Modrý měsíc II.

Anotace: Volání lesa

Druhý den šla do vedlejší vesnice za svou kamarádkou Katkou. Celá roztřesená jí vyprávěla, co se jí předešlé noci stalo, ale Katka jen nevěřícně kroutila hlavou. Připadalo jí to jako naprostá slátanina nesmyslů, nevěřila jí, přeci jen se uhodila do hlavy a to byl další argument, proč nevěřit. Po pár dnech i sama Sára začala pochybovat o tom co se stalo, třeba to byl jen živý sen, velice živý sen, který se může zdát asi každému. Ale jak by se sama tak rychle dostala z lesa a jak se octla tak daleko od potoka po tom nešťastném pádu? To se jí nezdálo, ta boule na hlavě byla opravdu skutečná a ne jen sen.
V noci se probudila. Kukačky, které dříve patřily její již zemřelé babičce právě odbíjeli půlnoc. Posadila se na posteli a srdce jí bušilo jako o závod. Byl to přesně týden od té prazvláštní noci. Měla takový divný svíravý pocit, jako by měla být někde úplně jinde a tato místnost byla jejím vězením. Otevřela okno a pak to uslyšela. Znělo to jemným zvonivým zvukem, ale nevycházelo to zvenčí, ale z její hlavy, z jejího srdce. Volal jí, bylo to jisté, nebyl to jen sen. To všechno byla pravda a teď o tom byla naprosto přesvědčená. Rychle se oblékla, po stromě, který sahal větvemi až úplně k oknu jejího pokoje slezla dolů. Běžela k lesu, k místu, kde se minule rozloučili. Nevnímala, že se jí krátí dech, že už nemůže, její prioritou bylo, být tam co nejdřív i kdyby pro to měla položit život. Zastavila se na tom místě, kde ještě před týdnem byly čerstvé otisky od kopyt jednorožce. Ztěží popadala dech. A pak ho spatřila, ač se skrýval ve stínu, zřetelně ho viděla. Jeho pohled cítila i na desítky metrů daleko. „Tak jsi přišla. Bál jsem se, že jsi na mně zapomněla,“ řekl a hluboce se jí zadíval do očí. Tak ho fascinovali ty oči hnědé jako srst laní, které se občas proháněly po lese. „Nemohla jsem na tebe zapomenout, zachránil jsi mi život, na to se nezapomíná. Já nezapomínám,“ řekla Sára a začala se jí třást kolena a nebylo to zimou. Jeho přítomnost ji uváděla do rozpaků, zvláště když mlčel a jen ji tiše a zkoumavě pozoroval. „Kdo vlastně jsi?“ dodala na konec. „Neměl bych ti to říkat, ale stejně mi nebudeš věřit i když ti řeknu pravdu.“ Sára k němu přišla ještě o krok blíž a tiše šeptala, jako by nechtěla rušit cvrkot cvrčků: „Zjevuješ se ze tmy, jako bys byl její součástí a jezdíš na nejnádhernějším zvířeti na světě. Stromy se ti klaní a rozestupují se před tebou, jako by měly strach. Já za tebou běžím temnou nocí k lesu, kde na mne mohou čekat různé nástrahy, ač tohle všechno vím. Proč bych ti neměla věřit, není tohle snad dostatečné gesto důvěry? Nebo ode mne snad čekáš víc?“ „Nečekám a ani nemůžu, jen to co uslyšíš, bude nejspíš ta nejpodivnější věc, kterou jsi kdy od někoho slyšela. Jsem princ lesního království, poddanými jsou mi víly, které se starají o blaho zvířat a rusalky, které pečují o květiny. Ty tančí v noci po paloucích a svádějí k tanci nešťastné poutníky, ale jen když září modrý měsíc. Proto jsem tě tam nemohl tehdy nechat, mohlo se ti něco stát.“ Sára se mu chvíli dívala do tváře a poté se ptala dál: „A jak se jmenuješ, zdali máš vůbec nějaké jméno.“ „Mé jméno je Eliger a můj jednorožec se jmenuje Falco a ty jsi Sára pokud se nepletu. Že?“ „Jakože znáš mé jméno?“ řekla udiveně. „ Vyčetl jsem ti to z očí, máš tak nádherné oči, tak zvláštní a jedinečné. Celá jsi zcela jiná, než víly a rusalky. Máš duši a tak nádhernou, jsi jako Anděl.