Second life IV. - 6. část

Anotace: Trošku odlehčená kapitolka... Hm hm...

Sbírka: Okno do fantazie

Zavrtěla jsem se a otevřela oči. Vehnalo se mi do nich světlo. Slunce muselo svítit přímo do pokoje. Zamrkala jsem a rozhlídla se. Tomáš seděl na kraji postele a díval se ven. Hlavu měl v dlaních, ramena svěšená. Posadila jsem se a objala ho zezadu, takže jsem spočinula hrudí na jeho zádech.
„Ahoj,“ zašeptala jsem mu do vychladlé kůže.
Povzdechl si a natáhl ke mně dozadu ruku, aby mi pocuchal vlasy. Chytla jsem ho za ni a políbila ho do dlaně.
„Co bude teď?“ zeptal se. Slyšela jsem zoufalství. Zase to zoufalství.
„Půjdeme na snídani, rozhodla jsem a přesunula jsem se ke skříni, abych na sebe hodila nějaké oblečení. Zamyšleně mě pozoroval. Rychle jsem se oblékla do volných letních šatů a bolestivě sešla schody do kuchyně. Cítila jsem každý sval v těle. Snídani jsem připravovala jako v mrákotách. A v hlavě jsem měla prázdno. Dokonale prázdno.
„Hodím tě do práce,“ zamumlal a pořád mě pozoroval.
„Jo,“ souhlasila jsem a hltavě jsem vypila zbytek mléka přímo z krabice.
„Možná by sis měla vzít něco, co ti víc zahaluje krk,“ zamumlal, ale už se na mě nedíval.
Co? Běžela jsem do koupelny, abych se viděla v zrcadle. Od ramene ke krku se mi táhla načervenalá modřina. Vzpomněla jsem si, jak tvrdě sevřel mé rameno včera v noci, když jsem se pokusila mu vymanit. Vytáhla jsem tmavou blůzku a bílou sukni po kolena. Přemýšlela jsem, jestli se na něj hněvám a uznala jsem, že nikoliv.
***
Chodila jsem po třídě a čekala, až dvanáct desetiletých dětí dosmolí obyčejnou tabulku na skloňování der, die, das. Přidala jsem jim tam i druhý pád a byly z toho úplně na větvi. Přemýšlela jsem, jak lidi dokážou být naivní. Před hodinou za mnou přišla jedna afektovaná maminka, která si myslí, že její dítko je prostě geniální a chce po mně zázraky. Jenže když vám v lavicích sedí jedenáct dalších ‚zázraků‘, nesvedete toho víc než jejich učitelka ve škole. Jediný rozdíl je v tom, že by tam měli sedět dobrovolně a chtít se něco naučit. Jenže komu se opravdu chce v létě sedět někde zavřený a šprtit němčinu?! Takových je opravdu málo. Já jsem němčinu milovala, ale o prázdninách jsem se na ni nikdy ani nepodívala. I když je pravda, že sem tam došlo k nějaké konverzaci.
Posadila jsem se za katedru a čekala. Napadlo mě, kam se poděla moje stará mp3. Měla jsem tam nahraná nějaká úžasná klavírní sóla. Teď by se hodila. Zvláštní, většinu z téhle hudby nahrávali Japonci. Neměla jsem Japonce příliš v lásce. Monika byla šílená do anime a pár mi jich pustila, ale ve mně vyvolávaly pocit, že se snaží vygumovat malým holkám mozek. A taky, že si Japonci připadají jako nejdůležitější národ na světě, na kterém záleží, jestli svět bude existovat či nikoliv. To podle mě hraničilo s propagandou komunismu a fašismu. Zakroutila jsem hlavou. Bože, na co to myslím? No, aspoň už teď dokážu myslet trošku normálně. Jako kdyby ze mě Tomáš tím surovým sexem vytloukl nevyrovnané myšlenky. Jako kdybych byla jako dřív.
