Modrý měsíc III.

Anotace: Úsvit modrého měsíce

Jednou večer se Sára s Katkou vracely z kina, byly na celkem dobrém filmu a protože večer byl ještě mladý, šly do místní hospody. Potkali tam nějaké kluky, Katka se jim líbila, zvali jí pořád na pití, nic neodmítla, takže když se kolem lesa vracely do vesnice, nebyla zrovna moc střízlivá. Řekla, že si jde jenom odskočit, ale když se po deseti minutách nevrátila,Sára se o ní začala bát. Šla za ní, ale nemohla jí najít. Podívala se na nebe a zase zářil, tak nebezpečně a zlověstně, ten, který mohl za to , že se mírně dezorientovaná Katka ztratila, modrý měsíc. Vzpomněla si na to co Eliger říkal, když svítí, rusalky svádí pocestné k tanci a utančí je k smrti. To nemohla dopustit. Běžela a volala její jméno, bylo jí jedno, že na sebe upozorňuje, jen jí chtěla najít. Byla to přece její kamarádka, nejlepší kamarádka. Katka jí vzdycky pomáhala a teď potřebovala pomoc ona. Pak jí uviděla, stála na malé mýtince a pozorovala něco ve stínu. Sára k ní doběhla a táhla jí pryč. „Já jsem tam něco viděla, vypadalo to jako nejkrásnější zvíře na světě, páslo se tam. Pak se mně to leklo a uteklo to, ale vypadalo to jako kůň, jen to mělo na hlavě křišťálový roh,“řekla Katka a kráčela svérázně přes mýtinu. „Ne! Musíme odejít! Hned! Tady nám hrozí nebezpečí, musíme pryč!“naléhala na Katku, ale ta jí neposlouchala. Přetahovaly se, ale Katka byla hodně tvrdohlavá, musela to vidět znova. Ze stínu vyšel Falco. Sára ho poznala hned, podle jeho očí. A hned za ním přišel Eliger. „Sáro, co tu děláš? Víš, že tady...“ nestihl to dokončit,
Sára mu skočila do řeči. „Já vím, dneska zase září. Šli jsme domů kolem lesa a moje kamarádka se mi ztratila, našla jsem jí až tady.Nemohla jsem ji tu nechat.“ „Takže jste obě v pořádku.“řekl se s úlevou v hlase a pokračoval: „Musíme odsud hodně rychle zmizet, ale Falco nás tři neunese a beze mě jet nemůžete, budeme muset jít po svých.“ Katka vypadala poněkud udiveně a pak se šeptem Sáry zeptala: „Ty ho znáš? Je nějakej divnej nemyslíš?“ Sára jí odpověděla stejně hlasitě: „ Jsme – kamarádi. To on mne zachránil, když jsem spadla do toho potoka, nevěřila jsi mi. Všechno to byla pravda.“ Katka se zatvářila opravdu divně a řekla: „No tak tohle se mi snad jenom zdá. Jsem uprostřed lesa se svojí kamarádkou, s divnym člověkem a jednorožcem? Tohle je i na mně moc.“Vydali se tedy všichni tři temným lesem. Sledoval Katku, snažil se nahlédnout i do její mysli, vypadala tak zvláštně, byla vysoká, ne jako všechny víly rusalky a měla dlouhé vlasy v barvě slámy. A taky zelené oči, takové nikdy v životě neviděl. Mluvila tak spontánně a bez bariér, byla úplně jiná než Sára. Sváděla ho každým svým pohybem. Bylo opravdu těžké tomu odolat. Možná jí sledoval víc než bylo v té situaci vhodné. Možná vypadal, jako že je z ní mimo. V každém případě si toho Sára všimla.

