Tvá jasmínová vůně

Anotace: Postavy: On (upír), ona (upírka), ona (člověk). Žánr: Melancholické (řekla bych), romantika (?), smutný konec Věnování: Pro Em, která mě inspirovala. A pro Annie.

Nebe temné zaleskne se,
nejen svou krev v těle mám,
zlatá hvězda se dolů snese,
seberu ji a přinesu domů, k nám.

Žil jsem v době, kterou jsem měl, a stále mám, rád. Bylo to období, kdy se ženy oblékaly do krásných a drahých plesových šatů, zadeček vystlaný, obličej věčně schovaný za tenkým vějířem. Své dlouhé vlasy nosily načesané do barevných sítí a pro nevhodné slovíčko chodily opravdu velmi daleko. Tyto dámy se nechávaly zvát na bály, kde protančily celou noc a často jim zde rodiče vybrali ženicha, zvláště když narazili na obzvláště bohatého, ať už mladého či starého, muže.
Bohužel, já mezi nimi nebyl. Byl jsem chudý jak kostelní myš. Byl jsem tak nebohatý a až tak příliš bezvýznamný, že jsem neměl ani patřičnou úctu na to, abych vůbec někde pracoval. Pravda, občas jsem dostal někde nějakou šanci, ale to netrvalo ani dva dny a už jsem opět putoval po ulici, sám. Nebylo to tím, že bych byl neschopný, ale spíše se u mě projevovala vlastnost vlastnit a chtít. Jednou to byla pečená husa v kuchyni, podruhé statkářova dcera, po třetí… Raději nic.
A v té době jsem potkal ji. Krásná, nádherná, okouzlující. Byl to můj anděl, který do té doby nade mnou shlížel a poté za mnou sestoupil. Když jsem jí poprvé uviděl, stála v uličce mezi dvěma špinavými domy a opravdu, poprvé jsem se upřímně divil. Na první pohled každý poznal, že sem nepatří, že patří mezi bohatý. Postávala ke mně zády, nad hlavou zlatý slunečník s bílou kraječkou. Po zádech se jí vlnily černé mírně vlnité vlasy. A pak, přešlápla a pomalu se otočila, musela cítit můj pohled. Pleť měla velmi bledou, ale o to více se její tvář vyjasňovala. Medové oči se smály a chtěly, tělo působilo bojácným dojmem. Rty se jí zvlnily do jemného úsměvu, dodnes vidím její pohybování boky, když nakláněla hlavu na stranu. Vlasy, ač byly spjaty k sobě sponou, se svěsily na stranu a z té strany druhé jí ulehly podél obličeje. Pootočila deštníčkem a jednu ruku z jeho konce spustila dolů a uhladila si šaty na břiše. Na momentík zavřela oči, aby se ještě více ukázaly její dlouhé řasy. Když mi opět ukázala své medové duhovky, vábila mě směrem k ní. Neovládal jsem své nohy, šly samy, samy si určovaly směr, samy mě nesly. Byl jsem omámen, a to jsem ještě nevěděl, jak mě bude přitahovat vůně tvá.

Nebe temné zaleskne se,
velkou chuť na krev mívám,
avšak přísahal jsem!
Bohužel, tvá vůně mě silně vábívá.

