Jana, krátká kapitola mého života III.

Anotace: 2. schůzka

Sbírka: Jana, krátká kapitola mého života

Druhé setkání bylo původně naplánované na středu, ale jelikož Zuzka nechtěla, abych kvůli ní projezdil tolik nafty, tak se odložilo až na pátek ?. Popravdě mě to mrzelo a sužovalo jen v tom, jak se doba do dalšího setkání víc prodloužila. Víte, jako abstinent a nekuřák ušetřím dost. A co lepšího člověk může za peníze udělat, než je investovat do skvělých zážitků, což v přítomnosti Zuzky je věc zaručená. Proto mi je nějaké to projetí nafty navíc zcela ukradené, ale jelikož si to přála, co jsem tak mohl asi udělat. Jet za ní snad proti její vůli? Prostě jsem to s obtížemi vydržel a v pátek hned po práci za ní plný nedočkavosti vyrazil na Seč.
Cesta zabrala okolo čtyřiceti minut a cíle jsem dosáhl ve tři čtvrtě na čtyři. Ještě jsem si bláhově myslel, jak díky své rychlosti Zuzku brzy uvidím. Bohužel přišla tvrdá rána, když mi po telefonu sdělila, že ještě není nachystaná. Nebudu Vám tvrdit, že mě ten šok tolik zasáhl. Přeci jen některé zkušenosti s ženami mám a co se týče strojení, líčení a chystání se, tak rozhodně nemám růžové brýle na nose. A tak jsem v autě čekal ještě půl hodiny při puštěném rádiu. Čekání není tak hrozné, když člověk může aspoň poslouchat muziku. Avšak když jste natěšení, tak přeci jen to není dvakrát příjemné. Ale což, hrdě prohlašuji, že bych na ní vydržel čekat i tu hodinu (tedy pokud by to bylo jen jednou za čas - třebas za půl roku - kdyby to bylo častěji, tak asi by mě pak musela křísit, jak by mě má vlastní nedočkavost a touha společně zardousily v autě.. ).
Nakonec jsem se dočkal a odměnou za vynaloženou trpělivost mi byl pohled na její líbeznou tvář a překrásný úsměv.
Nasedla ke mě do auta a já okamžitě vyrazil do Pardubic. Cestou začala jedna z našich mnoha nekonečných konverzací a mě bylo hned veseleji. V takových chvílích si člověk uvědomí, jak málo stačí k radosti.
V Pardubicích jsem zaparkoval v ulici s příhodným názvem „Na spravedlnosti“. Pak následovala cesta do restaurace, kolem které jsem často chodil, ale nikdy v ní nebyl a jež mě k sobě vábila svojí architekturou. Sice jsme se původně dohodli, že program druhé schůzky bude mít celý ve své režii, ale jelikož jí nic nenapadlo, tak jsem to samozřejmě vzal na vlastní triko. Ono, když jsem s ní chtěl být, tak mi ani nic jiného nezbylo, než vymyslet nějaký ten program..
Avšak, i když onen podnik, téměř naproti finančnímu úřadu, vypadal zvenčí pěkně a uvnitř hýřil výzdobou, tak nebyl tím pravým ořechovým. Totiž, když plánujete, že si zajdete do restaurace na něco dobrého k jídlu a bude Vám nabídnuto pouze skromné meny z hamburgerů, tak v takovém podniku snad nezůstanete. Hold až se Zuzkou jsem zjistil, že se jednalo spíše o vkusnější Pardubický bar, než místo, kde je možnost se dobře najíst. Neříkám, že kdybych měl v plánu pozvat Zuzku na skleničku, tak bych jí tam určitě vzal, ale jelikož oba jsme abstinenti, tak to zkrátka nebyl podnik pro nás.
