Sni svůj život s rozvahou

Anotace: Krátký příběh o tom, jak rychle se může bezstarostnost změnit na trápení a hořkost.

Ležela. Tmavé oči upřené neznámo kam a nereagovala. Slyšela zoufalé volání o pomoc...
„Nemůžeš mě tu nechat! Slyšíš mě?! Prostě nemůžeš! Musíš mi pomoct!“
„Nemusím.“ odpověděla chladně. „Nemusím vůbec nic.“ Malý tvoreček na ni zděšeně pohlédl a zašeptal: „Nepomáhej, ale budeš toho litovat. Ty ani tvoje svědomí nikdy nedojdete klidu...
Budeš mít spostu přátel a budeš mít pocit, že je vše skvělé, ale ve chvíli, kdy je budeš nejvíc potřebovat, ti ještě podrazí nohy...“
„Risknu to.“ zavrčela vztekle.
Hrůzná bolest ochromila její tělo. Ten křik... tolik krve a před ní se válely poházené části těla.
Těla malého ptáčka. Tu křidýlko, tam nožička... Tak drobné tělíčko a přesto,... krev byla všude. V tu chvíli uslyšela přísný, vyčítavý hlas: „Vidíš? Vše má následky... Budeš litovat.“ A bylo ticho...

Měla jsem pocit, že mi praskne hlava. Pevně jsem svírala své spánky celými dlaněmi a modlila jsem se, aby to přestalo.
Zas ten hrozný sen... Co s tím? Bože můj, jsem blázen. Ta bolest...
Ráno jsem vstala, namířila jsem vyčerpané tělo do kuchyně a šla se najíst. Pořád jsem musela myslet na ten sen. Zdá se mi to už déle než měsíc. Vlastně od mých šestnáctin. Nevím proč, přemýšlela jsem, jestli to nemá souvislost s tím, co jsem tehdy provedla, ale vlastně nevím... Nevím pořádně ani co a proč se tehdy tu noc stalo...

Byl vážně krásný den. Navíc červenec. Lidé hýřili radostí, pozivitní náladou a vymýšleli hlouposti. Já s kamarády jsme obyčejně chodili téměř každý den na rybník, ale dnes ne.
Slunce si našlo cestu do mého pokoje. Něžně hladilo mé peřiny a tváře. Už jsem se ani nesnažila se před ním schovat. Vešla jsem do koupelny, shledala svůj vzhled příšerným a šla do jídelny.
„Mami? Co bude k snídani? Seš tady?“
„Jooo, tady sem, dělám salát.“
„Salát? Po ránu?“ divila jsem se.
„Po ránu? Nechci ti kazit iluze oslavenče, ale je už po dvanáctý.“
„Cože? Fakt? Tak dělej salát a já se du oblíct.“ smála jsem se.
„Počkej, jak to bude dneska s tou oslavou?“
„No jak...., kolem šestý by přišli kámoši...a tak no.“
„Fajn, jen abych věděla co a jak.“ usmála se na mě taky.
V pokoji jsem posbírala ze země oblečení, hodila ho do špíny a oblékla si čisté. Seběhla jsem dolů, vešla do kuchyně a co vidím...? Všichni tři, máma, táta i brácha, stáli div ne v pozoru a za nimi na stole trůnil dort a spousta dalších dobrot.
„Zlatíčko, přejem ti všecko nejlepší k narozeninám...“ následoval dlouhý výčet blahopřání, nebudu tím zdržovat, každý si domyslí. Celý den zvonil telefon a pípaly smsky, tolik stejných přání, slov a vět se vidí pohromadě snad už jen o Vánocích a Silvestru.
Takže je mi šestnáct! Super! Všechno bylo tak skvělé najednou. Holky kolem mě, moje kamarádky nevyjímaje, neustále probíraly kluky. A já? Jen jsem0 otráveně seděla, přiblble se usmívala a dělala, jak mě to zajímá. Byla jsem úplně stejná jako každá holka v mém věku. Měla jsem ráda hezké oblečení a kosmetiku a všechno kolem toho. Ráda jsem podnikala různé akce, ale nebavilo mě pořád řešit, co udělal Petr, co Patrik a že Kristýna spí s každym. Ráda jsem s každým klukem pokecala a kamarádila s nima, ale... Nějak to nebylo nic pro mě, být něco víc. Připadala jsem si hloupě a proto jsem to raději s nikým neřešila a dělala to, co ostatní, sem tam jsem se na nějaký akci s jedním z kámošů někam zašila atd.