“ „Já?“podivila se, nikdy jí nikdo nic tak krásného neřekl.“Vždycky jsem byla opravdu jen průměrná, v ničem jsem zvlášť nevynikala a kolem mne byla spousta dokonalejších holek, já byla ta nezajímavá, se kterou se nikdo zvlášť nepřátelil.“ „ To nepochopím, oni nevidí jaká jsi, myslím opravdu. Nikomu bys nikdy záměrně neublížila a máš krásné srdce. To oni nevidí?“řekl a z očí mu doslova čišel údiv. „Lidé jsou jiní, nezajímá je to co má člověk uvnitř, protože zevnějšek je vidět na první pohled a pak už se nemusí snažit. Stačí jim to. Vyznat se v lidech kolem je těžké a člověk se může snadno ztratit. Tak tomu předcházejí. Ale ne všichni jsou takový, jen jsem osobně ještě nikoho takového, kterému by nezáleželo jen na tom jak vypadám nikdy nepoznala.“ „Vždyť ale ty jsi krásná, ještě jsem nikdy nikoho takového neviděl. Jsi jako slunce, které nikdy nesmím spatřit. Skrz tebe můžu. Jsi návštěva z jiného světa, který je mi tolik vzdálený a přesto tak nablízku. Chci s tebou strávit každičký další okamžik mého života ač vím, že je to nemožné. Znám tě tak málo a přesto mám pocit jako by to byla věčnost a čas s tebou i ubíhá tak neuvěřitelně rychle. Podívej, vždyť letí jak splašený.“ Věděla přesně co tím myslí. Věděla to naprosto přesně, sama totiž cítila totéž.
Seděli spolu na malé mýtince. Seděli na měkkém mechu a Falco se pásl mezi kapradím. Hladil jí po vlasech. Sasanky které rostly kolem začaly pučet, ač byla noc byly v plném květu. Jednu utrhl a zapletl jí do Sářiných vlasů. Jenže z jedné sasanky jich bylo rázem více než tucet. Proplétaly se jí mezi prameny vlasů, jako by přesně věděly, kde je jejich místo. Mezitím, co si tam spolu povídali celá mýtinka porostla bělostnými liliemi. Rostly všude kolem Sáry, jako by jí chtěly být nablízku. Pozorovali hvězdy, znal tolik souhvězdí, že to bylo až k nevíře. O každém věděl nějakou legendu a navíc se jeho hlas poslouchal tak krásně. Když mluvil, jako by rozezníval každičkou částečku jejího těla. Jenže jakmile se na oblohu začaly vkrádat první sluneční paprsky, musel pryč,ale slíbil, že se nevidí naposledy. Slíbil že příště jí zavede na nejkrásnější místo v lese. Když se spolu loučili, jemně ji políbil na tvář. Jeho dotek tak neuvěřitelně hřál u srdce. Pak se vyšvihl na Falca a zmizel v noční tmě. Pomalu se ubírala k vesnici, ale do toho běžného života se jí nechtělo ani trochu. Sasanky v jejích vlasech začaly s prvními ranními paprsky vadnout a vypadávaly jí z vlasů. Zalezla do svojí postele ale tentokrát usnula hned. Byla si jistá, dnes ho neviděla naposledy.

Od té doby se spolu vídali každý druhý večer. Vždy se v noci probudila a ucítila volání, jeho volání. Opravdu ji zavedl na nejkrásnější místo lesa. Byla tam louka posetá bílými růžemi a tráva neuvěřitelně
překrásné barvy. Kolem tekl ten stejný potok, u kterého se viděli poprvé. Byly tam ty samé bílé hladké kameny. Celé hodiny tam jen tak leželi a pozorovali hvězdy. Mluvili spolu dlouho, nikdy se jí s nikým nepovídalo tak hezky. Byl k ní tak pozorný, zacházel s ní jako s pokladem, který je potřeba opečovávat a chránit. Připadala si jako vzácná růže, jako jedinečná květina, jediná na světě. Jako kdyby žádná jiná neexistovala a kdyby se jí náhodou něco stalo, byl by to konec světa. A navíc to cítila, jeho lásku. Neskrýval své city a choval se tak citlivě. Bylo jí s ním tak krásně. Všechno bylo perfektní a takové věci bohužel většinou moc dlouho nevydrží.