Tváří v tvář

Anotace: Taková drobná povídka protkaná úvahami o životě, umění a nesmyslech, některými osobními údaji a interaktivní hrou s cenami.

Už jste někdy stáli tváří v tvář kobře? Už vás někdy hypnotizoval její pohled, když se na vás dívá ze vzdálenosti menší než deset centimetrů? Už se vám rozbušilo srdce strachy, když jste se rozhodovali:co teď? Už jste váhali mezi tím, jestli ucuknout či chytit a zakousnout se jí do úst, aby se nezmohla na sebemenší odpor? A co se vůbec hnalo kobře hlavou, když tak stála přede mnou a dívala se mi do očí, jako by něco vážného chtěla? Když jsem ucukl, rozhodl jsem se správně? Co by tomu říkali ostatní známí, kteří tam byli se mnou, když bych se s plnou chutí zakousl? Tleskali by, či by upozorňovali na zajímavý úkaz? Měl jsem přemoct své obavy či mě dobře uchránily mé zábrany? A rytmus, který jsme tam s kobrou v tanci sledovali, byl správný? Záviděla by mi ta spousta chlapů, kteří tam tak nečinně postávali zkoušející se zatřepat jak oslíčci před každou babou, která měla výstřih o něco hlubší, než by povolovala standardní míra nenápadnosti? A kdo byl vlastně kobra? Co když jsem to byl já a ona si jen se mnou hrála? Bude vůbec vědět o tomto dilematu? A co kamarádi tam znuzeně postávající? Jaký vývoj by měla ta Becherovka poté? Chutnal by mi Lemond tentokrát? A co ten evidentní kazišucký viking, co tam byl s námi, záviděl by, či by zapojil veškerý kazišucký um, aby veškeré plodné ženy zůstaly na severu, byť samy? A proč se vůbec pídím, když už ji stejně jentak neuvidím?

Jak říká jedna písnička: Každého to jednou potká, tak se s tím nezlob, tak to chodí v životě, ty anebo já

(mimochodem, kdo pozná, od koho to je, tak má u mne pivo, jenom napovím, že se musí jít za hranice naší vlastičky)

Tak tímto bych zakončil jednu pasáž svého rozjímání nad možná promarněnou minulostí, šancí a budoucností, ale toho ještě přijde hodně, nicméně na ten strach, strach z toho, co bych mohl udělat (samozřejmě – mohl jsem být přece naprosto spontánní, což by se v případě omylu zamaskovalo tou trochou alkoholu), na ten tak nějak nezapomenu. Proč jsem měl vlastně strach, když jsem měl vlastně alibi a když vše, co dělám je snad moje starost a ne někoho cizího? Jsem snad nečím nucen brát ohledy na ostatní? Neumím začít naprosto ignorovat svoje okolí a nasávat jedinečný moment? Snad jsem měl dělat něco, co se nehodilo? A proto jsem neudělal to, co jsem měl udělat? Proč jsou v člověku zábrany? (Je pravda a o tom nás učí historická zkušenost, že je lepší, když zábrany mezi lidmi existují, že je něco, co říká to slavné Non plus ultra.). Proč je ve mně strach?

Další muzikální vložka: Kdybys mu stál tváří v tvář jeho slávě a na co by ses zeptal, kdybys měl jen jendu otázku

(tahle je bez piva)

Nevím proč, ale nějak se mi zprotivilo klišé. A tak nedávám dárky jentak, neboť je to klišé svým způsobem, nerad něco přeju (ne že bych byl nepřející, ale když říkáte tu přací frázi, tak cítíte, že chcete říct něco víc, než se říká obyčejně, protože pak ten druhý to ani nemusí poslouchat) a nerad poslouchám takové ty skvělé věty, když mě někdo podporuje, neboť v nich je cítit či já chci cítit určitou faleš a klišé. Na druhou stranu si s klišém rád pohrávám a vědomě i nevědomě ho užívám. (Přesně tohle se mi začalo honit hlavou, na tohle jsem myslel když a další, na které si nevzpomenu). Možná je to jenom póza, každý tak trochu pózuje, možná je to nějaký smysl pro vyšší krásno anebo je to jenom čistá náhoda, že některé věci se mi nelíbí a že některé věci místo radosti ve mně vzbuzují podezření. Vzpomněl jsem si na jednu holku, která když mluvila, tak bylo poznat, kde by byly vykřičníky. Všechno, co říkala, podtrhovala takovým zvláštním nadšením, které ve mne vzbuzovalo určité podezření, že něco není míněno přímo. Ale zase to byly spíše pochyby a zábrany a touha vidět věci tak, jak chci. Či věci tak, jak po nich skrytě toužím, aby se poté přihlásila skromnost se svojí sestřičkou paranoiou, aby mi daly facku, srazily mě někam do bláta škarpy a naprosto srazily sebevědomí nastoleným „realismem“ a objektivitou. Ale jak může být to, co posuzuji, to co vidím a slyším, objektivní (dogma filozofie – smysly klamou...Pochybuji, tudíž jsem). V tu chvíli mi to nedojde, a pak je pozdě a jen si můžu říkat, co jsem měl tenkrát udělat. Stejnou scénu si projedu tisíckrát tak, jak se měla udát, aby pro mne dopadla dobře. A ony tyhle scény pak dopadají jen dobře, byť jsou i varianty, které vyskakují zvláště, když se mám okamžitě rozhodnout, kde vše je špatně. Možná, kdyby na mne neležela tíha rozhodování, tak se vyhnu některým omylům a celý svět by byl krásný. Jenomže já chci něco netradičního, něco, co není klišé.

