1. díl Pan neznámý!

Anotace: Příběh 19leté Naďi, která po dlouhé době nachází spříznou duši a snaží se být zamilovaná, jenže jí v tom bude stát několik překážek, které neví jestli dokáže zvládnout..... tady je první díl

Pan neznámí

Posbírala jsem poslední kousky oblečení a narvala je do tašky. Bylo totiž na čase zajít do prádelny a nechat si všechno vyprat.Už teď jsem hledala co čistého ještě ve skříni, a protože jsem jako manekýna jak říká máma a nesnesu jedno tričko na celý den mám jich velkou spotřebu. K mojí hromadě prádla přidá ještě pár svých věcí Kristýna, která má rande a nestíhá takže mi k tomu přidá nějakou tu drobnou korunu na kafe a vymázne z domu jako kometa. Takže nevím co mě deptá víc, jestli to její prádlo které přidělává práci mě a nebo její rande už asi třetí za tenhle týden. Je to prostě nespravedlivé, že někdo má každého kluka na kterého si ukáže a já musela i na závěrečném večírku v deváté třídě musela kluky prosit, aby semnou alespoň jednou tancovali a moje maminka si nás mohla radostně natočit na kameru. Když jsem však zpětně na záznamy koukala a viděla jak se ti pitomci tvářily, rozdrtila jsem cd kladívkem.
Své špatné myšlenky jsem nechala doma a vydala se tedy prát. Drobné od Kristýny se mi hodily, protože jsem s nimi zaplatila alespoň lístek na metro a nemusela rozměňovat velké peníze. „Prosím tě nemohla by jsi mi půjčit dvě koruny?“ ozvalo se najednou vedle mě. Otočila jsem se od automatu a koukala do obličeje nějakého cizího kluka, který se na mě tak sladce culil. Začala jsem s ním laškovat jak mi radila Kristýna. „A co za to?“ usměji se a připravím si ji do ruky. Kluk nelelkuje a vezme mi z ruky sportovní tašku s prádlem. „Odnesu ti to, aby ses a tím nemusela tahat sama“ nabídne mi. Proto mu dvoukorunu podám a počkám až si vezme svůj lístek. Slíbí to do posledního puntíku a donese mi tašku až do metra. Tady se rozloučíme, protože on jede na druhou stranu než já. „Tak ti děkuji“ řekneme skoro najednou a rozejdeme se. Jenže i když zavřou dveře a můj vlak pomalu odjíždí stojí stále na stejném místě a ještě mi s úsměvem zamává.
Jsem jako praštěná a celou cestu na toho kluka myslím a i když to nebyl žádný krasavec a dokonce ani můj typ nemůžu ho dostat z paměti. A taky je to vidět na každém kousku mého oblečení, protože jsem zamyšlená dala dohromady bílé prádlo a omylem přihodila červené tričko, takže všechno i moje oblíbená bílá košile je růžová. Co sakra teď s tím jako budu dělat, jediné štěstí je že se neobarvilo to Kristýnino oblečení to bylo rodeo. Proto jsem ho rozdělila s větší pozorností a čekala než se vypere ještě tahle várka věcí. Abych si zkrátila čas zakoupila jsem si časopis a začetla se tak, že jsem si nevšimla že na mě někdo mluví. „Slečno můžu si půjčit ten prášek, zapomněl jsem všechno doma?“ oslovil mě nějaký chlap a sladce se usmál. Vyskočila jsem jako na pérkách a vrazila mu ho do rukou. „Použijte kolik chcete“ usmála jsem se a snažila se být co nejokouzlivější. Důvod byl jasný, ten mladý muž byl totiž k sežrání. Vážně nic hezčího jsem v životě neviděla a i když mu mohlo být už přes třicet let byl to fešák a ty jeho bílé zuby mu přímo svítily z pusy a tak krásně se na mě usmíval celou tu dobu co dával prádlo do pračky. Neváhala jsem a házela úsměvy taky na všechny strany, dokonce jsem i odložila časopis a čekala jestli si semnou bude povídat. Chytil se rychle a když mi předával zpět zbytek prášku přisedl si. „Tohle praní nesnáším“ začal se mi svěřovat. „Jo to jsme dva, taky bych nejraději seděla někde v kavárně a odpočívala než tady čekat až se to vypere, ale čisté prádlo je taky potřeba“ usměji se. Souhlasí semnou a začne pokyvovat. „Co takhle si odskočit do té kavárny než se to tady vypere. Já totiž přímo nesnáším kávu z automatu“ navrhne mi. Šla bych ráda, ale moje finanční situace není zas tak dobrá a proto odmítnu a zalžu, že mě osobně káva chutná. Proto se tedy rozhodne zůstat a dokonce si jde dát čokoládu z automatu prý když už nic jiného a druhý kelímek podá mě. „To nemůžu!