Den začal stárnout a slunce se rozeběhlo po kopcích a za ně. Jeho záře, ač slábla, tak stále oslňovala. Seděla jsem na trávě a dívala se do dálky, zlatá a rudá se slévaly v jednu. Naši už byli pryč a zahrada připravená. Brácha se díval na televizi a hlasitě se smál. Slyšela jsem štěknutí psa a v té chvíli mi někdo zakryl oči.
„Všecko nejlepší kotě...“ špitl a zezadu mě líbnul na ucho. Jooo Štěpán. Kapitola sama pro sebe. Neustále byl přesvědčený, že spolu chodíme a já? Nevyvracela jsem mu to.
Nebyl čas na nějaké emocionálně prožité a romantické vítání, k mé spokojenosti, poněvadž dorazil zbytek a hned řinčel, kde jsem, s plánem udělat nám z našeho pěstěnného pozemečku skládku.
„Joooo! Tady je oslavenkyně!“ zněly výkřiky. Sebevědomě jsem nakráčela dovnitř do domu a začala se se všemi vítat. Cítila jsem se tak šťastně a důležitě.
„Tááák! Dámy a pánové, je čas na dort!“ zakřičel Lukáš a Štěpán už se hrnul s dortem na stůl. Byl ohromný...čtyři patra...nachápala jsem. Nádhera. To bylo jediné slovo, které mi dokola běhalo v hlavě. Naprosto mě to zaskočilo a ochromilo.
„Tak je ti už taky šestnáct, už seš velká holka!“ přitočila se ke mně Kiki a plácla mě po zádech.
Během půl hodinky mě našel Štěpán. Vyšli jsme na zahradu, byla tam celkem zima, ochranitelsky mě objal kolem ramen. Měla jsem pocit, že mě neustále musí okupovat. Byl jak můj hlídací pes.
„Tak co? Spokojená se vstupem do sladkých šestnácti let?“ usmál se.
„Ale jo... mohlo by to bejt snad jinak, když vás tady mám takhlenc všecky pohromadě?“ položila jsem téměř řečnickou otázku. Začal se pomalu uculovat a přitáhl si mě blíž k sobě. „A jak je ti teď?“ zeptal se rozjařeně a dech se mu zrychlil. Zaváhala jsem a nervózně polkla. „Teď je ten pravý okamžik.“ napadlo mě.
„Štěpáne, asi bych ti konečně měla říct, že...“
„No tak, šššt, nekaž to a nemluv teď...“
„Ale ne, já ti to musim říct, mám tě strašně ráda...“ Chtěla jsem dodat to potupné „ale“... ale bohužel jsem to nestihla.
„Já vím, vím to, já tebe taky...“ Dlouze mi hleděl do očí, jak to umí jen málokdo. Zelený nádech v nich mě fascinoval a děsil zároveň. Naklonil se ke mně a své rty směřoval k mým.
„Už bysme se asi měli vrátit, aby se nedivili, kde sme a nešli nás hledat.“ podotkla jsem splašeně a seskočila. Díval se na mě, vůbec nic nechápal a dál seděl na plotě. Díval se, jak vcházím do domu.
Zarazila jsem se, svírala jsem otevřené dveře a otočila se.
„Ty nejdeš?“ zeptala jsem se nevinně a s námahou jsem se pousmála. Vzpamatoval se a seskočil z plotu.