Ten den byl můj nejlepší a nejhorší v životě. Kdybych jí nepotkal, nepoznal bych opravdovou lásku a nyní bych nebyl schopen se udržet a vzdát se tě. Ona mi nabídla, abych byl navždy s ní, na jazyku jsem měl už odpověď, samozřejmě kladnou, ale jedna část mozku za mě řekla opak. Viděl jsem jí na očích ten vztek, tu zlost, ale její tělo se opět vyjadřovalo jinak. Hrálo smutek a pochopení, ale jedna polovina mého já mě varovala, ať jí nevěřím. Odešel jsem pryč a snažil se neohlížet. Nešlo to. Na konci uličky mě má touha vidět ji přemohla a já se otočil, podíval se na ní. Už zase stála zády ke mně a až sem jsem viděl, jak se chvěla. Zvládnul jsem se ovládnout a zašel za roh.
Myšlenka na ní mi nedávala spát. Přes den jsem chodil jako tělo bez duše, všude jsem jí viděl, i když tam ve skutečnosti nebyla. Za každou budovou, za každým vozem jsem viděl, jak ke mně stojí zády a točí si s tím svým deštníčkem. V noci se mí o ní zdávalo, ale nebyly to sny příjemné, budil jsem se z nich zpocený, zadýchaný a hlavně zmatený. Ve spánku a za zavřenýma očima se mi odehrával rychlý, ale jasný příběh. Pokaždé jsem procházel tou stejnou ulicí, vždycky okolo stojícího vozu se zelím a vždy jsem se za tím domem zastavil. Stávala tam a točila si s deštníkem a pak na mě vyzývavě mrkla. Mé nohy se opět stávaly mým pánem a já jsem nemohl absolutně nic dělat, snad jen být fascinován jejíma krásnýma očima, které měly onyxovou barvu. Vedl jsem s ní krátký rozhovor a pak jsme se políbili. Vím, že se ode mě mírně odtáhla a ostrým nehtem mi jemně přejela po krku a něco zamumlala. Rozevřela ústa, v nichž se objevily dva velké špičáky a sklonila hlavu k mému krku.

Nebe temné zaleskne se,
v mé dlani dýchá ptáček mrtvý.
Z mého oka se slza snese,
přestože mé city mají být zatuhlý.

Ach ano, miloval jsem jí. Byla krásná, nádherná. Několikrát jsem jí před mým posledním živým dnem viděl, měla výrazné oči, které byly den ode dne tmavší a tmavší. Toulal jsem se ulicemi, žaludek sevřený hladem, ale místo jídla či práce jsem hledal ji. Občas se na mě štěstí usmálo a zahlédl jsem ji, ale než jsem k ní stačil doběhnout, byla pryč. Jako by se do země propadla a nebo uletěla. Až jednou, přesně jako v tom snu, jsem procházel okolo, pro mě velmi povědomého, vozu se zelím. Zastavil jsem se a zahlédl jsem ji. Nad hlavou si točila zlatavým deštníčkem a poté na mě zamrkala. Přišel jsem blíže a zadíval se jí do očí černé barvy. Byly krásné, hluboké, uhrančivé. Spoután jejím pohled jsem ji pozoroval a nepřál si nic jiného, než jí objímat, hladit po tvářích.
„Tak se opět setkáváme.“ Prohlásila potichu a přešla okolo mě. „Jaké máme na sebe štěstí, že?“ V jejím hlase nebyla ani malinkatá známka po ironii. Nezmohl jsem se na nic jiného, než na krátké přikývnutí. V hlavě jsem neměl nic, než její oči, vlasy, rty… V mé hlavě byla úplně celá. A hlavně sama, bez okolních myšlenek. Sledoval jsem, jak se ke mně přiblížila, černé vlasy se jí při tom zavlnily a já se zhluboka nadechl. Byla u mě blízko a já cítil její jemnou, ale i přesto výraznou levandulovou vůni. Jednou rukou, kterou až do posud svírala rukojeť deštníku, mi přejela po lícní kosti a usmála se, ale zuby neodhalila, na to si dávala pozor. Zatoužil jsem, aby si sundala bílou rukavičku ze své drobné dlaně a ukázala mi její dlouhé, jemné prstíky.
„Chtěl bys…“ Zašeptala a nepatrně přivřela oči, stále mě ale pozorovala. „Chtěl bys být se mnou navždy?“ Opět mi na jazyk nepřišla žádná slova, pouze manipulován jejím pohledem jsem přikývl. Jasně jsem viděl, jak povytáhla jedno obočí a pak se usmála. Sklonila ke mě hlavu a jemně mě políbila, nehtem mi přejížděla po krku. Stáhla se, opět se usmála a začala sledovat můj krk.
„Bude mi ctí, dělat ti společnost po věčnosti.“ Nechala, aby se jí rty od sebe odlepily a ona mi odhalila její tajemství. Dva velké špičáky se nebezpečně zablýskly. Rychlostí blesku se přiblížily k mému krku a já na něm ucítil nesnesitelnou bolest. Podlomila se mi kolena, začal jsem křičet. Utrpení ale nepřestávalo, tři dny a tři noci jsem v těle pociťoval obrovská muka a pro mě to byly jedny z nehorších chvil mého života. Při mé přeměně jsem její oči zahlédl jen párkrát, vždy jen na malinkou chvilku, než mi opět vyčerpáním víčka klesla k sobě. Její oči měly zlatavou barvu, ani stopa po onyxu, který tam byl předtím.

