7 minut světla v černočerné tmě

Anotace: To jsem tak jednou měla depresi a jak je známo, když člověk do díla vloží emoce, dílo zanechá emoce i ve čtenářích... =o)

Dívka sedí na zasněžené lavičce. Kolem obličeje jí poletují vločky, které jí zůstávají jako třpytivé korálky v rozpuštěných vlasech. Neví jestli se má smát, nebo plakat. Hledí do dálky a v očích se jí odráží svit pouliční lampy. Je úplně sama, všude, kam její oči dohlédnou jen prázdná tma. Buší jí srdce a samou nedočkavostí si natáčí na prst pramen dlouhých vlasů. S každým výdechem jí jde od horkých rtů pára.
Za sebou uslyší křupat sníh. Nejdřív daleko, ale kroky se přibližují. Dívce se ještě víc rozbuší srdce a zrychlil se jí dech. Snaží se zaostřit na postavu zahalenou do noci, ale ještě je moc daleko. Dává si načas. Jakoby si vychutnával každý krok. Připadá jí jako věčnost, než konečně stojí před ní. Tmavé vlasy mu zdobí bílé perličky a ty krásné neuvěřitelně hluboké oči se mu lesknou. Oba mlčí. On k ní vztáhne ruku a dívka se jí zlehka dotkne. Projede jí vlna vzrušení až se zachvěje. Stiskne její ruku tak silně až dívka tiše zaúpí. Pomůže jí vstát, ale její kolena jsou rozechvělá touhou, že jí musí obejmout. Zadívá se jí hluboko do očí. Nemusí mluvit a přece to oba ví.
Dychtivě vyhledá její rty a políbí jí tak nenasytně, jako by se neviděli léta. Nemůžou se od sebe odpoutat. Navzájem se dusí vášnivými polibky. Tisknou se k sobě a snaží se nemyslet na to, co musí přijít.
Mají jen 7 minut. Tak málo času...
Chvíli jen tak stojí a hledí si do očí…
On se posadí na lavičku a ona obkročmo na něj. Mají si toho tolik co říct, ale ani jeden nechce mluvit, bojí se o tom byť jen zmínit, aby nepokazili tu krátkou chvíli, kterou na sebe mají.
Opře si hlavu o její hrudník a zaposlouchá se do tlukotu jejího srdce. „Bije jen pro tebe“ Pomyslí si dívka a on jí slyší. Hladí ho ve vlasech a vnímá jeho vůni. Snaží se vychutnat si každičký okamžik, každou minutu, sekundu... přejí si zastavit čas, který se neúprosně hrne stále dopředu. Pevně ji obejme a zhluboka se nadechne. Myslí na chvíle, kdy tu ještě mohl být s ní. Na chvíle jež trávili spolu, jeden bez druhého nemohli žít, byli jako jedno tělo a jedna duše. Do očí se mu tlačí slzy.
Dívka už nevydrží a nahlas vzlykne. Po obličeji se jí rozkutálí vlhké, teplé slzy a jako kapičky mu padají do vlasů. Zvedne k ní svůj zrak a i jeho slzy se proderou na svět. Přes to se na ní usměje a pošeptá „Má lásko, Vždycky jsi byla a budeš jediná. Miluji Tě! Ty to víš! Dal bych cokoliv za to být tu s Tebou... 7 minut je krátká doba, ale Děkuji bohu, že nám dal aspoň tenhle okamžik. Dal bych cokoliv za to, abych tu mohl zůstat s Tebou a smět Tě líbat a dotýkat se Tě. Obejmout Tě, když jsi smutná. Smát se s Tebou, plakat s Tebou. Cítit zase Hřejivý dotek Slunce a vůni rozkvetlé louky. Slyšet zpívat ptáky a Tvůj hlas... Vidět vyrůstat naše děti, stárnout s Tebou, zemřít s Tebou. Ale osud tomu nechtěl.“ Rozplakala se ještě víc a pevně tiskla jeho ruku. „Neplakej lásko. Nemysli na to, co se stalo, ani proč se to stalo. Mysli na to, že teď jsem tu s Tebou. Teď, v tuhle chvíli jsem šťastný, mysli na to, že Tě miluji a vždycky budu.“ Jednou rukou jí utřel slzy a naposled jí políbil. Líbali se hluboce, nechtěli a nemohli se od sebe odpoutat. Dívka mu pevně tiskla ruku a kdyby mohla, tak jí sváže k té svojí, jen aby s ní zůstal. Nechtěla ho opustit a on nechtěl opustit jí. Jejich čas už uplynul. Osud tomu tak chtěl.
S bolavým srdcem se od ní odtáhl. Tiskla mu ruku tak pevně, že mu do ní zarývala nehty. Po obličeji jim tekly slzy a jejich srdce divoce tloukla a snažila se aby je vyslyšeli. Ale i kdyby sebevíc chtěli, nemohli. Nemohli obelstít osud.
„Sbohem lásko“ pošeptal a políbil jí na čelo.
Otočil se k odchodu, ale jejich ruce se nechtěly pustit. Oba plakali nahlas. „Miluji Tě!!!“ zaúpěla dívka. „Proč se to muselo stát zrovna nám?! Proč mě opouštíš, když Tě potřebuji?! Vezmi mě s sebou, Já bez Tebe stejně neumím žít, prosím, neopouštěj mě!“ Vzlykala a polykala slzy, které jí stékaly v proudech po tvářích. „Ty víš, že nemůžu“ řekl ochraptělým hlasem. „Miluji tě. Sbohem v příštím životě.“. Těžce vysmekl svojí ruku a dal se k odchodu. Tváře měl zmáčené od slz a pláčem se celý třásl. „Nééé“ Zakřičela do temné noci a klekla si do čerstvě napadaného sněhu. Už byl daleko. V jiném světě...
Dívka se svalila do sněhu, koukala na nebe, které se vyčistilo od mraků. Bylo poseté hvězdami. Už se nesnažila potlačit pláč.
Milovala ho víc, než sebe. Víc než svůj život. Víc než cokoliv na Světě. Už neměla, proč žít. S myšlenkou na Něj zavřela oči a už se neprobudila.