Můj anděl

Anotace: 2.díl,snad se bude líbit...

Co nejtišeji jsem cupitala po chodbě a modlila se aby starý,nedůtklivý matematikář ještě nebyl ve třídě.Otevřela jsem dveře..bohužel moje motlitba nebyla vyslyšena.Tělnatý profesor už seděl za katedrou a právě zkoušel jednu spolužačku z kvadratických rovnic.Potichounku jsem zavřela dveře a vydala se do lavice,doufajíc že si mě nevšimne.Už jsem byla skoro u ní,když jeho hlas zazněl třídou jako šlehnutí bičem. „Máchová“!Zakřičel a já se jen přikrčila. „Ano pane profesore“?,zeptala jsem se nevinně. „Kde jste byla“?Chvilku jsem přemýšlela a pak jsem se rozhodla že nejlepší bude říct pravdu. „No já jsem uklouzla na ledě a narazila jsem si záda“.Učitel jenom převrátil oči a posunkem mi ukázal ať si sednu.To jsem si teda nemyslela že mi to projde tak lehce!Vklouzla jsem do lavice. „Co měla znamenat ta sobota“?Zasyčela na mě Laura.Než jsem jí stačila odpovědět třídou zaduněl učitelův hlas: „máte za 5 Poláková,vy ostatní si otevřete učebnice a jdeme počítat“.Musím říct že jsem si oddechla,Lauřin hlásek nebyl zrovna moc přívětivý,avšak moc klidu jsem neměla,celou hodinu mě propalovaly její nenávistné pohledy a já věděla že nebudu mít klid ani po hodině.
Jenom co zazvonilo popadla jsem sešit,nacpala ho do batohu a chystala jsem se co nejrychleji opustit třídu.Bohužel můj plán nevyšel….jenom co jsem se zvedla a chtěla se dát na zběsilý úprk,cestu mi zastoupila Laura…vůbec jsem nechápala jak mohla tak rychle obejít lavici,asi počítala s tím,že se budu chtít vypařit.“Můžeš mi říct proč jsi to udělala?“Hrdě jsem zvedla hlavu a podívala se jí do očí.“Co jsem jako udělala“?To už se kolem nás shromáždila skoro celá třída.“Proč jsi zabránila klukům,aby tomu šmejdovi dali co proto“? „A co vám udělal,že mu musíte tohle dělat“? Zeptala jsem se naštvaně. Laura otevřela pusu,ale hned ji zase zavřela,jako by nevěděla co říct.Udělal to za ni někdo jiný. „V tomhle městě ho nemá nikdo rád,už hodně dlouho a vlastně ani nikdo neměl“,ušklíbla se Aneta,copatá holka,která seděla v první lavici. „Pořád jsem se ale nedozvěděla co vám udělal,že ho nemáte rádi“? To už mi odpověděla Laura. „A kdo má rád emo Barborko?Neříkej že ty jo“! „A co když fakt mám“? Vypálila jsem. Třída ztichla a všichni na mě hleděli jako na blázna. Naštěstí zrovna zazvonilo na hodinu. Do konce vyučování se mnou nikdo nepromluvil…ani mi to moc nevadilo.Když zazvonilo na konec vyučování sbalila jsem si věci a vyrazila na oběd.
Stála jsem s tácem uprostřed přeplněné jídelny a nevěděla kam si sednout. Nakonec jsem zamířila k holkám z druháku.“Máte tu volno“?Zeptala jsem se. „Ne“,odpověděla jedna z nich.
Rozhlédla jsem se kolem,měla jsem pocit,že se na mě všichni dívají. A pak jsem ho uviděla.Seděl v zadním rohu,úplně sám.Zamířila jsem teda tam. Ovšem jestli jsem si myslela že se tam dostanu,spletla jsem se….nějaký dobrák mi nastavil nohu a já si toho nevšimla!S řevem jsem se zřítila na zem a přistála až u Radimových nohou.Celá jídelna propukla v ohlušující řehot.Okamžitě mi do očí vhrkli slzy…byly to ale slzy bolesti. Jejich smích mi byl ukradený. Rozřízla jsem si zápěstí od střepu ze skleničky. „Báro jsi v pohodě“?uslyšela jsem jeho hlas. „Ukaž“,zamumlal,sklonil se ke mně,vzal moji ruku a prohlížel si ji. Sledovala jsem výraz jeho tváře a na bolest jsem úplně zapomněla…byl tak blízko…na čele se mu objevila drobná vráska,když se zamračil. „Pojď,jdeme pryč“.Pomohl mi vstát a lehce mě podpíral,když jsme opouštěli jídelnu,v které stále zněl posměšný smích.
„Neměla jsi to dělat“,řekl když jsme vyšli před školu a zamířili k lavičce na které ráno seděl. „Neměla jsem dělat co“?zeptala jsem se nevinně. Jeho černé oči se na mě pátravě zadívali. Když si všiml že mi cukají koutky úst povzdechl si. „Já tě nechápu,celá škola tě začala nenávidět kvůli tomu že ses mě zastala a aby toho nebylo málo,ošklivě sis pořezala ruku a tobě je do smíchu.“
Posadil mě na lavičku a zkoumal moji ruku.Měla jsem opět možnost prohlédnout si ho z blízka. Jeho nádhernou,bílou pleť a neposedné černé vlasy,které mu padaly do očí. Měla jsem nutkání mu je zastrčit za ucho.Právě jsem se to chystala udělat když na mě pohlédl „Hotovo“,a pustil moji ruku. Ani jsem si nevšimla že mi ji obvázal bílým kapesníkem. „Díky“,zamumlala jsem a sklonila hlavu, Cítila jsem že se červenám.