Druhý pokus najít vhodnou restauraci nás zavedl až na Třídu míru. Vzpomněl jsem si totiž, že kousek od placeného parkoviště u Domu hudby se nalézá restaurace, kde v létě mají venkovní posezení, a tak jsem navrhl právě tuto možnost. A řekl bych, že jsem vybral dobře. I když než došlo ke stolování samotnému, předcházelo tomu docela dost úkonů..
První překážkou byl stůl. Dobrá polovina jich totiž byla již rezervovaná a my tak chodili od jednoho ke druhému. Poprvé kvůli fleku na desce stolu, jehož si Zuzka všimla a pak kvůli oněm rezervacím, protože byli na sedmou a mi bychom jen těžko do té doby stačili najíst a vyklidit místa. Pokud si dobře pamatuji, tak jsme se v té restauraci přesazovali celkem třikrát. Asi to pořekadlo do třetice všeho dobrého na nás ten den padlo. Ale musím dodat, že i přitom přecházení od jednoho stolu ke druhému jsme se bavili dobře. Tedy já ironicky kroutil hlavou a pochechtával se, protože mě moc věcí nerozhodí a když by se na naši situaci podíval někdo třetí z nadhledu, jinak než směšně by mu to určitě přijít nemohlo. Tedy, abyste chápali, tak se mnou se to má tak, že já při zvýšené nervozitě se směji jako blázen. Těžko hádat, kdy se ve mně tento úkaz stvořil, ale tak snad aspoň v tu chvíli vyzařuji ze sebe pozitivní náladu. I když je otázka, jak někdo u mě rozezná, kdy trpím svojí „nervozitou“ a kdy se směji sám od sebe. Tedy pozná to většinou žena lehce, protože já jsem takový trouba, že jí o tom sám povím ( i když tady opět platí pravidlo, jestli to je vypočítavostí nebo mou pravdomluvností ;-) ).
Jídlo bylo dobré a jako na první schůzce, tak i tentokrát jsem byl připraven položit nejvyšší oběť. Ano, hádáte správně. Opět Zuzka zaútočila na můj talíř. Tentokrát vynechala přílohu a uzobávala mi hranolky. Avšak čekal jsem tuto situaci a byl na ní plně připraven. Hlavně po psychické stránce. Dokonce jsem odřízl kousek kuřecího masa se zapečenou nivou (přiznám se, že kuřecí maso s různými druhy sýrů se mi v posledních letech stali oblíbenou volbou v restauracích, tak se nedivte jo..) a dal jí dobrovolně ochutnat. Načež ona mi dala pár kroket, ale utvrdil jsem se jen v tom, že mi nikdy nebudou dvakrát šmakovat a raději zůstanu u hranolků a amerických brambor.
Příjemně jsme si během jídla povídali a opět se o sobě dozvěděli něco víc. Probraly se témata týkající se vztahů, života a hlavně popisů našich vysněných partnerů. Bylo to zajímavé a poučné, jako poprvé. Docela jsem se jen divil, že proti mně Zuzka nezaútočila svým výstřihem jako posledně, ale místo toho se zeptala, jestli si nechci odložit. Já měl na sobě červený svetr zapnutý až ke krku a nebylo mi horko ani zima, ale vzápětí mi došlo, proč se mě tak zeptala. Když totiž probíráte představy týkající se Vašeho partnera, kde je také uvedena jeho výška a váha, tak to tolik práce nedá, pochopit její záměr. Takže jsem tedy odložil svetr na židli a ukázal se v tričku. Byl jsem pochválen! Inu, i když nechodím do posilovny (za života jsem v ní byl tolikrát, že by se to dalo spočítat na prstech jedné ruky), tak mé tělo nějakou silou a snad trochu důstojným vzhledem disponuje.
