čím jsem si dělala těžkou hlavu. Oh, já si ji teď vlastně nedělala s ničím. Tak okna, vzpomínáte?
„To nevíš.“ Zas ten přesvědčovací tón.
„Budeš se mnou.“ Doufala jsem v to.
„To taky není tak jisté,“ zamumlal a zase koukal někam do prázdna. Jako kdyby věděl něco, o čem mi ještě neřekl.
„A ty?“
„Já se můžu pokusit nás všechny zachránit. Ale nakonec to bude záležet na tobě. Vždyť to tak řekl! Když procházíš těmi okny celý život, ledacos ti najednou dává smysl.“
„Asi budu brečet,“ vysoukala jsem ze sebe. A opravdu jsem to cítila. Možná jsem byla připravená bojovat za Míšu, ale nebyla jsem připravená udělat to bez něj. A on bojovat nechtěl! Nejspíš už se nabojoval dost.
„Ne, to ne,“ uvolnil své sevření a jemně mě pohladil po tváři. „Teď nebreč. Jestli máme bojovat za tenhle špatnej svět, protože zrovna tvoje kámoška je časovaná bomba, napláčeš se ještě dost.“
„Jestli ona je časovaná bomba, tak já jsem ta rozbuška, co to odpálí,“ snažila jsem se o úsměv.
„To nevadí. Udělal bych pro tebe všechno. Naprosto všechno. To víš.“
Přikývla jsem. „Tak mě líbej,“ navrhla jsem a nemusela dlouho čekat.