Když procházeli kolem jednoho křoví, zamotali se jí do něj vlasy. Chvíli jí trvalo, než se vymotala, ale oni si toho ani nevšimli. Prostě jí utekli a to už nevydržela, vlastně by jim to i přála, vypadali jako ideální pár, on dokonalý a ona dokonalá, připadala si rázem tak zbytečná. Tyto pocity jí nebyly úplně cizí, vlastně je mívala skoro pokaždé, když potkala nějakého fajn kluka, vždycky si našel nějakou lepší holku a ona byla jen páté kolo u vozu. Připadala si sama. Ač nechtěla, slzy začaly stékat po její tváři. Už byli moc daleko a ona je neviděla, nemohla je najít a ani nechtěla. Šla prostě dál tím temným lesem sama. Přes slzy už neviděla ani kam šlape, nakonec dorazila přesně na to místo, kde se poprvé setkali, k tomu vodopádu. Byla zoufalá, nikdy k nikomu tolik necítila a teď měla rázem pocit, jako by ji zradil. Mohl jí lhát o tom, co k ní cítil? Nebyla si jistá. Aniž by si to uvědomovala zamířila nad vodopád, černé myšlenky se jí honily hlavou a ona šla k vodopádu stále blíž a blíž. Stříbrně se lesknoucí voda se ztrácela pod jejíma nohama a padala do té hloubky pod ní, ten lomoz ji naplňoval klidem. Stála na hraně mezi životem a smrtí, stačilo jen klouznout a bylo by po ní, přestala by se trápit, všechno by bylo vyřešeno a on by si po její smrti třeba uvědomil, že udělal chybu. Jenže to nedokázala, nedokázala skočit, otočila se a zamířila zpět. Kráčela dlouhou trávou a kapradím, v tom uslyšela tichounký zvuk, který stále sílil, byl to smích, smích mnoha dívek, pak je uviděla, vypadaly tak krásně. Tančily po louce, jejich zrzavé vlasy propletené snad stovkami květin povlávaly v mírném větru a jejich šaty, zelené jak ta čerstvá tráva vypadaly jako křídla motýla. V tu chvíli jí nedošlo, že je zle. Sledovala je, jejich ladný tanec, jako by se vznášely a gravitace nebyla nic. Jakoby je zákony fyziky neznaly a řád světa nebyl nic víc, než jen věc, kterou stojí za to porušovat. Všimly si Sáry a pomalu a se smíchem k ní přitančily. Začaly se točit kolem, Sára si připadala znovu šťastná, chtělo se jí smát, ale jen do doby, kdy se jí kolena začala podlamovat a hlava se točila neuvěřitelnou rychlostí. Chtěla zastavit, ale nemohla, nedovolili jí to. Až potom jí to došlo. To co jí říkal, utančená k smrti. Začala se bránit, ale nepomáhalo to. Ač se při tanci vznášely, sílu měly a bylo jich hodně. Snažila se o to, aby se jí přestala točit hlava, snažila se dívat co nejdelší dobu na jedno místo, ale nedovolily jí to. Pomalu jí docházely síly a rusalky se radovali čím dál víc. Sára už viděla svět jen jako zelenou šmouhu a jediné co slyšela byl děsivý smích. Nechtěla zemřít, proč musela?

Eliger se najednou zastavil. Přestal mluvit v polovině věty a se strachem v očích se rozhlédl po lese. „Sára, někdo jí ubližuje. Je jí hrozně,“ řekl a v očích měl děs. „Vždyť ještě před chvílí tu byla, kam se poděla? Ztratili jsme jí, musíme jí najít!“řekla Katka a začala se vracet do temného lesa. Falco se naklonil k Eligerovi a jako by mu něco pošeptal. Jakoby mu srdcem projelo tisíce nožů, byl tak zaslepen Katkou, že na Sáru dočista zapomněl. Uvědomil si, o čem s ním ty hodiny mluvila. Udělal jí to samé, jako ti před ním. Jenže teď byla sama v lese a něco nebylo v pořádku, měl divný svíravý pocit, jako by umírala. Okamžitě usadil Katku na Falca a sám si na něj naskočil. Měl strach, neuvěřitelný a tak palčivý. Falco vyrazil, jel takrychle, ale jemu to připadalo jako věčnost. Katka byla sice velice zvláštní, ale Sára byla člověk, se kterým si dokázal povídat hodiny a pořád mu to přišlo málo. Sáře se dokázal svěřit a navíc měla tak krásnou duši. Katka byla možná hezčí, ale Sára měla tu věc, kterou ho dokázala uchvátit. Nedokázal si představit, že by musel žít bez ní. Dojeli na louku, uprostřed se na zemi jakoby v bolestech svíjela Sára, svět už pomalu přestávala vnímat a kolem ní se stále s neúnavností tančil tucet rusalek. „Dost! To stačí, nechte ji, okamžitě ji nechte být!“ Zařval Eliger a ony okamžitě přestaly, ale už bylo pozdě, Sára už padala do mdlob. Seskočil z Falca a přiběhl k ní.Snažil se ji zvednout, ale postavit se nedokázala. Znovu a znovu se jí podlamovala kolena. Klesnul s ní k zemi. Hladil jí po vlasech a do očí se mu draly slzy. Nebyl schopen ze sebe vydat ani hlásku. Ale musel jí to říct, prostě musel. „Sáro slyšíš mě?“ Hlas se mu třásl a jeho slzy padaly na její znavenou tvář. „Sáro já tě miluju, nikdy nebudu k nikomu cítit víc než k tobě. Dneska jsem udělal největší chybu v mém životě a už to nemůžu napravit, ale chci abys to věděla. Bez tebe nedokážu žít. Sáro, krásná Sáro, neumírej, to nesmíš, nesmíš mně opustit!“ Naposledy zvedla hlavu a její rty se snažily něco říct, ale z jejího hrdla nevycházel žádný hlas. Pak to uslyšel, bylo to tak tiché, ale přesto to slyšel, řekla: „Já tebe taky. Miluju tě! Já nechci umřít, prosím.“ Její rty se hýbaly dál, ale naprosto neslyšně. Sklonil se k ní, sklonil se k poslednímu polibku, jak moc tohle chtěl udělat od té doby, co jí poprvé uviděl, ale neudělal to a teď už mu zbývalo tak málo času. Jen několik vteřin ji dělilo od smrti a jeho od věčného trápení. S posledními výdechy z ní odcházely poslední zbytečky života. Otevřela oči a ty rázem znehybněly, v náručí mu zvadla jako ty sasanky, co jí tehdy zapletl do vlasů.

