Obraz zmařeného života II.

Anotace: ...pomalu ale jistě... pokračuju

Stará budova knihovny, plná svých tajemství, plná vzpomínek na dětské ručky otvírající knížky pohádek. Knihovna u vřesoviště, časy jejích dětských hádanek a kouzel. A teď tu stála po tolika letech, zapomněla už na vůni starého papíru a na tlusté brýle baculaté knihovnice. Pozdravila bez očekávání, že by ji ta stará paní poznala a odešla dozadu. V tuhle dobu tam bylo málo lidí, sedla si ke stolku k oknu a postavila před sebe pár knížek v italštině a slovníky. Rozhodla se, něco si přeložit a napsat si pár slovíček a pak se mrknout do města, nějak se vzchopit, kouknout se po brigádách a po pronájmech. A jak tak pořád přemýšlela, co bude dělat dál se svým zmařeným životem, nedokázala se soustředit na italštinu. Vzpomněla si na něj. Na to co říkal Luke. Svezla se židlí ke stolku s počítačem.
„Dnem 19. června začal v afghánské provincii Lógar působit provinční rekonstrukční tým České republiky s cílem posílit účast naší země v úsilí mezinárodního společenství při zajištění stability, bezpečnosti a rekonstrukci Afghánistánu. Dobrovolníci se budou v misi po roce střídat.“
Za dva měsíce je Art zpátky v tomhle městě, zpátky tady. Všimla si odkazu Fotogalerie, klikla, ale jeho fotku nenašla.
Rozhodla se odejít, procházela se městem a ptala se po nabídkách práce. Kdekoli řekla, že dokončila jen povinnou školní docházku, jakoby rázem na místě umřela. Přišlo jí, že tady na ni jsou všichni zlý, jakoby viděli, jak se za ní ten její starý život táhne jako stín. Zastavila se na přechodu a přemýšlela kam dál, až v tom poloprázdném městě přímo před ní zastavilo auto a z předního okýnka vyklonila hlavu nějaká žena, zadívala se Dessy do očí, jakoby si něco zamumlala a pak se jí zeptala, jestli nechce někam svézt.
„Zrovna nikam nepotřebuju, ale vážím si vaší milé nabídky.“ Odmítla zdrženlivě.
„Tak přece jen, kdybys někdy potřebovala. Cokoliv. Ozvi se na tohle číslo.“ Podala ji vizitku a byla pryč.