Podívala jsem se na hodinky. Za pět minut bude zvonit. Zadala jsem svým svěřencům domácí úkol na příště a vypustila je do ulic. Sama jsem se procházela prosluněným Libercem a byla šťastná, že můžu jen tak chodit po ulicích… Jistě, každou chvíli jsem zahlédla nějaký jiný svět… Ale ten můj byl pořád ten nejdůležitější. Ten nejhezčí… Jediný, který opravdu znám. Musela jsem se usmát.
***
Listovala jsem průvodcem po Benátkách, až jsem našla fotografii Dóžecího paláce a začala ho zlehka korálovou červení črtat na plátno. Nevím, proč zrovna touhle barvou. Možná proto, že byla plná života. Možná proto, že byla nejvášnivější ze všech barev. Možná z pouhého rozmaru. A nebo proto, že mi jako první padla do ruky. Naše volby jsou různé. Jedny pitomé a druhé blbé… /* pozn. Tak nějak to bylo v Metráčkovi :-D
Do mysli se mi vkrádaly vzpomínky na moje první setkání s Tomášem. Dívala jsem se na ně přes filtr událostí posledního měsíce a najednou všechno dávalo smysl. Choval se jako naprosto obyčejný a možná i trochu omezený člověk, ale cítila jsem, že to není všechno, že je v něm mnohem víc. Proto jsem tenkrát vlezla do jeho Toyoty, proto jsem s ním běhala mezi kapkami deště. Dávalo mi to sílu svěřit mu svoji budoucnost. Celá se mu otevřít, klidně se v něm utopit.
„Brečíš někdy?“ zeptala jsem se a on odpověděl: „Andělé nepláčou.“ A tahle fráze mě dostala. Nic neznamenala, byl to jen milý řečnický obrat, ale křičel na mě: „Tohle je ten nejcitlivější, nejhodnější kluk, kterého jsi kdy měla šanci potkat!“ A tehdy jsem se rozhodla, že si ho nechám jen a jen pro sebe, pokud mě bude chtít. A kupodivu chtěl. Zrovna mě. Takovou nicku, co si vždycky myslí něco jiného než ostatní. Holku, co nic moc neumí, jen hledá a nenachází… Ale už našla.
Najednou jsem nemalovala Dóžecí palác, ale dvě těla propletená v důvěrné poloze. Přinesla jsem si židli a jen se dívala. Co tohle znamená? Co se snažím říct sama sobě?
V rádiu hráli Unfaithful od Rihanny. Tuhle melodii jsem milovala. Objala jsem si nohy rukama a zaposlouchala se. Ne, nevěra, to nebyl náš problém. Asi nikdy nebude. Jenže ani pravý opak není nejideálnější, pokud se přehání. Jenže můžete nějakým způsobem omezit oddanost a lásku a důvěru? Jen tak, sám od sebe?
Smíchala jsem červeň s kadmiovou žlutí a výslednou barvu nanesla na bílá místa znázorňující nejvyšší akt lásky. A chtěla jsem běžet ven a po lesní cestě k posedu na kopci a plakat a křičet zároveň.
Vytáhla jsem z kapsy mobil. Mobil je taková pomůcka pro zbabělce. Nechcete se s někým rozejít a dívat se mu při to do očí? Mobil vám pomůže! Nemáte sílu zvednout se a někoho navštívit? Potřebujete slyšet jeho hlas? Oh, i k tomu je mobilní telefon! Tak jsem vyťukala Míšino číslo a poslouchala nějakou hoperskou uvítací melodii, než jsem uslyšela: „Haló?“
„Ahoj,“ vydechla jsem.
„Ahoj, Janinko.“
„Jak se máš?“ Co tak můžu říct? Víš, tvůj kluk je anděl a já umím něco, co s ním souvisí. Taky se mýmu manželovi nelíbí, že se s tebou chci stýkat. Ale já tě potřebuju!
„Jde to.“
„Fajn.“
„Co ty?“ zeptala se.
„Já… Chtěla jsem ti něco říct.“
„Ano?“
„Mám tě ráda,“ zašeptala jsem.
„Taky tě mám ráda.“
Konec.