Konverzace se posléze stočila i k důležité věci. Co se bude ten den dít dál? Nevím, kdy to padlo, ale při probírání filmů jsme se stočili k novému obchodnímu domu a multikinu v něm otevřeném. Nastalo několika minutové přemísťování, jehož průběh samozřejmě vynechám, protože se při něm nestalo nic výjimečného. Také nebudu popisovat chůzi prostředkem liduprázdné chodby v onom obchodním domě a skočím rovnou na pasáž, kdy jsme vyjeli po eskalátoru do prostorů multikina, vzali si nabízený program a usadili se do jednoho z kožených gaučů. Musím konstatovat, že ty gauče jsem si zamiloval. Byli pohodlné a navíc díky zanedbatelné mezeře mezi mnou a Zuzkou mi bylo umožněno jí sevřít do svých dravčích spárů. To víte, v programu nás nic nezaujalo a našel jsem si o mnoho lepší věc.
Víte, i když se řídím svým pravidlem, že rychlost vztahu určuje žena, se kterou jsem (tím myslím první polibky, objetí, hlazení až k samotnému vrcholu té pyramidy), tak mě přemohlo nutkání no spíše touha - teď bych střílel od boku a mohl obviňovat některé mé části osobnosti neprávem. Prostě jedna má část zařídila, abych se k ní otočil a rukou jí začal hladit vlasy. Okamžitě po zahájení takovéhoto útoku jsem se zeptal, zda jí to není nepříjemné a jestli toho nemám nechat. Řekla mi, že jí to nevadí. A to bylo její těžké pochybení! Víte, když jsem řekl, že na gauči jí sevřely mé dravčí spáry, tak to není daleko od pravdy. Ono totiž hlazení a proplétání se prsty v jejích dlouhých hnědých vlasech netrvalo dlouho. Sotva pár minut a hned mé prsty klouzaly po její tváři. Ano, opravdu rčení: „Nabídni prst a přijdeš o celou ruku“ v tu chvíli bylo zcela pravdivé. Sice mě Zuzka ani jednou přímo naštvaně neokřikla, popravdě mě dost šlo o to jí tímto gestem znepříjemnit její rozplánování událostí, které s případnými partnery udělá na schůzkách. Víte, když mě touha mučila a srdce si přálo jí políbit, ale rty nemohly, tak jsem doufal, že právě toto hlazení, které jednak dělám rád (je to jedna z mnoha věcí, které mají pro mě neodolatelné kouzlo), způsobí, abych nebyl jediný z nás dvou, kdo bude tiše trpět. Aby snad i ona si přála porušit své zásady a rozhodnutí a její mysl byť jen na okamžik ovládla touha po polibku, třebas pak i objetí. Možná jsem sentimentální, ale některé pro někoho nedůležité věci mají u mě hluboký význam.
Bohužel přes veškeré mé snažení a touhu k polibku nedošlo. Musím říci, že i když jsem potom tolik toužil a přál si to, nechtěl jsem udělat něco, čím bych si Zuzku od sebe odradil. A sic to bylo přímo mučivé, vytrval jsem.
Avšak mé „dravčí“ útoky netrvaly dlouho. Již cestou autem do Pardubic mi pověděla, že jí toho dne ještě čeká večer kamarádka a s ní a jejím přítelem pojede někam na diskotéku. Což mě po celou tu dobu naší schůzky mrzelo, že do devíti jí musím přivézt zpátky na Seč.
Inu, jeden nikdy nemá všechno, co si přeje. A i když jistá část mého nitra se začala trápit při představě toho, jak na zábavě potká kluka, který by si získal její srdce, tak má ústa mlčela. Co také měla říkat? Jakým právem bych směl cokoliv říct. Dyť jsme se sešli se schůzkou toho dne teprve dvakrát. To se nedá považovat za vztah. Klidně by to kdokoliv zařadil do kategorie přátelských setkání. Proto jsem na závěr naší schůzky jí popřál pouze aby se dobře bavila a vydal se na cestu domů. Šťasten z příjemně stráveného času s ní, pouze s tichým hláskem v mé hlavě plného pochyb a nejistoty nad jejím výjezdem za zábavou. Přeci jen jsem člověk, snílek, ale také realista, který ví, že stát se může cokoliv. Úplně cokoliv..