Nebe temné zaleskne se,
tvé oči mě očarovávají,
do tvých vlasů růžový kvítek zaboří se
a mé touhy stále méně odolávají.

Roky k této době utíkaly pomalu. Nyní jsem byl téměř nesmrtelný, dokázalo mě zabít málo věcí a ty čtyři stovky let, co jsem měl vytrpět, abych tě spatřil, jsem zvládal jen s obtížemi. Už od začátku mě děsila skutečnost, že bych měl zabít člověka, vždyť sám jsem jím byl! Tomuto zabíjení jsem se chtěl vyhnout, ale s Jasmin, jak se jmenovala ona černovlasá upíří kráska, které mě do této podoby vtáhla, za zády to šlo špatně. Když pak ale vpadla do pasti lidem, kteří v té době byli posedlí vražděním nás, upírů, byl s ní konec. Mohl jsem si dělat téměř co jsem chtěl. Už tu nebyl nikdo, kdo mě sem přivedl a kdo na mě mohl mít vliv. Postupem času jsem procházel různými společnostmi, ale u žádné jsem se nezdržel dlouho. Teprve až u jedné nepočetné skupinky jsem se zastavil. Měli stejný názor jako já; vraždění lidí se jim nelíbilo. S nimi jsem také přísahal, že už nikdy neokusím lidské krve a od té doby jsem se živil pouze zvěří. Byl to krásný pocit létat po lese a snést se k zemi a zakousnout tu králíka, tam lišku. Mí noví přátelé se smáli a říkali mi, že lovím jako jestřáb. Dlouho se potuluji okolo kořisti a pak z nenadání, když se to nejméně očekává, zaútočím.
Ale mít kamarády, přátele mi nebylo přáno. Naši skromnou osadu našli lovci upírů a všechny je do jednoho pobili, zabodli jim dřevěné kůlky do srdce. Jen já jsem zůstal. Sám. Bez rodiny. Cítil jsem se hrozně osamocený, ale i přesto jsem nevyhledával už žádnou společnost. Celé dny jsem zůstával v lesích, nejčastěji zavěšen na jedné z větví stromů a nudně pozoroval dění pod sebou. Dolů jsem se vydával pouze v případě, když už jsem byl velmi slabý a musel jsem se najíst. Pravda, hlady jsem zemřít nemohl, ale kdybych se neživil, byl bych tak slabý, že bych ani pořádně žít nemohl a to jsem nechtěl.
Jednou jsem se vydal do města. Byl zatažený den, chvílemi pršelo, ale mě to nevadilo. Byl jsem rád. Brzy po příchodu za hradbami města sem poznal mou chybu. Nikam jsem neměl chodit. Okolo mě bylo spousta pachů, které mě vábily, přitahovaly. Zavíral jsem oči a snažil se nedýchat, ale nešlo to. Cítil jsem, jak mé tělo lačnilo po krvi, po lidské krvi. Držel jsem se, dokonce jsem se vydal i zpátky, pryč, ale měl jsem opět smůlu. U jednoho domu sedělo malé dítě, plakalo. Nevěnoval jsem tomu pozornost, ale ten pach mě přikoval k zemi. Pootočil jsem hlavu, cítil jsem, jak se mi zorničky rozšiřují. Cítil jsem ji. Já tu krev cítil. Když jsem si dítě lépe prohlédl, zjistil jsem, že na prstu má krvavící ránu. Mé oči viděli, jak malá žilka na ukazováčku pulzuje. Začal jsem zhluboka dýchat, otočil jsem se, nos jsem před vůní krve se snažil uzamknout. Stálo mě velké úsilí odsud odejít, ale zvládl jsem to. Naštěstí. Věděl jsem totiž, kdybych to neustál, už nikdy bych nebyl schopen tomuto žíznícímu pudu zabránit.

