Sbohem, vaše eminence...

Anotace: Tento chaotický výtvor osvětluje co předchází tomu, když se octnete ráno bez kalhotek. Zároveň osvětluje co znamená dospět (pro ty co to neví). A taky už je to úplný, úplný konec. I když, vlastně..

Ležím na dece v trávě. Kolem je spousta světla. A mušek. Katolík je doma. Vaří. Nikdy předtím mi žádný partner nevařil. Nicméně mi to momentálně nestačí, protože ovuluju. To je doba, kdy se mi po sexu stýská nejvíc. Klidně bych ten oběd oželela.
Propadám se do víru podivně zabarvených myšlenek. Spřádám si v hlavě román. Rozpomínám se na to co se vlastně stalo 63. den.

Měla mžitky před očima. Hlava se jí točila z horka, tance, absintu a utaženého korzetu. Tenhle gothově laděný kluk s ocelovýma chladnýma očima jí za jeden večer rozšířil obzory tak, ze ani nevěděla, kde je teď má. A to si myslela, že je to nemožné.
Rozpustila si vlasy sepnuté skřipcem. Kolem obličeje jí dělaly vlnu. Svatozář.
Vstoupila mezi zmítající se těla na parketě. Všechno bylo zelenozlaté. Šla neomylně za ním. Viděla ho jak zvedá ruce do výšky, košili rozepnutou, tělo lesklé potem.
Vypadalo to, že nevnímá vůbec nic kolem sebe, ale hned když se k němu přiblížila tak si ji majetnicky chytil.
Podíval se jí do očí. V těch jeho byl nepřirozený fanatický lesk. Že by to byl kokain? Nebo to bylo něco úplně jiného? Neměla ponětí, ale dohánělo ji to k šílenství. Zvedl jí ruce nad hlavu a nehty jí jemně sjel po pažích. Zamrazilo ji. Její krátké, kosticemi stažené nádechy se ještě zkrátily. Pomalu ztrácela rovnováhu. Jednu jeho ruku cítila na horním lemu sukně, druhou na šněrování korzetu. Špičkami prstů ji hladil, pak jí dal ruku pod zadek a pevně ji přitáhl k sobě.
Takového ho neznala. Respektive ho neznala vůbec. Byl ve svém živlu. Chladně divoký a díky veškeré chemii v krvi absolutně bez zábran. Opřela se o něj, s rukama bezvládně položenýma kolem jeho krku. Netrpělivě ji trochu zaklonil. Opatrně otevřela svá ústa do jeho. Měl sucho v puse. Pak ucítila jeho jazyk. Kovová kulička na něm nebyla chladná, zdálo se jí, že skoro hoří. Chutnala jako slzy. Nekompromisně ji líbal a ona měla pocit, že přestane dýchat. Udusím se, napadlo ji. Udusím se … já…
Najednou sebou cukla – jeho zuby zajely nezvykle hluboko skrz ret. Okamžitě cítila železitou pachuť své krve. Trhla hlavou a odstrčila ho s šokovaným pohledem. On se tvářil klidně. Než se zmohla na cokoli jiného, přitiskl jí ruce pevně k tělu, pak ji chytil za zátylek přitiskl svá ústa k jejím.
Měla v puse plno krve a pokud ji nechtěla polknout, musela ji otevřít. Zas cítila jeho jazyk a poplašeně ten svůj stáhla na patro. On se ale nechystal k žádnému násilí. Jemně nasál trochu krve z jejích úst. Pár kapek jí steklo na bradu. Olízl jí zuby. Stiskl rty. Vyndal z kapsy bílý kapesník a otřel jí ústa.
Něco jako: Vítej v mým světě?
Ta bolest ji probrala. A trochu vzrušila. Nebránila se tomu. Zašla už daleko a nechtělo se jí zpátky.
Stejně majetnicky, jako ji poprvé chytil on jej chytila za paži a vytáhla na chodbu před sálem. Opřela se o zeď. Líbal ji. Bolest jí třásla tělem a z malé ranky uprostřed rtu sem tam ukápla krev. Po chvíli nechala jeho rty čekat a přesunula se k jeho ušnímu lalůčku.
„Chci to, teď a tady, slyšíš?“
Cynicky se usmál. Pohladil ji po tvářila jemně ji chytil za krví ušpiněnou bradu.
„Dej mi chvíli zlato, něco zařídím a hned jsem u tebe.“

Zmizel zase v sále. Ona zatím šla vedlejším vchodem do baru. Objednala si vodku.Napila se a zlomek sekundy ji podržela v ústech. Pak ji vyplivla a vzala si tic tac. Alkohol vydesinfikoval ránu a stáhl cévy. Koukla se na růžový obsah skleničky. Cože to vlastně dělá?
No co by. Cynicky se pousmála – (skoro jako on). Dělám to, co jsem chtěla dělat vždycky. Tohle bylo předurčené. Tohle člověka nepotká jenom tak.
Otočila se a uviděla ho, jak k ní klidně prochází. Beze slova ji chytil za ruku a vedl ji změtí nějakých chodeb čím dál tím hlouběji do útrob budovy. Ztrácela orientaci a stávala se čím dál víc nejistou. Konečně se zastavil, našel klíče a otevřel velké průmyslové dveře.

„Nemusíš se bát.“ Pronesl to přes rty a olízl si je, aby věděl jak přesně to vypadá když to řekne. Znělo to asi jak ten kec co říkáte dětem když jim nechcete říct, že do nich ta stará můra v bílém plášti vrazí v příští minutě injekci.
„Nebojím se.“ vydechla a nechala se znovu políbit na ústa a na krk.
Uviděl její přívěsek a dýchl na něj, jako by ho chtěl vyleštit.
„Co znamená?“
„Ochranu.“

Ani nevěděla jak se octli na až absurdně velké posteli.

Pohladil ten symbol palcem, jako by chtěl aby ho pustil dál a zajel až po lem korzetu. Rozvázal tkanici. (Zapínaní korzetu v předu - další vymoženost 21.století). Jemně povolil celou konstrukci. Z prstů mu čišela praxe. Když se kostice odtáhly od těla ucítila bolest z otlaků a zároveň příjemný pocit volného dechu a lehčího pohybu. Odstrčila jej a položila na nekonečnou plochu postele. Rozhalila mu košili. Těsně pod srdcem měl krátkou jizvu. Aspoň něco máme společného, napadlo ji, než chytila jeho ruce za zápěstí a přitiskla je k až asketicky drsnému povlečení. Začala ho líbat na hrudníku. Nechávala na něm drobné kapičky slin a rudé stopy po zubech. Sem tam sebou trhl nebo syknul, ale nebránil se. Zrovna přesunula ruku na přezku jeho pásku a…

„Oběd!“
Ne, ne … teď ne! Než si uvědomila co se děje, zapomněla co se tenkrát dělo dál. Obětovala vzpomínku na úžasnou věc kvůli posvěcenýmu chili con carne. Obětovala všechno. Všechno aby měla klid. Říká se tomu dospět. „Ježiš, vždyť už jdu…“