Mimo realitu

Anotace: Jen taková vzpomínka na jeden krásný den...

Postupně otevírám oči a rozespale mžourám do tmy. Už dlouho se nestalo, že bych vstávala tak brzo. Vrávoravě vylezu z postele a začnu se chystat na cestu. Ruce se mi klepou, žaludek mám jako na vodě, a stále nedokážu uvěřit, že to je realita, a ne jen sen. Celé je to tak náhlé, tak spontánní...zaklapnu za sebou dveře, dojdu na zastávku, a plna smíšených pocitů nastupuji na autobus. Z okna fascinovaně sleduji měsíc a myslím na to, že za pár hodin znovu vyjde, v tu dobu už nebudu sama, budu v jiné zemi, a vše bude jiné. Po několika minutách vystupuji a jdu tmou až na místo, kde se máme sejít. Neustále se kolem sebe rozhlížím a přeji si, aby jsi tu už byl, aby jsi stál po mém boku, a aby mi tvá přítomnost poskytla alespoň částečný klid. Z dálky tě uvidím přicházet, při pohledu na tebe mé srdce zareaguje poskočením, a hlasitým bušením. I přes roucho noci tě poznám, nedokázala bych si tě s nikým splést. Při zvuku tvého hlasu se mě zmocní klid, ale kapka nervozity ve mě stále zůstává. Vezmeš mě kolem ramen se slovy, že patřím k tobě, v ten moment se cítím bezpečně, a chráněná před celým světem. Nastoupíme do autobusu, jenž nás má během pár hodin odvézt několik stovek kilometrů daleko, náš hovor prokládáme nesmělými pohledy, dokud jeden po druhém při kolébavém pohybu vozu neusneme. Když se krátce na to probudím, pozoruji tě ve spánku. Toužím znovu zahlédnout smaragdově zelené poklady, skrývající se za zavřenými výčky, slyšet tvá ústa zašeptat mé jméno, dotknout se sametově jemné tváře, poseté drobnými nedostatky, které ji dělají o to krásnější. Snažím se uchovat v paměti každou vteřinu tohoto okamžiku, jenž se nemusí už nikdy vrátit. Jako kdybychom utíkali, a nechávali za sebou všechny, kteří nás hlídají a brání, spolu s jejich řečmi a nenávistnými pohledy. Jakmile se probudíš, snažím se kontrolovat svou fantazii, posloucháme spolu mp3, tvá tvář je tak blízko, že se neodvažuji zvednout zrak ze strachu, jak bych se zachovala při pohledu do dvou hlubin, pronásledujících mě ve snech. Nejdříve musíme najít střípky důvěry, kterou nám ukradli, než se posuneme vpřed. Jsme u cíle naší cesty. Odpojíme se, aniž bych tušila, co mám od dneška očekávat. Následuji tě se skrývaným strachem, jsme v cizí zemi, plné neznámých tváří, jsi široko daleko jediný člověk, kterého znám, a na kterého se můžu obrátit. Příjde mi nenormální, nemožné, že tu dnes s tebou jsem, zvláště po našem včerejším rozhovoru, ve kterém jsi mi vyjasnil části své minulosti, v níž se tě jiní snažili v mých očích očernit. Jako kdyby dnešel byl zkouškou důvěry, v níž musíme obstát. Stačí jen krátká chvíle, a nervozita se strachem jsou pryč, jediné, co vnímám je tvá přítomnost, v níž se cítím dostatečně silná, překonat všechno a všechny. Celý den prožívám jako v nádherném snu. Jazykovou bariéru odstraníš i za mě, když nám objednáváš jídlo. Zklamu malou holčičku, jež se na tebe mile usmívá, a při pohledu na mě se zamračí a uteče pryč. Jakmile mezi nás vejde chvilka ticha, ptám se tě na psychologii, kterou se zabýváš, vyprávíš mi o ní, uvádíš příklady, jednou také poznáš, co si myslím, podruhé už ne. Když mi začneš povídat, jak se dá přes psychologii balit, místy mám pocit, že jsem tě v tom našla. Sedíme tu bok po boku asi dvě hodiny, celou dobu si povídáme, nejsem schopná vnímat lidi kolem sebe, v tuto chvíli existujeme jen my dva. Smějeme se spolu, řešíme vše možné i nemožné, je mi s Tebou dobře jako s nikým jiným. Jestliže jsem se někdy cítila s někým šťastná, a jestliže jsem si někdy myslela, že jsem byla šťastná, bylo to jen pro to, že jsem nezažila tento okamžik. Znovu se zaposloucháme do mp3, pouštíš převážně balady, snažím se co nejlépe vnímat jejich texty a poselství, které mají posluchačům předat. Promluvíme na sebe jen