Prázdninový kamarád

Anotace: myslím, že tohle zná hodně lidí...

Jsou prázdniny, konečně. Je čas si je začít užívat. Nechci být doma, takže se rozhodnu pro útěk na vesnici. Taky co doma... Nasednu na první autobus a hurá vstříc dobrodružství. Je léto, v autobuse je strašné horko. Stála jsem vzadu u dveří a koukala se jak mi město mizí z obzoru. Odpočítávala jsem zastávky, ještě čyři a budu tam. Do autobusu nastoupil pohledný kluk. Šel se postavit k zadním dveřím a koukal se na mne. Asi jsem se začala červenat, protože jsem cítila nával horka do tváří. Pak byl čas vystoupit. Vystoupila jsem a otočila se, chtěla jsem se na toho kluka ještě jednou podívat. S údivem jsem zjistila, že vystoupil také. Teď mě čekaly tři kilometry chůze. Po prvních pár krocích mě došel. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se. Rozhlédla jsem se, neveřila jsem, že by se mohl ptát mne, ale nikdo jiný tam nebyl. Představila jsem se tedy a dál jsme šli spolu. Cesta mi uběhla strašně rychle. Pak se ještě zeptal, jestli se znovu uvidíme a já jen radostně přikývla. Řekl, že si mě najde a odešel. Hodně jsem pak o tom přemýslela, jak si mě najde? A kde? Najednou jsem měla hodně otázek, ale on už byl pryč. Kvečeru jsem se šla projít a uviděla ho na zídce. Ukázal, ať si přisednu k němu. Seděli jsme a koukali na přírodu kolem. Opravdu bylo horko, po větříku ani památky. Fascinovalo mě to ticho, ten klid. Ve městě pořád všichni spěchají, je tam hluk a nepořádek. Ale tady... je to nádhera. Byl to krásný pohled. Velký les rozpínající se po okraji vesnice, rybník a louky všude, kam jsem se podívala. Jen jsme tam spolu seděli a povídali si o všem možném. Už bylo docela pozdě, chtěla jsem seskočit ze zídky a jít, ale on mě chytl za ruku a řekl, ať ještě chvilku zůstanu, že je krásné koukat na západ slunce. Měl pravdu, bylo to kouzelné. Slunce se pomalu schovávalo za obzor, trvalo to jen chvíli, ale mně to přišlo jako několik hodin. Mezitím mě chytl za ruku. Připadala jsem si jako v pohádce. Doprovodil mě domů a řekl, že východ je ještě hezčí. Ráno jsem vstala brzo a šla jsem na zídku, ani mě nepřekvapilo, že tam byl také. Nevím, jestli jsem tam šla kvůli východu slunce nebo kvůli tomu klukovi. Takhle se to opakovalo každý den. Když končily prázdniny a blížil se den, kdy jsem musela jet domů, rozloučili jsme se a on dodal, že se určitě ještě uvidíme. Ale my se od té doby neviděli. Asi to byl jen kamarád na prázdniny...