“ odmítnu a vracím mu to zpět. Nesouhlasí a podá mi ho zpět do dlaní prý mi tím vrací drobet prášku a ta čokoláda tak voní, že neodolám. Je vážně celkem příjemný a dobře se mi s ním povídá, proto je mi líto že mám vypráno dříve než on a tudíž musím jít, je mi hloupé tam sedět jen tak.
Doma všechno vyprávím Kristýně, která má plnou hlavu toho svého milence a mě poslouchá jen kouskem ucha, ale jakmile jí řeknu že byl starší zbystří a začne poslouchat. „Kolik, že mu bylo?“ zeptá se informačně. „No něco kolem třiceti možná přes třicet, ale byl super“ rozplývám se stále dokola. Ona se kvůli tomu skoro utopí v džusu. „Tedy to koukám jako blázen, vždyť by ti mohl dělat tátu co?“ začne se řehtat. Proto se odmítnu o tom sní dále bavit a předám jí její prádlo, abych se mohla zavřít do pokoje a přemýšlet si.
Po čtrnácti dnech naprostého fiaska a hloupých vzpomínek vyrazím opět do prádelny v domnění jestli na něho opět narazím. Mám díky bohu štěstí, ale nehrnu se k němu sama od sebe jen si vyberu pračku vedle něho. „Dobrý den“ pozná mě téměř okamžitě. „Dobrý“ dělám překvapenou a usměji se, ač dobře o něm vím. „Máme na sebe štěstí co?“ začne semnou zase rozmlouvat a dokonce mi tentokrát půjčí on prášek na praní. „TO bych vám, ale měla koupit čokoládu ne?“ zavtipkuji. Souhlasí a proto se tentokrát nespokojíme s automatem a vyjdeme si do nejbližší kavárny. Asi to okolo zná, protože jde přímo do nějakého podniku podle toho jak ho nazýval jménem. Jsem taky nadšená je to menší kavárna, ale vkusně upravená a přímo jako stvořená pro básníky, kteří by tu mohly skládat básničky. „Co se děje nelíbí se vám tu?“ zeptá se, když vidí jak okolkuji a nesednu si. „Kdepak jen jsem si to prohlížela. Je to nádherné místo“ pochválím výběr. On se jen usměje a objedná dvě anglické kávy. „Možná bychom si mohly začít tykat jestli ti to nebude vadit?“ navrhne nečekaně. Jsem nadšená jen jsem čekala kdy to řekne. „Souhlasím jsem Naďa“ usměji se. On vezme moji ruku, kterou jsem měla dosud položenou na teplé skleničce do svých rukou a políbí. „Těší mě jsem Jakub“ řekne a políbí jí. Teď jsem přesně jak v těch zamilovaných amerických filmech a to prostředí tady to je nádhera.
Povídáme si celou tu hodinu co jsme v kavárně a stále nacházíme společná témata k hovoru. Je to taky vášnivý sportovec, takže rozumí pojmům z tenisu a dalších podobných sportů. Dokonce mi i navrhne společný mač ale odmítnu ho, nechci tak spěchat a alespoň má důvod mi zavolat a sejít se. Ovšem problém nastane při placení to se idylka ztratí a začneme se poprvé dohadovat. Stojí totiž na tom, že tuhle kávu platí a já si zase stojím za tím, že jsme ho pozvala. Číšník je chudák zmatený a neví od koho si peníze vzít. Nakonec však vyhraje mužská ješitnost a uhradí obě kávy i s velikým spropitným, což mi dost vadí a cítím se trapně.
Nemluvím s ním celou cestu zpět do prádelny a on se také nesnaží navázat kontakt. Asi jsme se oba chovali dost divně a toho druhého to nějak odradilo. Rozloučíme se proto velice chladně a to tím, že si řekneme ahoj a domluvíme se že se ozveme. Jenže tohle jsem už zažila tolikrát, jakmile řekne někdo ozvu se ti jsem nahraná.