Všechny rusalky se ztratily a na louce se objevil někdo nový. Byl to muž, o trochu starší než Eliger a byl mu neuvěřitelně podobný. „Synku, už musí jít, její duše musí jít, nech jí být,“řekl ten záhadný muž. „Otče, já nemůžu. Nemůžu jí nějak zachránit? I kdybych pro to měl zemřít sám.“ Ten muž k němu přišel blíž a řekl „Víš, že existuje jen jedna možnost a ta je krutě věčná, chceš aby se to stalo? Stejně už nikdy nebude stejná, Sára, tak jako tak zemře a jen její tělo tu bude přítomno. Takovou Sáru jako jsi poznal jsi už ztratil, před chvílí zemřela. Eliger propukl v pláč. „Možná že najdu způsob jak jí vrátit život, ale budu na to potřebovat čas, musím to udělat, i když mě to bude trápit jako tisíce ohňů, které mi budou neustále spalovat srdce. Musím, jsem jí to dlužen. Nedokážu bez ní žít. Byla tak mladá a krásná. S ní jsem cítil sluneční svit i bez slunce. A milovala mě, byla jediná bytost, která mne milovala, jediná, která toho byla vážně schopna.“ „Tak dobře,“ řekl jeho otec. V ruce se mu zjevila alabastrová nádobka ve tvaru lilie, byla skoro průhledná a vydávala matné světlo. Eliger odstoupil od Sářina těla a její duše pomalu, ale jistě začala stoupat k nebi. Muž otevřel nádobku a ta duši pohltila. Jen zaklapl víčko a Eliger naposledy políbil Sářinu tvář. Její vlasy začaly měnit barvu a květiny pokryly její tělo. Sára otevřela oči. Modrý záblesk v jejích očích byl k nepřehlédnutí. Její oči byly chladné jako led. Vypadala skoro průsvitně, jako motýl. Vstala a z květin, které jí předtím pokryly se najednou staly šaty, které měly barvu šťavnaté trávy. Její vlasy pokryly stovky kytiček bílých jako sníh. Sára odtančila pryč. Ani na něj nepohlédla. Díval se za ní a do očí se mu stále draly slzy. Všechny její zážitky byly součástí duše, která byla uvězněna v té lilii z alabastru. Vůbec nic si nepamatovala, žádný, byť sebekrásnější okamžik z jejího života. Bylo to tak kruté, jako by se do jeho srdce zabodla dýka. Pevně stiskl rty a šel za Katkou. „Je čas jít,“ řekl hlasem, ze kterého jí přeběhl mráz po zádech. Katka byla vyděšená, nechápala, co se její kamarádce stalo. Celá se třásla, jakoby smrt sáhla i na ní. Dojeli na kraj lesa a tam jí pomohl sestoupit koně. Ani se nerozloučili. Eliger zmizel v noční tmě a Katka šla jako duše bez těla polní cestou směrem k vesnici. A na cestu jí při tom svítil modrý měsíc, jak ten měsíc nenáviděla.