„Ale jo, jasně, že jdu.“ řekl rozhodně a vešel za mnou. Náš návrat nikdo ani nezaregistroval. Veselá atmosféra mě ihned pohltila a zapomněla jsem na veškeré starosti. Denča, jedna z mých kamarádek mě popadla za ruku a vtáhla do kola. Tancovaly jsme a blbly spolu s ostatními. Všichni pili a zpívali. Jen Štěpán seděl v rohu na sedačce a chtivě mě sjížděl od hlavy k patě. V důsledku alkoholového opojení jsem mu oplácela jeho žhavé pohledy a křenila jsem se na něj, co to šlo.
Nebylo to úmyslné, ale jakoby mi zamrzl úsměv na tváři a mozek někam odešel. A pak jsem cítila ten nejkouzelnější a nejjemnější polibek na svých rtech. Něžné rtíky se naléhavě tiskly k mým a důrazně na ně dorážely. Ústa spalovaná touhou se navzájem prolínala a laskala. To vzrušení, chtíč a vztek, které se ve mně hromadily nedokážu popsat slovy. Chtěla jsem, aby to nikdy neskončilo.
Pak jsem ucítila tvrdou ránu v obličeji a celé mé tělo jakoby se propadlo do jiné dimenze. Někdo na mě ležel. Dýchal mi do obličeje a střídavě drsně líbal na ňadra. Jediné, co si pamatuji, je odporný pocit bezmoci.
„Auuu...“ zavyla jsem po otevření očí. Prudké ranní světlo mě do nich řezalo. Znáte to, ráno po akci. Příšerný bolehlav a pozvracený gauč. Žaludek udělal několik kotrmelců. Ležela jsem na zemi mezi dalšími lidmi. Triko bůhvíkde a vůbec jsem moc svých svršků nikde poblíž nezahlédla.
A to břicho...jak loď na rozbouřeném oceánu.
Všichni ještě spali. Vyšla jsem na zahradu s čajem a po prvním doušku jsem tak tak doběhla do křoví a to, co jsem zřejmě nezvládla vyhodit včera, jsem dokončila. Sedla jsem si na dřevěnou lavičku a vdechla vůni jahodového aroma od pickwicku. Nový den mě nutil přemýšlet o tom, co se včera vlastně dělo...
„Ahoj...“ ozval se váhavý pozdrav. Vzhlédla jsem a spatřila Denču.
„Dobrýtro.“ usmála jsem se.
„Kéž by bylo.“ odpověděla skoro neslyšně.
„Po chvíli jsem šla zpět dovnitř a spatřila již celou společnost na nohou. Zprvu byli mírně rozpačití, ale jen do chvíle, než někdo vykřikl: „Tak co čersvá šestnáctko, jak se cejtíš několikrát dospělá?!“
Pak následovala salva smíchu a výkřiků. Stála jsem tam jako idiot a dívala se, jak se smějí. Snad ten nejhorší pocit.
„Stalo se něco?“
„Ty krááávo, to je hustý, vona fakt nic neví!“ rozesmál se můj spolužák Dan. Štěpán přišel ke mně, objal mě a potichounku se mě zeptal: „Ty si toho asi fakt moc nepamatuješ, viď?“
Jen jsem sklesle zavrtěla halvou.
„Aha...“ řekl trochu chladně, „Tak já ti pak dyžtak poreferuju, teď to tu dáme trochu do pořádku, ne?“ pronesl spíš pro sebe a všichni se dali do úklidu.