Nebe temné zaleskne se,
pofukuje jemný větřík.
Něco cítím, zaleknu se,
na mých ramenech zavlní se tvůj svetřík.

Víš, potkal jsem spoustu žen, které mě okouzlovaly, vábily, přitahovaly. Ale žádná z nich nebyla jako ty, ani Jasmin.
Jsem z úplně jiné doby než ty, ale i přesto jsem tu a, dá-li se to tak říct, žiji tu. Máme k sobě přes naše světy tak daleko, ale i přesto jsme se potkali. Tenkrát, před měsícem. Pro tebe to může být krátký čas, pro mě je to celá věčnost, zvykl jsem si totiž na to, že můj čas ubíhá mnohem pomaleji. Pomaleji než ten tvůj.
Pamatuješ se na ten den?
Bylo zataženo, pršelo. Seděl jsem na zídce nedaleko od pobřeží, díval se na moře. Otočil jsem se do ulice a pozoroval dění okolo sebe. Ptáš se, proč jsem dokázal být mezi lidmi? Zvykl jsem si. Už mi nevadila jejich přítomnost, alespoň mi nepřekážela po stránce potřeb. Ale u tebe… Bylo to jiné. Cítil jsem tě už na několik metrů, pokoušel jsem se rychle vydat pryč, protože jsem cítil, jak mé pudy ožívají a hlásí se. Ale bylo pozdě. Už jsi procházela vedle mě a já se nedokázal ubránit. Musel jsem vstát a jít za tebou. Styděl jsem se. A stydím se za to do dnes. Ten den jsem měl tak špatnou a depresivní náladu, že jsem se dokonce i uchýlil k tak ohavnému řešení. Cítil jsem, jak tě potřebuji. Ten den jsem neměl sílu se tomu bránit, rozhodl jsem se, že tě oslovím a pak v nějaké temné uličce… Zakousnu. Přemístil jsem se vedle tebe, usmál se. Pamatuji se na celý rozhovor. Od seznámení po pozvání na kafe. Od tebe. V tu chvíli jako by mě něco trklo, probralo. Vzpomněl jsem si na svou přísahu. Nikdy se nenapiji lidské krve! Ale co jsem měl dělat? Stále jsi mě vábila, nemohl jsem se od tebe odtrhnout. Mysl chtěla, tělo však ne. Tentokrát to tělo vyhrálo.

Nebe temné zaleskne se,
v noci jiskří tvoje oči,
po tváři se ti slza sveze.
Ne, tvá očka neslouží k pláči!

Ten den jsem ale také zvítězil. Byla to bitva mezi mým rozumem a mými pudy, chtíči. Zvítězil jsem, protože jsem se rozhodl nikdy slib neporušit. K večeru jsme se u kavárny rozešli; každý svým směrem. Ty jsi šla určitě domů, já se toulal po ulicích.
Důvodem, proč jsem se tak rozhodl nebyla pouze má čest, hrdost, ale také ty. Když jsem tě pozoroval, jak potichu usrkáváš kávy, jak se zvonivě směješ, jak si dáváš své světlé vlasy za ucho, a když jsem si uvědomil, jak jsi malá a křehká, cítil jsem, že bych ti nedokázal ublížit. V tu dobu už ne.
Druhý den jsem pozoroval tvou stopu. I po několika hodinách jsem jasně cítil, kudy jsi šla. Přál jsem si tě vidět. V jednom místě jsem byl ale zmatený, tvé cesty se tam křížily a já se nemohl rozhodnout, kudy se vydat. Věděl jsem, že tam nesmím otálet dlouho, protože vůně jiných lidí byly silné a pomalu začali přehlušovat tu tvou. Ale pak jsem si uvědomil, co to vlastně dělám! Toto zjištění mi rvalo srdce, po celém těle jsem cítil, jak mě pomalu, ale jistě opouští síla se dále mému předurčení, o které jsem ani v nejmenším nestál, se stavět. Okamžitě jsem se otočil a šel jsem pryč, i když jsem věděl, že se zase vydám zpátky. Ať už dříve či později.

Nebe temné zaleskne se,
okolo mě je temnota.
Vím, strachy klepeš se.
Ovinu své silné paže kolem tvého těla.

