Modrý měsíc

Anotace: Temná noc, tajemný les a člověk který ji zachránil

Bylo léto a právě začínal jeden z teplých letních podvečerů provoněných vůní květin. Patnáctiletá Sára šla po lesní cestě za svou kamarádkou do blízké vesnice. Les tiše šuměl a pomalu se stmívalo. Sotva padla tma byla na mýtině, kterou dobře znala, tady si s kamarádkou hrála už od mala. Nad hlavou se začaly objevovat hvězdy, ale něco jí upoutalo, něco velice zvláštního. Za stromy vycházel modrý měsíc. Přišlo jí to divné, ale nikdy nevěřila povídačkám a tak se nebála, ač možná měla. Les znala opravdu dobře a tak ji opravdu udivilo, když na místě, kde vždycky bývala cesta bylo najednou jen houští. Prodírala se mezi stromky, ale žádnou cestu nikde nenašla. Ztratila se, měla ruce i nohy rozedrány od ostrých trnů ostružin. Šla dlouho, až se dostala k potoku. Nikdy tu nebyla, to místo nepoznávala. Nad hlavou jí šuměl vodopád a potok se prodíral mezi obrovskými balvany bílého kamene jako stříbrná stužka. Vylezla na jeden balvan, ale jak se rozhlížela, uklouzlá po mokrém kameni a zřítila se do studené vody. Uhodila se do hlavy a ztratila vědomí.
Probrala se, ležela na měkkém mechu mezi kapradím několik metrů od potoka. Hlava jí bolela a byla zmatená, chvíli nevěděla kde je. Náhle pocítila něčí přítomnost. Seděl hned za ní, muž oděný v černé kůži, měl temné vlasy a díval se na ní. Jediné co ve stínu borovic viděla z jeho tváře, byly neuvěřitelně modré oči, zářily do tmy jako drahokamy. Zadíval se jí do tváře, jako by tam něco hledal. Náhle odvrátil zrak, zvedl se a kráčel pryč do tmy. Ač jí hlava bolela a jít pro ní nebylo vůbec jednoduché, vydala se za ním. Jeho přítomnost Sáru naplňovala neuvěřitelným klidem. Zastavil se a ze tmy mu najednou vstříc přišlo zvíře temné jako sama noc, ale přesto bylo vidět naprosto zřetelně, jako by se jeho temná srst leskla ještě temnějšími odstíny než samo nebe. Z čela mu vyrůstal křišťálový roh a hřívu a žíně měl prorostlé stříbrnými stužkami. Bylo to nejnádhernější zvíře, které si dovedete vůbec představit, tak elegantní silné. Na Sáru se dívalo zkoumavě, jako by s ní chtělo komunikovat beze slov. Neznámý muž mu položil ruku na hlavu a něžně ho pohladil, do ucha mu tiše zašeptal nějaká slova, kterým nerozuměla a jednorožec na ni pohlédl, jako by všemu rozuměl. Chtěl na jednorožce nasednout, ale Sára promluvila: „Kdo jsi?“ Neznámý na ní pohlédl a to mu poprvé viděla do tváře. Měl dokonale bledou pleť a neuvěřitelně jemné rysy, nikdy neviděla nikoho tak krásného jako byl on, mohlo mu být kolem osmnácti let. „To ti nesmím říct, už takhle jsi se mnou v nebezpečí.“ Měl tak neuvěřitelně uklidňující hlas, který by mohla poslouchat hodiny a neomrzelo by ji to. Jeho přítomnost jí vyváděla z rovnováhy, byl tak neuvěřitelný, ideální a tajemný. Nevěděla co má říct a tak využila situace: „Musíš mi přece pomoct, já jsem se dočista ztratila a vůbec nevím kde jsem a kam mám jít dál, přece mně tu nenecháš.“ Podíval se na nebe a tam spatřil modrý měsíc. „Už zase září, ani se nedivím, že jsi se ztratila a skončila právě tady. Máš pravdu nemůžu tě tu nechat, něco by se ti stalo,“řekl a plaše se rozhlédl kolem, jako by čekal že se ze stínů vynoří ještě někdo. Popadl Sáru do náruče a posadil jí na jednorožce, sám na něj naskočila také a zvíře se dalo do běhu. Stromy se před nimi rozestupovaly a keře uhýbaly do stran. Za několik minut byli na cestě a po té dojeli až na kraj lesa. Zastavili a neznámý jí pomohl na zem. Pohlédl na ní a z jeho pohledu se dalo vyčíst vše. Na okamžik se k ní otočil zády, jakoby sbíral odvahu a poté, aniž by se jí podíval do očí řekl: „ Musím už jet, sbohem.“ Z jeho tónu hlasu bylo poznat jasné definitivum. Nasedl na zvíře a rozjel se do lesa. Sára za ním křičela: „Počkej! Chci tě ještě někdy vidět, já tě musím ještě někdy vidět!“ Zastavil jednorožce a zakřičel: „Možná!“ Věděl, že ji nesmí už nikdy vidět, ale přesto si nedokázal představit, že tohle by mohlo být naposledy.
Prošla stinnou vesnicí, kde jen některá místa osvětlovaly zbytky nerozbitých lamp veřejného osvětlení. Už se začínalo rozednívat když tiše vnikla do svého pokoje a bez sebemenšího vrznutí zavřela dveře. Usnula až po mnoha minutách, při kterých myslela na něj a na to co zažila. Hlava jí pořád bolela, ale to bylo to naprosto nejmenší co jí trápilo, to hlavní co se jí prohánělo hlavou bylo: Uvidím ho ještě někdy? Ze spánku plakala, ale asi se nikdo nikdy nedozví, jestli radostí a nebo smutkem.