Obraz zmařeného života III.

Anotace: ...konec... :) tak jak to dopadlo? Mám vás napínat?

Byt, do kterého vešla, jakoby ji pohltil příběhem rodiny, která v něm dříve bydlela. Moc ráda chodila do cizích domů, vždy v nich cítila jejich minulost. Muž s hranatými brýlemi ji pobídl dál. Vešli do místnosti naproti vchodovým dveřím, byl to malý pokoj sloužící jako obývák, kuchyň i jídelna zároveň. Zůstalo v něm pár kusů starého nábytku, který stál podél stěn, jež směřovaly k obrovskému oknu přes celou stěnu, hned naproti Dessy. Přes tento pokoj vešli do ložnice s rudými kresbami na zdech, zavánějících po vášni a touze. Dva měsíce práce jí dovolily si tenhle byt pronajmout. Dveře se za mužem zavřely, Dessy si vybalila. Jak skvělý měla pocit, po takové době přespávání venku, dlouhých směn a přesčasů. Najednou byla její cestovní taška tak prázdná. Až si všimla na jejím spodu nějakého papírku. Vizitka. Přece od té paní, co ji zastavila na přechodu. Tehdy si ani nepřečetla, co tam je napsáno. To příjmení jí něco říkalo, to je přece Artovo příjmení. Vzrušením vyběhla z bytu a vrazila do první telefonní budky. „Volaný je dočasně nedostupný.“ Ozval se monotónní hlas automatu. Zklamaně pokládala sluchátko zpátky, když tu někdo zaklepal na sklo budky, otočila se.
Sluneční paprsky dávaly obličeji syté odstíny, hladily azurové oči a ve světlých vlasech se odrážely zpátky k nebi. Tu tvář by poznala i za milion let. A najednou stál u ní, chvíli si překvapeně hleděli do očí, mlčky se pozorovali a říkali si v duchu, jak je to neuvěřitelné, že je všechno zlé za nimi a oni jsou přece jen spolu, už v jiném životě. Objali se.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ řekl Art, majíc hlavu na jejím rameni.
„Cítila jsem, že tě najdu, vrátila jsem se kvůli tomu, věděla jsem, že se zase setkáme.“
Ukázala mu svůj byt, nemohli se sami sebe nabažit, rozuměli si jako vždy i když teď bylo všechno kolem jiné. Dospěli, uvědomili si co je život a proč vůbec mají právo žít. Dovedla ho do ložnice, stáli proti zrcadlu a ona řekla: „Lásko, podívej, co vidíš? Já myslím, že už nejsme jen obrazem zmařeného života, už jsme někdo, kdo má na tomhle světě své právoplatné místo.“
Shodil ji na postel, ty rudé kresby kolem vyvolávaly opravdovou chuť po divokosti.
„Je to snad nejlepší den v mém životě,“ řekl a začal jí pomalu rozepínat kalhoty.