Na tebe jsem měl neuvěřitelné štěstí. Znovu jsem tě potkal. Dodnes tě obviňuji z toho, že jsi mě také hledala, protože věřím, že bych se ti jinak úspěšně vyhnul. Víš, odjížděl jsem z města. Žil jsem tu už nějakou dobu, dokonce jsem tu měl několik lidí, které jsem rád vídal a mohl si s nimi i popovídat aniž bych na ně dostal chuť. Ale být zde a vědět o tom, že bych tě mohl potkat, bylo nepřípustné. Alespoň pro mě. Když už jsem byl na kraji města, uviděl jsem tě. Zastavil jsem se a pozoroval tě. Chtěl jsem tě naposledy vidět. Šla si na protější straně ulice, po chodníku a na sobě jsi měla sněhově bílé šaty, které často nosíš i dnes. A potom jsi se zastavila uprostřed pohybu a chvíli si jen tak stála na místě a pak jsi pootočila hlavou a podívala se přes silnici na mě, přímo do mých očí. A já opět cítil, že tě chci, že tě potřebuji. Stálo mě hodně přemáhání, abych se i hned otočil a odcházel, bohužel, dohonila jsi mě. Ve chvíli, co jsi mi položila svou malou a jemnou ručku na rameno, jsem se neovládl a prudce se otočil, přitáhl jsem si tě k sobě a už jsem myslel, věděl jsem, cítil jsem, že se neovládnu a na místě, i když tam bylo spousta lidí, kousnu. Ale těsně předtím jsem se ti podíval do očí a viděl v nich vyděšení, ale i něhu. Strach i potěšení. A bylo tam i něco, co k sobě nemělo protiklad. Viděl jsem v nich lásku. Právě tohle mě zarazilo. Přinutilo mě to, abych tě pustil a následně jsem od tebe ještě poodstoupil.
„Promiň.“ Omlouval jsem se potichu a skláněl hlavu, přičemž jsem se snažil nevnímat tvou jemnou jasmínovou vůni. I když jsem se na tebe nedíval, viděl jsem, jak ses usmála a pak jsem ucítil, jak jsi mě chytla za ruku.
„Drewe…“ Slyšel jsem, jak se tvůj hlas snažil zbořit mé barikády. „Není ti nic?“ Ptala jsi se a přitom jsi ke mně přistoupila. Neodpovídal jsem, byla jsi blízko, moc blízko a já pociťoval opět nutkání. V momentu, kdybych se rozhodl ti odpovědět a otevřel tudíž ústa, určitě bych se neubránil.
„Drewe, mluv se mnou.“ Zaprosila jsi, stále mi svírajíc ruku, mě pohladila po tváři. Mírně jsem zaklonil hlavu, mé srdce se natrhávalo.
„Katrin.“ Zaúpěl jsem potichu a podíval se ti do tvých pomněnkových očí, které měly rozšířené zorničky. Poznal jsem, že se o mě opravdu zajímáš, že se o mě bojíš. Viděl jsem, jak si udělala ještě jeden malinkatý krůček blíže ke mně.
„Ne.“ Zarazil jsem tě a rázně ustoupil. „Nepřibližuj se.“ Byl jsem vyděšený, opravdu vyděšený, nechtěl jsem ti ublížit, i když se o to jedna moje část pokoušela.
„Udělala jsem snad něco?“ Nasucho jsi polkla a já viděl, jak jsi nešťastná. „Nelíbím se ti?“ Ach, kdybys věděla, jak ses mi líbila a to nejen po fyzické stránce. Všechno na tobě mě přitahovalo.
„Ne, všechno je v pořádku.“ Okamžitě jsem zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Tedy, není!“ Vydechl jsem a zamračil se. „Ale za to ty nemůžeš. Za to můžu já. Já a má hloupá minulost.“
„A ta příčí to, abych s tebou mluvila?“ Šeptala jsi. Už jsi se mi nedívala do očí a byla jsi smutná.
„Ano.“ Přiznal jsem nechtěně.
„Tak mi o ní pověz. Třeba… Třeba to nakonec vadit nebude.“
Nikdy jsem ti o tom neměl říkat, i když jsi mě přesvědčovala. Protože tohle vždycky vadí.

