Láska?

Anotace: Nic nedělání...a tíživé myšlenky..jeden nápad...tolik slov...

Sbírka: Smysl?

o když se člověk takovou dobu něčeho zříká a vyhýbá se tomu, jak může a ono ho to stejně porazí a celého pohltí? A on pak neví, co s tím. Neví co udělat, nebí co říct, za kým jít..Má jen pocit, že se z toho všeho zblázní. Říct pak vše na rovinu. Nebo jen potajnu přemýšlet a snít? Často se mi tyto myšlenky honí hlavou. Snažil jsem se, vyhýbat citům, dělit lidi na přátelé, kamarády a rodinu..Nechtěl jsem znovu poznat zklamání. Nechtěl jsem dát někomu tolik ze svého života, neboť jsem se bál, že nakonec by z toho nic nezbylo, jen bolest. Zjistil bych znovu, že vše, co sem prožil skončilo a nic nového , nic co by ukazovalo cestu dál. Nechtěl jsem to zklamání prostě prožít znovu. Teď tu stojím, znovu na začátku. Zase hřbitov! Opřený o tenhle hloupý pomník, který nám má připomenout nějaké údajné činy Ježíše Krista a zase padá sníh a já? Jsem v tom až po uši. Nikdy jsem se tak necítil,ani tenkrát. Znám ji přeci jen pár dní, ale mám pocit, že už toje věčnost. Je tak jiná. Jakoby ani na tento svět nepatřila. Ale já nemám odvahu, jí to říct. Co když se mi to všechno zase jen zdá? A znovu se spálím? V hlavě mám zmatek. Tolik otázek a žádná odpověď." mladý muž zavřel oči a pomalu se spustil k zemi. Dlouho to však nevydržel, neboť obrazů, které viděl, se nemohl zbaví. "Je to jako trest! Když zavřu oči, vidím obrazy, jenž mě děsí, kterých se bojím. Nemohu zapomenout na ty modré oči a rty. Je jako anděl." jeho ruka jemně přejela bílý sníh, na který se upřel jeho zrak "Jak by asi chutnal její polibek? Nemohu se těch obrazů zbavit, možná ani nechci. Přestat na ní myslet? Ale co, když se mi její přízeň jen zdá a náš vztah je jen přátelství?" v srdci zklamání a v očích bezmoc. Nakonec se však rozhodl, že bude již moudré vydat se domů. Obloha potemnila. Město pod hřbitovem, kde se nacházel, svítilo tiše do noci. Nikde nebylo nikoho vidět. "Zítra ji uvidím." Zamyslel se a na jeho tváři se objevil úsměv, ale jeho oči zůstaly plné neštěstí.
Mohly být tak tři hodiny odpoledne, když se objevil na náměstí, sem tam se objevil ještě nějaký člověk, ale jinak tu vládl klid a prázdnota. Jeho oči upoutala silueta dívky, která vyšla z uličky a vstoupila do středu města. Když se jejich oči střetly, objevil se na jejich rtech úsměv.
Jejich kroky pronikaly společně s hlasy, pronikaly do ticha, jenž nebylo ve městě zvykem. Jakoby tu byli sami. Nikde nikdo. Všude poletoval sníh. V jedné ulici zůstal však mladý muž stát.
"Počkáš tu na mě chvilku?" optal se. Dívka mu jen přikývla a
zadívala se do výlohy, v které byly vystaveny hračky, on se zatím vydal druhou stranu ulice. Po chvilce se ozvalo cvaknutí dveří, kroky a před dívkou se objevila temně modrá růže. V jejích očích se mísilo překvapení a štěstí. Věděla kdo za ní stojí.Opatrně květinu převzala a otočila se. Jejich oči se střetly, ale ona po chvilce uhnula pohledem. Už se však pomalu blížil večer. A jejich kroky směřovaly k vlakovému nádraží. Nepřál si tuto chvíli, i když si ji tolikrát představoval. Vlak tentokrát neměl zpoždění, čekal na poslední nedělní pasažéry. U vlaku se zůstali tiše stát. Rozloučili se a dívka se hodlala nastoupit.. "Čemu teď věřit? Mám se rozhodnout podle srdce a nebo dát na staré zklamání? Já nevím! Nesmím ji nechat odjet, ne teď." Jeho dlaň sevřela jemně jemně její paži. Otočila se a zůstala stát. Mladý muž ji objal. Ona však měla
strach se mu zadívat do očí. Nevěděla stále co si má myslet, jestli to ní jen sen. Opatrně se dotkl její tváře, to už však nevydržela a jejich pohledy se znovu setkaly, ale teď to bylo jiné. Jejich rty splynuly. Dívka se opřela o jeho hruď, mladý muž ji objal pevněji. Tich a harmonii tohoto místa narušilo až hlášení, jenž sdělovalo poslední výzvu k nástupu.
"Prosím zůstaň." zašeptal tiše a v jejich očích se objevily slzy. Slzy štěstí.
"Ano." odpověděla mu dívka polohlasně a zavřela oči. Nikdy předtím se necítila tak šťastně jako teď. Ani jeden z nich nedokázali popsat tento okamžik. Člověk si to prostě musí zažít...