Katrin - II.

Anotace: Další část povídky ze života Katrin.. Jsem vděčná za každičký komentář ;)

Sbírka: Something...

Pondělní ráno je úplně stejné, jako vždycky.. Rozespale a poloslepá vstanu, umyju se, učešu, najím a namaluju a vyrazím do školy.. Venku sněží. Jak já ten sníh nesnáším, i když vypadá všechno jako v bílé pohádce, nehorázně mě obtěžuje brodit se v něm. Taky mi potom trvá, než se někam dokulhám. A ještě se musím na každém kroku bát, že si zlomím nohu..
Konečně sedím v teple třídy. Máme zrovna informatiku. Nemám ji extra v lásce. Otráveně zapnu počítač, a do začátku hodiny si projdu svoje věci na internetu. Najednou si vzpomenu, že jsem vlastně psala Alexovi.. Přejede mi mráz po zádech když se přihlašuju. A.. chvilka napětí.. jé to trvá, ty školní počítače jsou na nic... už to skoro je.. ha.. a nic. Co jsem čekala. Vlastně jsem nic nečekala. Vtom přijde profesor do třídy a já to radši všechno sklopím a dělám že dávám pozor a že mě jeho výklad vůbec neuspává.
Probere mě až zvonění. Tak nudná dvouhodinovka! Ještě že ji mám za sebou. Než vypnu pc, nedá mi to a ještě jednou se mrknu na vzkazy. A tentokrát tam něco je! No né, on opravdu odepsal, nezdá se mi to? Nezdá. Tak rychle odepíšu na všechny jeho úplně běžné otázky a mizím na další hodinu.

...

Konečně jsem se dokulhala závějemi sněhu domů. Lehnu celá vyčerpaná na postel a zavřu oči. Jak tak ležím, začnou se mi honit hlavou myšlenky. Dojde mi, že Eric se dneska ještě ani neozval.. Docela na mě kašle, ozve se jenom když můžeme jít k němu, to nejspíš o něčem vypovídá. Najednou je mi smutno. Nejradši bych vyrazila s někým ven, abych si spravila náladu, jenže copak to jde v tom sněžném hnusu všude? Ale co, půjdu si ven sama, napadne mě. Třeba si tím pročistím hlavu.
Procházím se zasněženou krajinou kousek za sídlištěm. Opravdu nesnáším sníh. Ale teď, když je mi smutno a nemám sílu se vztekat, je ta bílá barva docela uklidňující. Přemýšlím, kam bych si mohla sednout.. Jediná nezasněžená lavička bude nejspíš ta v budce nedaleké autobusové zastávky.
Jak tak sedím, pozoruju lidi, kteří čekají na autobus. Měřím si pohledem očividně rozmazlenou holčičku, která řve na maminku a pláče, že jí nechce koupit lízátko.. Hrozný děcko.
„Ahoj“ řekne někdo, nejspíš je to na mě.. Zvednu hlavu, a málem zapomenu dýchat.. „Alex?“

...

„Tebe jsem pěkně dlouho neviděl.“ řekne s mírným úsměvem na rtech.
„Eh, já tebe taky ne, co pořád děláš?“ bohužel se začervenám.
„Tak znáš to. Pracuju. A co ty? Už budeš maturovat?“
„Až příští rok..“ to už asi zaopmněl.. „Kde pracuješ?“
„Prodávám pračky, myčky a podobné věci. Kampak jedeš?“
„Já.. no vlastně tady jen tak sedím, zrovna jsem šla na procházku, a začaly mě bolet nohy.“ zase se začervenám a usměju se na něj.
„Na procházku v tomhle?“ pohodí hlavou. Pár sněhových vloček mu spadne z jeho krásných černých delších vlasů. „A není ti zima?“
„Trošku.“ přiznám se.
„Tak nechceš někam zajít třeba na horkou čokoládu? Když už jsme se takhle pěkně potkali?“ mrkne na mě. „Jen si něco rychle zařídím ve městě a můžeme jít. Co ty na to?“
„Noo..“ nestačím ani odpovědět a přijede autobus. „Tak pojď“ pobídne mě Alex a já nemám žádný důvod odmítnout.

...