Second life IV. - 7. část

Anotace: Krátká poslední část IV. kapitoly... Krátká, ale pěkná... Dokonce i pro mě... Se musím pochválit, nikdo jiný to neudělá :-D

Sbírka: Okno do fantazie

Už ke mně nedoléhaly žádné nové informace. A ty staré spaly. Spaly takovým neklidným spánkem. Byly kdykoliv připravené se vynořit a zaplavit mě.
Nepřemýšlela jsem. Prostě jsem žila, dokud to šlo. Ze dne na den? Asi jo. Vždyť žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.
Volala máma. Vůbec nevím, co jsem jí vykládala. Byla jsem otupělá. Možná jsem jen souhlasila se vším, co mi sdělila. Nakonec mi oznámila, že zním divně a chtěla mluvit s Tomem. Ten to asi taky zrovna nevylepšil. Nejspíš si myslí, že jsme se pohádali. Myslí na nějakou obyčejnou banální věc, kvůli které jsme se mohli chytnout.
Čas ubíhal a nic se nedělo. Začala jsem upřímně pochybovat, že mám nějaké poslání týkající se Míši a záchrany její bloudící duše. Kde jsem tohle přesvědčení vůbec vzala? O Míše jsem nic nevěděla. Bylo to divné. Jako kdyby zmizela, ale nikdo ji nehledal.
Chodila jsem do práce, dělala večeře, procházela se městem, vyhýbala se fantaskním obrazům a pozorovala svého miláčka. Většinou byl mimo, ale zlepšoval se. Už necivěl hodiny do blba, nezapomínal na pracovní schůzky, proháněl Pavlovu káru…
Svět se zdál milosrdnější, ale nevěřila jsem mu to. Něco se chystalo. Dřív nebo později. Na co se vlastně čeká?
Zkoumala jsem jedno ze svých oken do fantazie, abych se o něm něco víc dozvěděla, než zmizí. Paní Ramseyová běhala po pokoji, popoháněla děti, hladila po vlasech svého nejmilovanějšího nejmladšího syna Jamese a bavila se s manželem. Neměla jsem ráda knížky Virginie Woolfové. Možná kvůli ní samotné. Nemohla jsem mít úctu k ženské, která šla pomalu do hloubky vody, až se utopila. Vždycky, když jsem na něco podobného pomyslela, ježily se mi chlupy na krku. Jak může někdo takhle zahodit život? Nemohla být normální. Ani její hrdinové mi nepřipadali normální. Paní Ramseyová žila jen pro svého manžela. Chovala ho v úctě. A on se bavil jejím ponižováním. Odvrátila jsem zrak a doufala, že ten obraz zmizí. Ale nechtělo se mu. Pořád se třepotal ve vzduchu. Jeho okraje stříbrně zářily.
„Nedá se to nějak zavřít?“ volala jsem na Tomáše.
Za chvíli se objevil ve dveřích a posadil se vedle mě na vyvýšené pódium jídelny. „Ne,“ zamumlal a objal mě kolem ramen. „To umí jen andělé.“
„Kuba to umí?“
„Jo.“
Přikývla jsem a položila mu hlavu na rameno. Pak okno zmizelo. Prostě se zavlnilo a vybledlo.
„Není třeba je zavírat,“ řekl zamyšleně.
Opravdu to nebylo třeba, když tak rychle mizela. Už jsem na ně nechtěla myslet. Chtěla jsem udělat něco jiného.
„Někam tě vezmu. Teď hned.“
Pozvedl jedno obočí. Zasmála jsem se a vzala ho za ruku. Táhla jsem ho ven k autu a rozhodně si sedla za volant. Zařadila jsem a rozjela se k ZUŠce. Chodila jsem tam už tolik let, že jsem si vymohla nějaké výhody. Třeba jsem požádala o zapůjčení klíčů od hlavních dveří, koncertního sálu a klavíru.
„Ne, Jani,“ začal se bránit, když si uvědomil, co mám za lubem. Ale došlo mu to pozdě. Už jsem otvírala koncertní křídlo a postrčila o ke klaviatuře.
„Tak a teď chci slyšet, jak dobrého učitele jsi měl,“ usmála jsem se.
„Neviděl jsem klavír nejmíň půl roku,“ řekl omluvně.
„Jsem přesvědčena, že jsi šikovný,“ pobídla jsem ho a šla se posadit do hlediště. Byla jsem přesvědčena, že mě nezklame. Položil prsty na bílé klávesy a zkoumal výšky.
„Není zrovna naladěný,“ podotkl.
„Nestěžuj si. Tohle je příspěvková organizace.“
„No jo,“ zamrmlal. „Tak kvůli tobě.“ Kvůli komu jinému?
„Co to bude?“ zajímala jsem se.
„Sonata C.“
„Od Mozarta?“
„Jistě.“
Přikývla jsem a čekala.
Prostorem se rozlehla Mozartova sonata. Obklopily mne rychlé třepetající se tóny. Měla jsem pocit, že kolem mě poletuje tisíc malých pestře zbarvených motýlků. Kladívka musela dopadat na struny tak rychle, ale zároveň zlehka. Někdy se melodie zadrhla, když hledal správný přechod, ale pak se zase rozběhla a stala se nezadržitelnou jako voda v rozbouřené řece. A když ustala, nedokázala jsem nic říct, nemohla jsem se pohnout, byla jsem dojatá a okouzlená a chtěla jsem, aby mi mohl hrát každý den. Natolik byla moje duše romantická. Nepřítomně jsem si hrála se snubním prstýnkem. Opustil místo u klavíru a sedl si ke mně. Pohladil mě po vlasech.
„Cítím se tak nicotná,“ zakroutila jsem hlavou.
Zasmál se. „Byly tam chyby.“
„To nevadí. Byl to velice okouzlující zážitek. Děkuji.“
Přitáhl si mě blíž a políbil mě na čelo.
„Wolfgang by mě praštil přes prsty. Říkal, že mrhám talentem.“
Ušklíbla jsem se. „To nepochybně.“ Zamotala jsem mu prsty do vlasů a zahleděla se mu do šedivých očí. Připadal mi ještě dokonalejší a lepší než kdy dřív. A děkovala jsem Bohu, osudu, komukoliv, že to zařídil tak, že jsem tu byla právě s ním. /* pozn. Tak tahle část se mi povedla. Myslím, že není třeba ji prodlužovat. Je dokonalá takhle.