Černé vlasy, modré oči-díl 10.

Anotace: takže uzavírám tento kratičký příběh... už mám v hlavě další povídku, tak mi zůstaňte věrní. Jinak se omlouvám za čas, ale nestíhám :D Pčříjemné dočtení:)

„Mami? To už ste doma?“ protřela si oči a zmateně těkala ze své matky na objemná zavazadla.
„No, překvapivě ano.“ dopověděla s přívětivým úsměvem.
„Eli??? Ty deš neska za Páťou? Já jen, že kdyby přišel, tak by asi nebylo nej, aby mě tu viděl a navíc...“ ozvalo se ze schodů volání a hned poté rozpačité mlčení. Stál pouze v trenýrkách ve dveřích a zarytě mlčel.
„Denisi, běž prosim ještě nahoru, my tu jen něco dořešíme.“ požádala ho Eliška s hlasem plným zmatku. Polekaně hodil zpátečku a šel se obléct.
„Tak moment mladá dámo, nemáš náhodou toho Patrika? Tohle, pokud vím, není on, takže sis za naší přítomnosti udělala z našeho domu bordel plný orgií a ze sebe děvku nebo co?!“ křičela na ni.
Eliška tam stála chvíli neschopna slova, až se probrala a zakřičela: „Tak mě to nech vysvětlit! S Patrikem pořád chodím, ale...“
„Ale co?! Mám toho dost! Okamžitě toho...nevím co..vyhoď a laskavě si uvědom, že nejsi žádná rajda!“
„Mami, to já vím...“ snažila se mluvit klidně, „...ale ty to prostě jen nechápeš, je to úplně jinak, vysvětlím ti to, já...“
„Já sem totiž uplně padlá na hlavu a nechápu to, protože mi není už pod dvacet?! Tohle nepotřebuje vysvětlení holčičko!“ zapištěla vztekle a odběhla do kuchyně.
Eliška, ještě víc vztekle, vydupala schody a vrazila do pokoje. Denis stál u postele, volné džíny už natažené a právě přetahoval přes hlavu triko, což způsobilo vyrýsování kždého svalu.
„Co to bylo za křik?“ mumlal do látky. Pozorovala ho, napadlo ji, že je to dost hezký kluk...a i milý...
„Ale Patrik je hezčí, je můj a miluju ho...“ pomyslela si a se smíchem se ušklíbla.
„Ale maminka získala utkvělou představu, že sem profesionální děvka a z našeho domu si dělám pracoviště...“
„Aha.“ rozesmál se na celé kolo.
„Tak pojď ty moje kurtizáno, pudeš se mnou na bus?“ šťouchl do ní.
„Jasný, tak jdem.“ vzdychla.
Pomalu sešli dolů a akorát vešla Elišky mamka do obývacího pokoje.
„Mohl bych s vámi chviličku mluvit?“ začal spisovně.
„A...a...ale samozřejmě.“ zamrkala zmateně.
„S vaší dcerou skutečně nic nemám, je to moc hodná a vstřícná slečna, prostě mi jen pomohla... Nechala mě u sebe přespat, protože mám teď ne uplně dobrý období. Tak se na ni nezlobte a naopak buďte pyšná, že máte takovouhle dceru...“ ukončil svůj srdceryvný monolog a zamrkal andělskýma očima. Na Eliščině mamince Blance bylo krásně vidět, jak roztála.
„To je samozřejmě v pořádku, tak se na mě nezlobte za ty scény.“ mírně se zakoktávala.
Chvíli si ještě povídali a navzájem se omlouvali, až se Eliška s Denisem konečně vypravili.
Postávali, debatovali, smáli se... pak Denis najednou ztichl, koukal po okolí a pak pohlédl na ni, dlouze jí hleděl do očí.
„Víš, musim ti něco říct, Adrianu fakt miluju a nikdy bych jí nezradil, ale...“
Dívala se na něj a čekala...
Přitáhl ji k sobě a políbil. Tiskl svá ústa k jejím tak dlouho, dokud oba nelapali po dechu.
„Prostě sem to musel udělat, vim, že to bylo, podlý, hnusný a strašně sobecký, ale teď už můžu žít spokojeně...“ usmál se, pohladil ji po vlasech a když nastupoval do autobusu, zakřičel na ni: „Děkuju za všecko!“
Loudala se ulicemi a přemýšlela. Ulevilo se jí. Teď už si byla jistá, že Patrika miluje. Líbal j krásnej, přitažlivej, milej kluk a ona nic necítí...
Byla šťastná, vesele si poskakovala a lidi na ní koukali jak na blázna...
Nevadilo jí to.
Zaskřípaly brzdy a Eliška tak tak odskočila směrem k chodníku.
„Čum na cestu ty krávo blbá!“zakřičel na ni řidič. Vyděšeně zamrkala, pak se vzpamatovala a pomocí prostředníčku mu naznačila, co si myslí. Pak hrdě kráčela dál. Tyhle situace vážně nesnášela.
Vyťukala telefoní číslo...
„Ahoj Klárinko, nemáš čas na kafíčko nebo tak? Pokecáme...“
„Ahoooj, no jasně, pro tebe vždycky!“
„Super. Jsem zrovna u cukrárny na náměstí. Tak se tu sejdem?“
„Za chvilku sem tam.“ výskla a položila to.

