Divoká kočka 18

Anotace: Štěpána čeká před Mariiným pokojem. Jak se to pohne dál, když se do toho připlete Jolana?

Sbírka: Divoká kočka

„Pche. Bojovat po boku Štěpány za svou lásku. To jsem musela být ale hodně naivní.“ Prskla cynicky, jen se za ní zavřely dveře. Slyšela, jak na ni ještě volá, ale nemínila odpovídat. Prostě ji to musí za čas přejít.
S úšklebkem se zahleděla na balíček dopisů na svém stole. Málem by jí snad uvěřila, že se kaje a je jí to líto. *Dost možná i bylo, ale evidentně jí to nebránilo v tom plést se mi do života a rozhodovat za mě. Nejvyšší čas začít si balit*
Z velké dubové skříně vytáhla obrovský kufr. Byl totálně zaprášený. Očistila ho a otevřela. Nic v něm nebylo.
Rozhlédla se tak po svém pokoji, s čím by měla začít. Nejprve trička. Sáhla do spodní zásuvky a vyjelo šuple s trikama. Povzdechla si. Moc jich nebylo. Vzala je všechny v jediné náruči a skončily na dně kufru. Ve stejném duchu tam zamířily i kalhoty, sukně, spodní prádlo, ponožky a osobní věci z koupelny.
Nakonec byla překvapená, že několik let jejího života se vejde do jediného kufru. Odevzdaně si sedla na postel. Když už teď měla sbaleno, mohla konečně začít střízlivě uvažovat. Byl na to čas.
*Kam se vlastně poděju?* Napadla ji otázka. Ušetřeno sice něco měla, ale žádný šílený obnos to taky nebyl. Co je v dnešní době 30 tisíc?
*Půjdu k příbuzným do Šumperka. Ale musím jim dát předem vědět.* V tu chvíli se zvedla a zabrala za kliku u dveří. Bylo zamčeno.
*No jasně.* Klepla se do čela. Zamkla přeci kvůli Štěpáně. A jelikož se na druhé straně dveří něco pohnulo, dospěla k názoru, že to hold bude muset počkat.