***
Na plotně se vařily brambory. Stála jsem před otevřenými dveřmi lednice a civěla dovnitř. Po krátkém uvážení jsem vytáhla cihlu a dvě vajíčka a dala se do obalování. Vzhledem k tomu, že jsme byli generace smažáků, jsem tím nemohla nic zkazit. Bylo uklidňující dělat večeři – dělat něco normálního.
Tomáš přišel akorát tak včas. Postavila jsem před něj talíř. Koukal, jak kdyby to nebylo možný.
„Co zas?“
Pokrčil rameny. „Chováš se, jako kdybys něco provedla. Ale to já bych se měl omlouvat.“
„Nevím proč.“
Zakroutil hlavou. „Někdy ti nerozumím.“
„Ženy jsou na světě proto, abychom je milovali, ne proto, abychom jim rozuměli. Oscar Vilde.“
„Já nemohu milovat, když nemohu důvěřovat. Oscar Vilde – Sfinga bez záhady.“
Zamrkala jsem. A to jsem si myslela, že jsem si vzala kulturní hovado.
„To nic nemění na tom, co jsem udělal.“
„No tak jsi svedl svoji povolnou manželku! A co jako!“
„Ublížil jsem ti.“ Civěl na moje zahalené rameno.
Ztěžka jsem dopadla na židli. „Když mě v zimě taháš na snowboard, vypadám hůř. Hlavně moje kolena vypadají hůř.“
„Hm.“
„Odmítám tě přesvědčovat. Tohle si prostě myslím, srovnej se s tím, jak chceš. Jsi dospělý člověk.“

***
Seděli jsme na gauči. Objímal mě rukama a koleny. Choval mě v náručí a tiskl mi obličej do vlasů. Bylo mi dobře. Jako v nějakém melancholickém snu. Nechtěla jsem tu chvilku zničit, ale musela jsem se zeptat, protože mě ta otázka stahovala dolů silou větší než gravitační. Od té doby, co jsme mluvili s Kubou. A byla jsem náladová protivná sama sobě. A takhle jsem nechtěla žít.
„Dozvěděl ses něco, o čem jsi mi neřekl.“
Ztuhnul. „Ano.“
„Řekneš mi to někdy?“
Utáhnul sevření svých paží. „Ne.“
Kousla jsem se do rtu. Fajn, co teď?
„Zeptej se,“ zamumlal poraženě.
„Ne.“ Nechtěla jsem slyšet něco ještě horšího.
„Ale jo,“ přel se se mnou.
„Ne,“ zopakovala jsem tvrdohlavě.
„Trápí tě to,“ řekl věcně.
„To nevadí.“
„Vadí.“
„Fajn, vadí to. A co s tím?“ rozčílila jsem se. Dávám mu šanci spláchnout tenhle rozhovor z povrchu zemského a on mi to neulehčuje!
„Nic.“
„Tak proč bych se ptala?“
„Třeba ti pak bude líp,“ pokrčil rameny.
„I když nedostanu odpověď?“
„Třeba jo.“
„Dobře. Proč mi to nechceš říct?“ Proč mi sakra nechceš říct, co se s tebou děje?! Jsem tvoje žena!
„Protože to teď není důležité.“
Oh, to už někdy říkal… Jo, když jsem začala vídat ta okna a obviňovala ho z toho, že mi lhal, hájil se tím, že ta informace nebyla důležitá. „Kdy to bude důležité?“
„Až umřu.“
Hm, tím mě zaskočil. „Oh, tak to opravdu není aktuální. Můžu ti nějak pomoct?“
Bylo mi všelijak. Hlavně mě jeho slova rozladila. Nechtěl, abych do toho zasahovala. Možná měl pocit, že mám už tak moc problémů. Možná mě nepotřeboval.
Zakroutil hlavou. „Ne. Tohle bude záležet jen a jen na tom, jak moc tě miluju.“
„Miluješ mě hodně,“ zamumlala jsem, ale chyběla mi jistota.
„No právě.“ Zase mi zabořil obličej do vlasů a dal tak jasně najevo, že to je všechno. /* pozn. Tenhle rozhovor opravdu není pro příběh stěžejní, trochu víc se dozvíte na konci ;-)