„Můžu tě doprovodit domů“?Zeptal se. „Já ještě nejdu domů“,vypravila jsem ze sebe. „Chci se jít projít.“ „Tak teda s tebou půjdu na procházku“ usmál se na mě. Srdíčko ve mně radostně poskočilo a já jsem přikývla.
Procházeli jsme se zasněženou krajinou a povídali jsme si o všem možném. Zjistila jsem že mu chutná stejné jídlo jako mě,že poslouchám stejnou muziku jako on, že má rád stejné filmy jako já… Rád se smál,a byla s ním legrace…líbil se mi čím dál víc. Ani jsem si nevšimla že jsme přišli k mému domu.Až se zastavil a s úsměvem na mě hleděl. „Co je“? zeptala jsem se rozpačitě. „Jsi doma“. Zmateně jsem se ohlédla…měl pravdu. „No tohle…jak jsi to věděl“? „Jak jsi věděl,že tady bydlím“? Jenom se zasmál a pohodil hlavou, „Tak se měj Báro,uvidíme se zítra“,a vyrazil zasněženou ulicí pryč.Pozorovala jsem ho,dokud mi nezmizel z dohledu a pak jsem se zmateně otočila k domu.
Odemkla jsem dveře a jako ve snách, vyšla nahoru,do mého pokoje,nedbajíc na mámino volání. V mém pokoji jsem padla na postel a chvíli bez hnutí ležela. Asi po 10 minutách jsem zvedla polštář,pod kterým byla ukrytá kniha a v knize přeložený kousek papíru. Obrátila jsem se na záda a zadívala se na obrázek.Měla jsem na něm pořád co zkoumat. Připomínal mi tolik jeho… Zavřela jsem oči a představila jsem si jeho tvář. Byla tak skutečná…jeho dokonalé rysy,úsměv ve kterém zářili bílé,rovné zuby, neposedné vlasy,které bych tak ráda pohladila…zvedla jsem se z postele a rychle se oblékla,seběhla jsem schody a na chodbě jsem málem vrazila do mamky.“Kam jdeš“? zeptala se „Můžu jít ještě chvíli ven“? „Jdi,ale než bude tma,ať jsi doma“. Dala jsem mámě pusu a radostně vyběhla ven. Potřebovala jsem si trošku pročistit hlavu. Venku už se stmívalo a začaly poletovat malé vločky sněhu. Vyrazila jsem k nedalekému lesíku. Poskakovala jsem si po cestě a za chvíli jsem byla u lesa. Vypadal teď temně a strašidelně,ale mě to bylo jedno,vešla jsem na jeho kraj,radostně jsem se zatočila a spadla do sněhu. Zasmála jsem se a udělala jsem anděla. Zvedla jsem se a kriticky pozorovala svoje dílo. Povedl se mi!To musím uznat.
„Ale koho to tu máme“! Okamžitě jsem se ohlédla. Samozřejmě. Kdo jiný než Jakub a jeho kumpáni. Založila jsem si ruce na prsou a zamračila se na ně. „Co po mě chcete“?
„Jen si promluvit kotě“,usmál se Jakub a popošel blíž ke mně. Ale já jsem neustoupila. Ani o krok! „Tak mluv“! vybídla jsem ho. Trochu se zarazil,asi čekal,že se budu třást a snad se dám i na útěk. Ale takovou radost bych mu neudělala! On se však hned vzpamatoval a na rtech mu naskočil škaredý úsměv. „ Kočičko,moc bych ti nedoporučoval se bavit s naším uplakánkem“. „Do toho s kým se bavím ti nic není“,zavrčela jsem a zatnula ruce v pěst. „Na obědě ti to ještě nestačilo?Chceš dopadnout hůř“? „Vyhrožuješ mi“?zamumlala jsem nevěřícně. „A co když jo“,chytil mě za paži a trhl se mnou.
„Okamžitě z ní dej tu ruku pryč“,ozval se temný hlas. A pak ze stínů vystoupil on.. Tvářil se opravdu děsivě. Až do teď jsem se nebála,ale při pohledu na něj mi tuhla krev v žilách. „Vypadni“,přišel k němu jeden z Jakubových kumpánů. Překvapeně jsem vykřikla když se zřítil do sněhu s rozbitým nosem.
„Hoši jdeme“! vykřikl Jakub a všichni pelášili pryč,včetně toho co dostal do nosu.
Musela jsem si sednout…a bylo mi úplně jedno,že zem byla pokrytá sněhem. „Jsi v pohodě“? zeptal se Radim a jeho hlas zněl starostlivě. „Naprosto“odpověděla jsem. „Neměla bys tu sedět,nachladíš se“.„To je mi jedno“. Tiše se zasmál a sedl si vedle mě. „Co tvoje ruka“? „Úplně jsem na ni zapomněla“,přiznala jsem se smíchem, „ale už vůbec nebolí“.
Chvíli jsme seděli a nemluvili. Pak se Radim tiše začal smát. Překvapeně jsem se na něj podívala. Z jeho očí sálala něha. „Ty se ničeho nebojíš,viď Barborko“
Nestačila jsem ani odpovědět. Vzal mou hlavu do dlaní a jeho rty se přitiskly na mé….