Adventures of Amy Part 17.

Anotace: ...

Běžela jsem nemocniční chodbou a nevnímala vyděšené pohledy okolí. Jaredův mrtvolný make-up držel stále na svém místě. Chudáci lidi si nejspíš mysleli, že jsem utekla z patologie. Zastavila jsem o pult s velkým nápisem INFORMACE a vychrlila na blonďatou sestřičku
„Džekmerser“ Chvíli na mě koukala jako na zjevení a pak povytáhla obočí a zpomaleným tonem promluvila.
„Prosím?“ Měla jsem chuť ji chytit za tu blonďatou hřívu a praštit ji hlavou o pult. Klid Amy. Stačí zhluboka dýchat. Ta ženská za nic nemůže. To jen Bobby a Jack a Angel dělají všechno pro to, aby se zabili. Jako malí kluci…s tím rozdílem, že malí kluci nemají opravdové zbraně. Budu muset zjistit, kde je Bobby sehnal. Ale teď ne. Nabrala jsem do plic vzduch a uklidnila se.
„Hledám Jacka Mercera.“ Pronesla jsem až přehnaně srozumitelně. Sestra i mě ještě jednou změřila pohledem a pak nahlédla do počítače.
„..Je mi líto, ale nějak ho nemůžu najít.“ Prohlásila nevzrušeně.
„Tak se podívejte ještě jednou. Musí tady někde být. Blondýna se zašklebila a znovu něco nacvakala na klávesnici. Mezitím mě dohnal i Jared. Opřel se o pult a snažil se popadnout dech.
…Dr. Gregory House na ambulanci…(XD) Ozvalo se z velkého rozhlasu. Jared se uchechtl a podíval se na mě
„Už víš kde je?“ Zeptal se a vzápětí jeho pohled padl na sestru, která nebezpečně rudla.
„Ne nevím, tady sestra ho nemůže najít.“ Probodla jsem ji nenávistným pohledem a poklepávala prsty do pultu. Nevšímala jsem si lidí co na nás dva civěli jak na zjevení.
„Pokoj 154 Zrovna je u něj Doktor Dorian.“ Zašveholila a očima doslova Jareda svlékala.
Jared ji věnoval jeden ze svých zářivých úsměvů pro faninky a vydal se cestou za mnou do pokoje 154.
Jack seděl na posteli a smál se spolu s mladým tmavovlasým doktorem.
„…a ta sestra mi říká. Snězme si oběd. No neznělo by ti „snězme“ jako sněz mě? Mě teda jo…“ Začal se smát a Jack taky. Za chvíli mu ale usměv zmizel a nahradil ho bolestný škleb. Nepatrně jsem si odkašlala a oba aktéři se zarazili.
„Ouch.“ Vzdychnul doktor Dorian a pomalu se začal vytrácet z pokoje.
„Měj se J.D. ještě se uvidíme.“ Kývnul Jack z postele a vzápětí sklouznul provinilým pohledem na mě.
„Tak?“ Zavřela jsem za sebou dveře a dala si ruce v bok. Rozčílilo mě, že zatímco já jsem se hroutila a naříkala strachy nad jeho smrtí a zraněním a vůbec vším, co se mu mohlo stát, tak on se tady velmi dobře baví, se svým starým známým.
…Prosíme doktora Doriana, aby přestal tančit na recepci a zúčastnil se vizity…
Jackovi to v obličeji zaškubalo potlačovaným smíchem, ale pak zase zvážněl a podíval se na mě. A tenhle pohled jsem znala moc dobře a taky na mě moc dobře fungoval. Během okamžiku jsem byla já ta špatná, kdo se cítil provinile.
„Promiň mi to. Chovala jsem se jako hysterka. Je mi to líto.“ Došla jsem k němu rychlým krokem a opatrně ho objala, protože měl ruku celou ovázanou a zavěšenou v šátku.
Usmál se a zdravou rukou mě k sobě přimáčkl. Co bych si bez něj počala. A to jsem ho jednu chvíli nenáviděla.
„Byla to blbost, já vím. Celý dům je v katastrofálním stavu.“
„Kdy tě pustí domů?“ Jack se začal smát. Nejspíš jsem musela vypadat úplně úděsně.
„J.D. řekl že domů můžu hned, není to vážné.Je to jeden známý.“ Vzala jsem ho teda za ruku a šli jsme domů spolu s Jaredem, který seděl před pokojem a odolával svůdným pohledům nesvůdné sestry.
******
„Dojdu do obchodu pro mlíkoooo“ Zakřičela jsem do polorozpadlého domu. Už jsem si zvykla kličkovat mezi střepy a třískami a tak jsem bravurně vybruslila z domu. Na zápraží jsem ale vrazila do Bobbyho, který se oháněl malou pilou a metrem.
„Víš co říkal Jack.“ Mrknul na mě. No jo málem bych zapomněla.
„Kdo jde semnou.“ Zahučela jsem dodatek do okna obyváku.
„Jo já musím.“ Vyskočil Ray z gauče. „Zlomil se mi hřeben.“ Dodal na vysvětlenou.
Courali jsme se tedy pomalu k obchodu a drbali o všem možném i nemožném.
„Hele koukej To je Jeph. Jdem na chvíli pokecat ne?“ Zamával Ray na postávajícího basáka The used.
„Tak já jdu napřed, ať nezavřou.“ Mávla jsem na něj a vešla do obchodu přes ulici. Prodavač mě pozdravil kývnutím hlavy a dál si prohlížel noviny. Dělala jsem, jako že jsem si nevšimla nahotinky na první straně. Došla jsem až do zadní části, kde zároveň byly dveře pro zásobování a vytáhla z lednice mlíko. Prohlídla jsem si etiketu. Hmm prošlo už před týdnem. Popadla jsem další a chystala se k pokladně, když mi někdo zakryl pusu a nos divně smrdící hadrou. Ani jsem nestihla vykřiknout, když se mi oči protočily dozadu a myšlenky se rozkutálely, jako hrst kuliček hozených na podlahu. Zvedl se mi žaludek a všechno se rozpilo. Stíny nabraly na sytosti a pohltily všechny barvy zvuky a světlo kolem mě. Zdvihla jsem ochable ruku v odporu, ale to bylo to poslední, na co jsem se zmohla, než mě někdo vzal do náruče. Pak už byla jen tma.