Nebe temné zaleskne se,
vítr trochu větví kývá
a já tvému strachu směji se.
Tvé očko se na mě dívá.

Mé já, mé pohoršené a zhnusené já ti nevadilo. Nepřekáželo ti to k tomu, aby ses do mě nezamilovala. Denně jsi vyhledávala mou blízkost, denně jsi po mě požadovala, abych tě hladil ve vlasech a denně jsi po mě nechtěně vyžadovala také to, abych tě miloval víc a víc. Ale ty si neuvědomuješ, že jsem neměl nic cítit. Jako upír mám mít zamrzlé city, nikdy nemám nic pocítit, ale ty jsi ve mně všechno probudila. Úplně všechno. I to, co jsem nikdy poznal.
Dnes toho ale na mě bylo příliš. Když jsi mi řekla, že chceš být navždy se mnou, bral jsem to jako kompliment, jako projevení tvé lásky, ale vůbec ě nenapadlo, že by jsi to myslela až tak vážně.

Nebe temné zaleskne se,
tmou putuje tvůj smích jemný,
v očích ti obloha odráží se,
v noci zpívá ptáček odvážný.

„Drewe…“ Zašeptáš a pohladíš mě po mé odhalené hrudi. Zhluboka se nadechnu. To, že jsem s tebou už měsíc neznamená, že jsem se stal imunní svým touhám, pudům. Stále v tvé blízkosti tomu musím odolávat. A tvá láska, tvá víra v mou sílu mi pomáhá.
„Chci být s tebou. Navždy, věčně! Do konce světa!“ Podívám se do tvé usměvavé drobné tváře. Tvé pomněnkové oči se na mě smějí, zorničky máš opět roztažené, podle nich vždy poznám, když tě něco opravdu zajímá. Tvé světlé vlasy ti spadávají do obličeje a tvá jasmínová vůně, kterou se snažím zatím úspěšně nevnímat, se nese pokojem.
„Když budeš chtít, můžeme. Vydržím s tebou tak dlouho, jak budeš chtít. Nebude mi vadit s tvým rostoucím věkem vidět na tvé tváři vrásky, protože já tě stále uvidím takovou, jaká jsi dnes a hlavně, jaká jsi uvnitř.“ Vidím, jak pobaveně zavrtíš hlavou.
„Drewe, vím, že mě miluješ a já také miluji tebe, ale nepochopil jsi mě!“ Opět se usměješ a jemně mě políbíš. „Já chci být s tebou. Já chci být tebou!“ Zarazím se a mírně se od tebe odtáhnu.
„Ne.“ Zašeptám a podívám se ti do očí. „Ne, nemyslíš tohle.“ Nevěřícně zavrtím hlavou. „Ty tohle nemyslíš!“ Řeknu nahlas už pevným a vyrovnaným hlasem.
„Ale ano! Chci být s tebou věčně a nic jiného nám k tomu nepomůže!“ Cítím tvé nadšení, ale já ho nesdílím. To po mě nemůžeš chtít.
„Ne, Katrin, ty to nechápeš. Já nemůžu.“ Vysmeknu se z tvého objetí a postavím se, přes hlavu si natáhnu tričko. Podívám se na tebe, tváře ti červenají a pevně k sobě tiskneš polštář, jako bys v něm hledala oporu.
„Já ti nemůžu ublížit. Nenáviděl bych se za to. Po celý můj hrozný a … nekonečný život! Nic by moje trápení neukončilo, nebyla by tady žádný smrt, která by mou bolest skončila. Já bych to nedokázal a ani nechci!“ Má hruď se prudce zvedá a klesá, i když vzduch nepotřebuje.
„A když takhle po mě naléháš, tak s tebou nemůžu být…“ Zašeptám a smutně ti pohlédnu do očí, do kterých se ti hrnou slzy. Jedna z nich ti už vyklouzla a stéká ti po tváři.
„Protože vím, že bych jednou tvému prosení podlehl.“

Nebe temné zaleskne se,
smutek z tvého srdce vytryskává,
v tobě začínám ztrácet se.
Naše láska bude vždy nevyprahlá!
Ale i přesto tě musím opustit.
Musím.