Obraz zmařeného života I.

Anotace: začátek hledání ztracené lásky... (nikdy mi moc nešli povídky, tak nečekám, že se ujme, jen si potřebuju vylejt myšlenky)

Místo, kde už nikdo nepřežívá. Místo, které bylo najednou tak opuštěné. A teď tu stála ona, nad vší tou hrůzou, nad obrazem zmařeného života. Musela se chytit futer od dveří, aby neomdlela. Ten zápach… rozřezané matrace polité levným alkoholem, hromady nedopalků, všude sklo a špína, kromě toho prázdné injekční stříkačky, rozbité skleněnky na marihuanu, spousty vyhořelých sirek… Doupě lidí, co zapomněli, že je vždy pro co žít. Při tom pohledu si vzpomněla na sebe. Tamhle přece stála, tam si brala extázi, vznášela se v rytmu hudby, všude bylo dusno a davy lidí se na ni mačkali za všech stran. A tam ležel on, poslední místo kde ho viděla. Pamatuje si, že se za ním zrovna chystala jít, bála se, jestli s ním něco není, když se už dvě hodiny nehýbal… Jenže přijela policie. Ten rok strávila v odvykacím centru, v pasťáku. Rodiče ji úplně zavrhli, kdyby se tak v patnácti nedostala do špatné party, kdyby se tak nezamilovala do někoho, kdo byl závislý na pervitinu. Ze začátku to ještě řešila, chtěla ho poslat na léčení, pak to svinstvo zkusila taky a už byla jako v pasti. Teď tam však stála v plné síle, už rok byla čistá, rozhodla se znova učit jazyky, jenže jakoby jí pořád něco chybělo. On. Láska si nevybírá. Už byla tma, při tom vzpomínání si ani neuvědomila kolik je hodin, byla volná a neměla kam jít. Hlavně chtěla odejít z toho domu hrůzy. Nadšení po hledání ztracené lásky jakoby ji náhle opustilo, už necítila to, co odpoledne, když jí před nosem otevřeli dveře do světa a ona se rozběhla rovnou sem. Teď bojovala sama se sebou, že je tak hloupá. Vždy’ť ona chce stále toho, kdo ji do toho všeho zatáhl. Potloukala se po parku, ale myšlenkami byla jinde, když tu do někoho vrazila.
„Dessy, seš to ty? Tebe pustili?“ Promluvil na ni chraplavý hlas.
Podívala se dolů, kde se někdo choulil pod lavičkou, podle černého chundelatého psa, jenž spal vedle postavy, poznala, že to je Luke.
„ Luke! Co se s vámi se všemi stalo?“ Objala ho a posadila se na zem vedle něj.
„Tu noc jak tě zabásli, se stalo hodně věcí o kterejch nevíš. Pár lidí sedí, jako velkej Kimmi, nebo Joe a taky pár dalších co na sebe různě napráskali, že nás zásobovali. Pamatuješ na Majka? Prohledali mu barák a říkalo se, že mu chtěj dát deset, než ho pustili k soudu, tak se zabil. Bylo to krutý. Já skončil s podmínkou, teď sem tři měsíce na ulici.“
Běhal mi z toho všeho mráz po zádech, bála jsem se zeptat, co se stalo s Artem.
„Ale tebe asi zajímá, co se stalo s někým jiným, viď?“ Luke na mě vždycky všechno poznal. „Nejsem zrovna šťastnej, že ti to musím říct já. Tu noc si na svoje triko vzal moc, byl asi tři hodiny v bezvědomí, aniž si ho někdo všimnul, pak ho vzali do špitálu, slyšel jsem, že se probral, nevím, jak to s ním bylo přesně, asi byl chvíli taky na léčení, pak ho rodiče dali do armády. Myslím, že by ti míň ublížilo, kdybych řekl, že umřel .“
„Asi jo, takhle je pořád naděje, že se s ním setkám a to mě bude ničit do konce života.“