„Tak sem here!“ usmála se Klárka a přisedla si ke stolu.
„Výborně, tak co si dáme. Mám děsný chutě.“ olízla se.
„Moment, se mi snažíš něco naznačit?“
„Ne, co jako?“ nechápala Eliška
„No,... ty chutě...“
„Ale ne, bože chraň!“ rozesmála se. „prostě jen tak, v tom fakt nejsem, to by mi eště scházelo!“
„Dobře, tak si objednáme.“ smály se obě. „Tak jednou pařížskej a presso s mlíkem.“
„A pro mě taky presso a medovník jo? Děkujem.“
„Dobře, hned to bude.“ usmála se na sympatická číšnice.
„Tohle mi chybělo, jen tak si vyjít, dát kafčo, pokecat... Miluju Patrika, ale...“
„Ale chybí ti tvůj klídek, volnej čas a osobní prostor?“ spíš konstatovala než se ptala.
„Přesně...“
„Hele stačí si ten čas udělat, Prostě Páťovi to řekni narovinu, že potřebuješ trochu času sama pro sebe.“
„A myslíš, že to pochopí?“
„Děláš si srandu? Páťa? Naše zlato? No jasně!“ smála se.
„Asi máš pravdu...“ usoudila a s chutí se pustila do zákusku, který jí právě donesli.

„Denisi? Jsi doma?“ volala na něj pod jeho okny. Vykoukl, úsměv od ucha k uchu.
„Ahoj Eli? Copak?“
„Můžu na chvilenku? Musim s tebou mluvit.“
„Dobře no, když vypadáš tak pohřebně vážně.“ usmál se na ni a běžel jí otevřít.
Dali si oba čaj a posadili se.
„Tak k věci, přišla jsem, protože mi psala Adriana...“
„A?“ zavrtěl hlavou s otazníky v pohledu.
„Nevěděla sem, jak ti to říct... prostě... zamilovala se, našla si přítele a je šťastná jak blecha. A sem si stopro jistá, že sem už nepřijede...“ vychrlila to na něj a soucitně ho sledovala.
Seděl v křesle, zaražený a přemýšlel o tom, jak rychle se může člověk dostat z pocitu absolutního štěstí do totální bezradnosti a prázdnoty.
„Aha.“ hlesl. Ona mlčela. Nevěděla, co říkat, jak složit ruce a kam s očima.
Odcházela od něj s rozporuplnými pocity a běžela rovnou za Patrikem.
Aniž by mu cokoli řekla, si ho přitáhla a vlepila mu velkou pusu. Tím řekla víc než kdy jindy a věděli to oba dva.
„Ani nevíš, jak sem ráda, že tě mám...“ řekla tiše. Chytl ji za ruku a vyšli spolu ven...
Park byl plný dětí, tráva se zelenala a lákavě voněla...slunce jasně zářilo a mladá dvojice ruku v ruce procházela parkem. Nikdo a nic jim teď nemohlo sebrat jejich klid, štěstí, jistotu ani lásku...