„Co tu děláš?“ probrala Štěpánu z letargie.
„Marie se zamkla v pokoji a já s ní potřebuju mluvit. Tak čekám, až otevře.“ Odvětila prostě.
Jolana sice neschvalovala, co mezi ní a její dcerou vzniklo, ale obě pro ni byly jako dcery. Věděla, jak moc si vzájemně ublížily než Štěpa odjela na Zéland a byla si zároveň vědoma toho, že se to snaží všemi možnými prostředky napravit.
„Ale tady zůstat nemůžeš. Ta podlaha je studená. Nastydneš.“ Ozval se její typicky mateřský instinkt.
„Musím. Už si vážně potřebujeme promluvit. Sice četla dopisy, co jsem jí posílala, ale evidentně mi nevěří. A já bez ní už nechci žít, Jolo.“
Učinila rukou odmítavé gesto, když se Jola nadechovala, že k tomu má taky co říct.
„Je mi jasné, že se ti to moc nelíbí, co je mezi námi, ale já ji miluju. Jsem do ní blázen. Vím, že jsem jí kdysi moc ublížila a musíme si to vysvětlit. Vzájemně, protože já mám na ni taky vztek. Ale to by mě nejdřív musela pustit dál.“ Vší silou praštila pěstí do dveří.
„Marie, tady máma. Otevři ty dveře.“ Řekla Jolana autoritativně a čekala.
Marie sebou trhla. Co má dělat teď? Mámě nikdy neodmlouvala. Má s tím snad teď začínat? Byla naprosto nerozhodná.
Jolana zabušila rázně na dveře.
„Tak Marie bude to?“ zněla už vážně naštvaně.
Povzdechla si, přistoupila ke dveřím a otočila klíčkem. Ale nechala zavřeno.
Jolana vzala za kliku a otevřela. Štěpána se s námahou zvedla ze země. Měla ztuhlé končetiny, tak se začala protahovat. Obě vešly do pokoje a první, na co jim padnul zrak, byl velký kufr na posteli.
Jolana vrhla rychlý pohled na Štěpu, která se tvářila jak boží u mučení. Oči měla pevně semknuté, jak se snažila s nastalou situací vyrovnat. *Takže ji to nepřesvědčilo. Prostě odejde.*
„Můžete mi vysvětlit, co se to tu děje?“ zeptala se Jolana poměrně podrážděně. Ani jedna její tón nečekala, vždycky byla mírná. Proto sebou obě cukly skoro v jeden okamžik.
„Mami, rozhodla jsem se odsud odejít.“ Řekla a snažila se odolat Jolaninu zpytavému pohledu. Jenomže to nešlo, uhnula první.
„Prosim?“ optala se nevěřícně. *Tohle snad nemyslí vážně.*
„Pojedu k tetě do Šumperka. Práci už si tam nějakou seženu.“ Začala opatrně, ale Jola ji málem ani nenechala domluvit.
„To nemyslíš vážně, že ne?“ vyjela na ni zhurta. „Jak dlouho už to plánuješ? Proč o tom vůbec nic nevím? Kdy jsi mi to jako mínila oznámit?“ Bylo naprosto jasné, že pění. Brala to od své dcery pomalu jako zradu.
„Mami nezlob se, ale já už v tomhle domě nemůžu ani dýchat.“ Řekla tiše a očima střídavě přeskakovala mezi Štěpánou a Jolanou. Kvůli jedné chce odsud, kvůli druhé zůstat. Sedla si odevzdaně na kraj postele.
„Proč? Co se stalo tak závažného, že už tu nechceš být?“ zeptala se Marie a tiskla u toho stoličky, takže z ní šel docela i strach.
„To je kvůli mně.“ Odpověděla místo tázané Štěpána a obě se na ni upřeně zahleděly.
„To není kvůli tobě, už jsem ti to říkala. Sice jsi jedním z důvodů, ale tím nejhlavnějším je v tuto chvíli Marek.“
„Co je s Markem?“ optala se Jolana a čula nějakou nepravost.
Štěpána pohlédla na Marii. Ta se zhluboka nadechla a přemýšlela, jak šetrně sdělit své matce, že ji málem znásilnil.
„Byl ke mě hrubý.“ Řekla vyhýbavě a doufala, že se v tom nebude moc šťourat. Jenomže to bylo asi pouze zbožné přání.
„Jak hrubý?“ zeptala se Jola překvapeně, ale určitou představu měla.
„Fyzicky.“ Odpověděla jí Marie a nejistě se na svou matku zahleděla.
Jolana z té rudé, kterou měla v obličeji, změnila dvakrát barvu. Jednou na zelenou a podruhé na bílou. *Ten hajzl ublížil mojí holčičce? Za to zaplatí!*
„Zase si vybal. Ručím ti za to, že půjde on.“
Otočila se ke Štěpáně.
„Kde je tvá matka nevíš? Ta jediná ho teď může vyhodit.“ Řekla skrz zaťaté stoličky a v očích jí nebezpečně blýskalo.
„Máma spí. Dala jsem jí něco na uklidnění. Táta na tom teď vůbec není dobře. Selhávají mu játra. Umírá.“ Aniž by chtěla, na konci té věty se jí zlomil hlas. Slzy jí šly z očí, i když si v duchu říkala, že musí být silná, že teď není na zhroucení čas. Nepomáhalo to.
„Prostě je to teďka všechno totálně v háji. Já se vrátim ze Zélandu a nestačim se divit.“ Sedla si na nejbližší stoličku a rozhodla se dát konečně svému žalu průchod. Muselo to ven. Teď a nebo nikdy.
„Táta je pomalu na smrtelný posteli. Takhle špatně na tom nikdy nebyl a za ty dva roky zestárnul snad o deset let. Východisko jen tak nevidim a pomalu se smiřuju s tím, že prostě umře. Moje matka mi dál dělá ze života peklo a i když jsme si spolu z větší části všechno vyřikaly, stejně jsou věci, které jí nemůžu odpustit a ani jí je odpouštět nechci. Například to, že vzala všechny dopisy, které jsem Marii psala a schovala je v rodinném trezoru. Když jsem se jí na to ptala, tak to zapřela.“
Ukázala na Marii a výhradně mluvila k ní.
„Tobě jsem hodně ublížila, ale když jsem potřebovala pomoct, tak jsi tu pro mě taky nebyla a to ten soudní proces byl pro mě noční můra. Snažila jsem se ti omluvit ve všech dopisech, které jsem psala a jestli tohle nechápeš, tak nám dvěma už není pomoci. Přijela jsem i kvůli tobě. Doufala jsem, že bysme mohly všechno probrat a navázat na tom, kde jsme skončily. Byla jsem s tebou tenkrát šťastná. Ale tebe nejen že to nepřešlo, ale je to snad ještě horší. To už je tak na to si jít hodit mašli, protože všechno o co jsem stála je vpodstatě před zhroucením. Co mám dělat. Řekni mi proboha CO mám ještě dělat proto, abys mi odpustila? A nemusíš se bát. Že bychom spolu my dvě byly, to už jsem snad i vzdala. Stačila mi tvá reakce na můj dotyk.“
Vstala, protože byla pěkně napružená. Měla vztek a když jí to teďka tak pěkně šlo z pusy, tak proč v tom nepokračovat. Jolana mlčela a hleděla na Štěpánu trochu nechápavě, Marie vyjeveně. Ostatně jsou věci, které by její matka snad ani slyšet nemusela.
„Ale prosila jsem tě, abys neodcházela, že klidně odejdu já. Jenomže na tebe ani upěnlivé prosby už nezabírají. Tak víš co? Jdi si.“ Zdvihla ruce v gestu „vzdávám se“. „Zkusila jsem, co se dalo a pokud to nestačilo, pak asi není síly, co by tě tu udržela. Štastnou cestu.“