Muzikální pauza s pivem:
Žádná změna, nemůžu se změnit, nemůžu se změnit, nemůžu se změnit,
ale jsem tu ve své formě, jsem ve své formě

Setkání s kobrou začalo nevinně. Klasické představení jménem, které se zapomíná po dvaceti vteřinách, jsou lidé, kteří ani to nezvládnou a nestačí pochytit to, co mají zapomenout. Však se dá říct: promiň, neslyšel jsem, mám blbou paměť na jména, ale stejně proč si pamatovat jména lidí, kteří se vytratí s koncem večera (někteří se sice můžou probrat vedle na posteli a podobně, ale základ této situace je nastaven mimo závorku). Jinak správné představení kromě jmen a zachování pořadí obsahuje krátké představení osoby, jako třeba: „To je Jirka, hraje baseball a vyhrál mistrovství Evropy“,“To je Jana, má ráda stejnou kapelu, co ty.“ Poté, co jsme si uložili věci do šatny (to bylo po představení) jsme na chvíli zůstali tři kluci, co se znali, a ona. Bylo mi blbé se začít bavit jenom s klukama – další věc, co nesnáším jsou hloučky, kroužky a skupinky, které vzájemně izolují – a tak jsem se s ní začal bavit, jenom, abych ji tak nějak uvedl (ó, ta nevinnost) a abychom byli někde společně a ne vedle sebe. Začal jsem takový jednoduchý výslech: Kdo jsi? Co tu pohledáváš? Máš doma zlato? Přiznej se, neřáde, stejně na tebe už všechno víme! (lágrová literatura ovlivňuje veškerou lidskou činnost). No odpovídala mi normálně a konverzace probíhala, ale byla uťata a já byl docela naštván, neboť to znamenalo izolaci, skupinky a všechny tyhle nešvary každé společenské akce, které můžou přitáhnout hromadu nudy (už jste byli někdy na silvestrovksé oslavě, kde si banda IŤáků rozebírala a naháněla triko s MySQL? Já naštěstí ne.). No nicméně to naštvání mi připomnělo takový specifický hněv – žárlivost. Ale jak bych mohl žárlit, když situace byla postavena naprosto nevinně? Já jsem přece dělal službu společenským zvyklostem! Já byl jenom naštván zmařením mého úsilí! Anebo ne?

Poslední písnička s pivem:
Národ ustanovený potem, národ ustanovený krví, národ ustanovený sny, předtím než umlčí jazyky, předtím než skryjí pravdu, budeme ti, co budou mluvit.

Tak a teď bych mohl shrnout to, co jsem zde načrtl. Předně bych se pozastavil nad neschopností jedné osoby rozhodnout se pro špatné či správné, ale hlavně pro nějaké. Je hezké si vše zpětně projet, ale proč rozebírat techniku chycení zábradlí a skoku, když vlak už dávno ujel. Proč tedy ten někdo není rozhodnější, pohotovější a spontánnější. Protože tu jsou zábrany a normy, podle kterých je přece nutné jet. Ale rozumný člověk si postaví mantinely pěkně daleko, aby se mohl mezi nimi prolítnout zcela volně a aby mohl cítit svoji přirozenost a nijak se neomezoval. Tak proč tohle nedělám? Mám takovou zvlaštní teorii o alkoholu – když se velice mírně napiju, velice mírně, tak mám možnost být chvíli přirozený, stačí trochu víc a přirozenost je pryč a začíná naturálnost (naturálnost a přirozenost kupodivu znamenají to samé, ale naturálností myslím hrubost, chlapáckost, řev, divokost a zpomalenost). Je to zvláštní a možná tahle teorie není správná a spíš zavádí na scestí. Dále neříkám, že si každý den musím dát sklenku vínka, abych skákal radostí a světu oznamoval:“Jsem přirozený!“ Ne, s přirozeností se to nesmí přehánět, nicméně to zapomenutí sebe sama, svých zásad a starostí a prožívání přítomnosti, které přirozenost s sebou přináší (tak na rozmezí naturálnosti a přirozenosti), to je to, po čem při pití všichní touží (anebo jenom já?). A někomu se tento stav zalíbí natolik, že už nemůže být v jiném stavu. A pak – Bůh ho chraň.
Už se mi to nějak začíná vymykat z rukou, a tak to ukončím právě zde.

Stejně tu sázím jedno klišé za druhým.
A na závěr ještě jedna písnička:
Nikdy mě nedonutíš se naučit ulehávat pod horami, protože já budu usínat v noci na břehu.