sem tam a vždy k tématu, ale i přesto nastálé ticho nepatří mezi ta trapná. Jdeme si koupit něco k jídlu, pro změnu se domlouvám já, jelikož by jsi chtěl slyšet někoho mluvit německy. Moc se nezadaří, jelikož žena za pultem umí česky. Posadíme se, dvě babky sedící blízko nás se na nás mile usmívají a dívají se z jednoho na druhého. Kdovíco si myslí, a kéž by jejich doměnky byly pravdivé. Jdu koupit pití, neznámý muž, který má dost popito se se mnou pokouší dát do řeči, odbydu ho a vracím se rychle k tobě, přičemž se hned ptáš, co mi chtěl. Celý den jsi mi nablízku, chováš se jako hotový gantelman, jako by jsi tu na mě dával pozor, a já se snad poprvé v životě cítím bezpečně jako nikdy předtím. Když mi něco ukazuješ a vezmeš mě za ruku, ucítím jemné mravenčení, jako pokaždé, když se mě dotkneš. Po několika hodinách, které mi připadají jako chvilka znovu nasedáme do autobusu. Celou cestu nám opět dělá společnost mp3 a hudba, kterou oba dva milujeme, pro niž žijeme. Zanedlouho znovu vystupujeme a zamíříme rovnou na náměstí, kde jsou každoroční Vánoční trhy. Oba nesnášíme davy lidí, proto procházíme spíše okolní ulice, pokryté drobným sněhem. Na několik minut se zastavíme kousek od muže, hrajícího zároveň na kytaru, harmoniku, buben a klávesy. Posloucháme jeho písně, a v kratkých pomlkách mezi nimi nahlas přemýšlíme, jak dokáže ovládat zvlášť každou část těla a přitom hrát bez chyb. Objevíme hudební obchod, v němž se na několik minut zdržíme. Je to místo jak stvořené pro nás - CDčka, trička, tašky a další věci s logy kapel...Procházíme stále dokola ty stejné uličky, a já si připadám jako v pohádce a přeji si, aby dnešní večer nikdy neskončil. Párkrát se mezi nás vloudí chvíle ticha, již brzy odstraníme, dále si povídáme a smějeme se spolu. Odevšad na nás dýchá Vánoční atmosféra a já mohu jen stěží uvěřit, že je začínám mít ráda. Zhruba po dvou hodinách se promrzlí vracíme na místo srazu, nastoupíme do autobusu, a necháme se unášet zpět do reality. Posloucháme spolu mp3, převážně pouštíš balady, což navozuje příjemnou atmosféru. Mezi sloky vkládám opatrné pohledy a jsem ráda za to, že už je tma. Ve chvíli kdy skoro usínám, stopneš hudbu. Překvapeně se na Tebe podívám, v obličeji máš pobavený a zpytavý výraz. Přepínáš na další song, stačil by nepatrný pohyb, aby má hlava spočinula na Tvém rameni. Zničehonic se Tvá ruka zachvěje, cukne s sebou, ale nakonec zůstane ležet tam, kde je. V životě už jsem zvládla hodně věcí, ale vzít Tě za ni, když je tak blízko té mé je pro mě nadlidský úkol. Čím více se blížíme domovu, tím víc toužím změnit směr a jet zpátky, kamkoliv jinam, na místo, které ani jeden neznáme, a na kterém nebude nikdo, kdo zná nás. Bohužel to není v mé moci, a tak spolu vystoupíme a já se Tebou nechám doprovodit na zastávku. Po cestě si povídáme, smějeme se, jako kdybychom si chtěli plnými doušky vychutnat zbytky toho kouzla, jenž nás celý den provázelo. V duchu děkuji za to, že mi bus ujel před nosem, a můžu tak s Tebou strávit ještě několik minut. Zvláštní, že zatímco přes den se mezi nás vkrádaly chvilky ticha, teď máme tolik témat k hovoru...rozloučíme se a naposledy se na mě usměješ. Není to jen obyčejný úsměv, je v něm něco skrytého...předzvěst lepších zítřků? Ujdu pár kroků a uslyším Tě volat mě. Radostně se otočím, předáme si pár vět, a poté se znovu jeden druhému vzdalujeme. Ohlédnu se za Tvou vzdalující se postavou a nemohu se neusmát. Vím, že se dnes nic přelomového nestalo, ale i přesto byl pro mě dnešek jeden z nejkrásnějších dnů v mém životě. Roste ve mně bublina štěstí, nikdy dříve bych nevěřila, že je možné, aby ho člověk v sobě nosil tolik. Jako kdybychom dnes utekli od reality, od všech a všeho co je tady, někam, kde nebude nikdo z lidí, kteří nám vše komplikují. Cítím, že na tento den, a na Tebe jen tak nezapomenu...