Když celý barák získal aspoň trochu na své původní podobě, začala se ozývat rozpačitá nebo vysmátá loučení. Najednou bylo ticho. Lehla jsem si do postele a bylo mi smtuno. A byla jsem tak vyčerpaná, že jsem během chvilky usla. Probudila jsem se kolem šesté odpoledne, rozpačitě jsem vzala do ruky telefon a vytočila číslo na Denču. Nevzala mi to. Povzdechla jsem si a s nelibostí jsem ještě zkusila Štěpána. V telefonu se téměř okamžitě ozval jeho hlas.
„No ahoj, co se děje?“
„Ahoj, já vím, že je blbý tě teď prudit, ale mohli bysme se někde sejít? Chtěla bych si promluvit.“
koktala jsem zmateně.
„No dobře, tak za půl hoďky v čajce?“
„Ok, zatím.“ potvrdila jsem a rychle zavěsila.

„Ahoj.“ pozdravil mě mírně odměřeně. Ne, že by mě to zas tak trápilo, ale přeci jen ta změna zaskočí. Tak jsem zapípala něco, co aslespoň vzdáleně připomínalo pozdrav a sedla jsem si.
„Předpokládám, že vim, o čem chceš mluvit...“ vzdychl.
„Mno, tvrdils, že mi všecko osvětlíš...“ Dívala jsem se na něj s prosbou v očích. Nervózně zakašlal a opatrně se zeptal: „Co si vlastně pamatuješ?“
„Skoro nic...“ začervenala jsem se. Trochu si oddechl a začal.
„Tak po pořádku, když jsme přišli zvenku...“ zastavil se, „To víš ne?“ Kývla jsem na souhlas.
„No, byli sme teda venku a pak sme se vrátili dovnitř, začala si trsat s Denisou, furt ste nějak blby a tak a když sem na vás po nějaký době podíval, byly ste v dost těsnym objetí a docela drsně ste se vykusovaly, ale dobrý, Dan Denču odved, páč jí pak bylo strašně zle. Ale zničehonic ses v tom zmatku zas ztratila. Chvíli sme to nechali bejt, ale když ses nevracela skoro dvě hodiny, šli sme tě hledat. S pár lidma sme prošli zahradu a našli sme tě ležet vedle Pavla na zemi, oba ste byli, jak v transu. On byl napůl vzhůru, ale tys byla uplně bezvládná, tak sem si tě hodil přes rameno a odtáh tě zpátky. Když se trochu probral, tak z něj vypadlo, že ste spolu flirtovali, pak ste se zamkli v koupelně a rozdali si to, nakonec si prej omdlela, tak tě vzal ven. Najednou zaslech hroznej křik a to už sme pak přiběhli my...“ ztichl. Díval se na mě tak zvláštně. Seděla jsem a netušila, co teď mám říct a vůbec nic. Naprosto odporný pocit!!! Ale jakoby tu bylo něco, něco, co ještě nevím...
Jenže Štěpán se na mě podíval, sebral se a odešel.
Vyšla jsem taky ven. Začalo pršet. Bylo mi to jedno... Seděla jsem na kašně a pořád mi něco nesedělo, ta bolest, pocit bezmoci. Na Pavla jsem si trochu vzpomněla... a vlastně mi nevadilo, co se stalo, bylo to takové zvláštní... jenže se mi do toho vkrádalo ještě něco jiného...
Ten cizí dech, bolest, bezmoc, bezmoc, bezmoc!
„Ježíš!“ vykřikla jsem hlasitě. Z mé hlavy se rázem stál dvd přehrávač a vše se mi začalo vybavovat. Bylo mi zle, kdosi mě nesl na rameni a šeptal: „Stálo ti to za to?! Teď poznáš, co to je...“
A pak přišel ten hnusný pocit a před očima ten obličej!
„Štěpán...“ hlesla jsem. Proto byl tak nervózní, to on mi ublížil...

Sedím tu sama u snídaně a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby se to všecko nestalo. Denisa mě nesnáší, poněvadž jsem jí tenkrát řekla, že se Štěpánem nic nemám, jelikož ona do něj byla zamilovaná. Nevysvětlím jí, že ani nevím, co se pořádně stalo, že jsem Štěpána nechtěla a tak dál.
Ona ví jen to, že jsem s ním taky spala a má mě za děvku. Každopádně za tu pitomou noc jsem přišla o dost. A nic z toho se mi už nikdy nevrátí, snad kromě přátelství, které se pokusím dát ještě do pořádku.
Vycházím z domova a mířím k trafice, spěchám, musím si koupit cigarety. „Jedny modrý LMka.“ řeknu prodavačce a vytahuju peníze, když si všimnu velkého titulku v novinách: „Brutálně zavražděna neznámým pachatelem!“, což mě přiměje si koupit i noviny.
„To už je moc!“ vykřiknu znovu, když článek rozečtu a dojdu k místu a datu úmrtí mladé slečny. Stalo se to kousek od našeho domu, v den oslavy, kolem třetí ráno, tedy zhruba v době, kdy Pavel zaslechl ten hrozný křik... Strnule dojdu domů, už nemám sílu. Lehnu si do postele. Člověk si neustále říká, že jemu se nic špatného stát nemůže, avšak jen do chvíle, kdy se mu to stane...
A tak dál sním své neklidné sny...