Namaluj mi Nový svět...9

Anotace: ....

Cesta o Londýna byla kratší, než když Mary Rose jela do Truru z Edinburghu, přesto však Mary Rose cestovala přes noc v lůžkové části vlaku. V kupé s ní cestovala svobodná matka s uplakaným dítětem, takže se Mary Rose nedokázala pořádně vyspat. Navíc vlak nepříjemně kodrcal a na to si během spánku Mary Rose nedokázala zvyknout. K tomu všemu se přidal strach se setkání s Edwardem – jeho zjevné ochladnutí ji velice děsilo. Snažila si uspořádat myšlenky, ale v ustavičném pláči malého dítěte se jí to nedařilo.
Když se ráno probudila, cítila se polámaná a nevyspalá. Nedokázala se soustředit na obyčejné věci – na oblékání, česání, mytí.. pořád myslela na to, co ji čeká na nádraží v Londýně – Edward s kyticí růží a s úsměvem na rtech, nebo Edward zasmušilý a chladnokrevný s vážnou tváří a bez lásky… Nedokázala uvažovat. NECHTĚLA o tomhle přemýšlet – rozhodla se, že věci přijde tak, jaké budou Nebude si už nic nalhávat ani nic idealizovat, jak to dělala v dobách, kdy byla s Edwardem v Edinburghu. Snad za ten půlrok, který prožila u Rochesterových, více dospěla a stala se moudřejší a zkušenější, než byla dříve. Možná samostatnější.
Vlak zatavil. Mary Rose si uvědomila, že jsou na nádraží v Londýně. Lehce sněžilo a když Rose vystoupila, sněhové vločky jí zůstávaly ve vlasech a na řasách. Musela párkrát zamrkat, aby je setřásla. Rozhlédla se po přeplněném nástupišti. Hledala Edwardovy tmavé vlasy a jeho jiskřící oči. Nikde ho nenacházela.
Nádražní zřízenec vyložil Rosina zavazadla – Rose tiše poděkovala a vzala svůj kufr a ještě jeden menší. Vezla si od Rochesterových několik dalších věcí – nejen přírůstky do šatníku, ale i nové spony do vlasů od hraběnky Rochesterové.
Stála v zimě a ve sněhu než se nástupiště téměř vylidnilo. Edwarda nikde ani nezahlédla. Zapomněl, že má dnes přijet? Vždyť přeci jasně psala, že přijede pětadvacátého! Rozhodl se, že se s ní nechce vidět? Stalo se mu něco? Rose se začaly v hlavě motat nejhrůznější myšlenky. Brzy se začala třást zimou, ale nepřestávala doufat, že se Edward objeví. Po několika dalších minutách už všechnu naději ztratila – mávla na drožku, popadla oba kufry a udala adresu manželu Barkerových.
Vystoupila před pekařstvím a zaplatila za drožku. Chvíli váhavě stála před vchodem, než se rozhodla vejít. Paní Barterová zvedla hlavu od kasy, aby se ohlédla, kdo vešel. Ve tváři se jí objevil výraz překvapení. „Rose,“ vydechla.
„Ano, to jsem já,“ usmála se Rose váhavě a položila oba kufry.
„Ach! Tolik se nám po tobě stýskalo a od tebe přijde jen pár řádek!“ řekla vyčítavě paní Barterová, ale nato obešla pult a Rose mateřsky objala.
„Mě také,“ vydechla Rose.
„Benjamin musel do města pro brambory, ale brzy se vrátí. Bože, ten bude překvapený, že tě tu vidí!“ začala vesele šveholit paní Barterová a vedla Mary Rose do jejího bývalého pokoje. „Doufám, že se tu zdržíš co nejdéle!“
„Víte, čekala jsem na Edwarda na náraží, ale on nepřišel. Nevíte, co s ním je?“ zeptala se Rose plačtivě.
„Od té doby, co jsi odjela s ním, se tu ani neukázal.“
„Psala jsem mu, že přijedu dnes ráno a čekala jsem na něj.. a on nepřišel,“ popisovala vyčítavě Mary Rose a do očí se jí začaly tlačit slzy zklamání. Začala se třást – až teď si uvědomila, že je má oblečení mokré od tajícího sněhu a že jí je hrozná zima. Rozkašlala se.
„Já bych tě tu nechala mrznout! Rychle se převleč, než dostaneš zápal plic!“ vyhrkla paní Barkerová a nechala Mary Rose o samotě.
Rose ale nebyla schopná se hnout. Apaticky zírala z okna, ochromena tím zjevným nezájmem z Edwardovy strany. V tuto chvíli si však přála věřit, že Edward se jen zdržel, že nedostal její dopis… v cokoliv – jen si nedokázala přiznat, že ji nemiluje, že ztratil všechnu lásku, kterou k ní kdysi choval. A co ona? Ztratila i ona důvěru, kterou k Edwardovi měla? Kdysi přeci tak neochvějně věřila, že ji miluje – cítila lásku v každém jeho gestu, v každém jeho pohybu. Pochybovala dokonce i o své lásce? Vzpomněla si, jak na Edwarda dokázala nemyslet v přítomnosti manželů Rochesterových, madame Doveové.. pana Shepherda… Nedokázala si vůbec představit, jak její život bude ubíhat tady v Londýně – bez těch známých tváří, na které si tak snadno přivykla. A koneckonců – možná i bez Edwarda.