Dvojčata v akci ( 18 část)

Anotace: ...

„Bude se mi stýskat“začne zase smutně Michal a na mě zase spadne ta blbá nálada, jakou jsem měla..znovu mi začne všechno docházet, odjezd, rozvod, Martina, která bude za pár hodin pryč...
„Mě taky brácha“šeptne Martina se slzami v očích.
„Ségra něco pro tebe mám“vzpomenu si a rychle vyskočím z postele a vrhnu se ke skříni, ze které vytáhnu velkého bílého medvídka, kterého tak obdivovala v jednom obchodě.
„Ty jsi nezapomněla?!“vykřikne ségra radostně a vrhne se pro méďu a pevně obejme jak ho, tak i mě.
„Já pro tebe taky něco mám“šeptne zase ona a rozběhne se i s medvídkem v náručí do svého pokoje, odkud se pak vrátí s dvěma balíčky, jeden hodí mě a druhý Michalovi. Rychle balící papír roztrhnu a spatřím zase překvapení já. Do mé sbírky rámečků s fotkami mi přibude další. Tentokrát trochu větší rámeček...jsou v ní fotky mě a Martiny, nás tří jako sourozenců a pak poslední fotka jako rodiny.. ale není to udělaný jen tak obyčejně..ségra si s tím pohrála, ke každé fotce přidala komentář a na druhé straně napsala krásný citát..
„Ségra..“užasnu a cítím slzy, jak mi tečou po tváři.
„Není to sice nic moc, ale...“pokrčí rameny ségra a stále svírá svého medvídka.
„Nic moc?! Ségra je to úžasný!!“vykřiknu a vrhnu se ségře kolem krku. V tu chvíli se ozve zaťukání na dveře a dovnitř vstoupí mamka. Sakra ne...teď ne!!
„Martinko, běž se převléct. Za chvilku musíte jet na letiště ať nám to neujede“ řekne smutně mamka a Martina ji beze slova poslechne. Jako by byla náměsíčná, odejde do svého, ale ještě před tím se na mě podívá se slzami, které ji tečou po tváři a pak odejde..
„Mami, tohle nemusíte!! nemusíte odjíždět!!“rozkřiknu se a rozbrečím se naplno.
„Elenko, zlatíčko moje neplač. Hlavně neplač!!“řekne mamka a přijde ke mně, aby mě objala.
„Nech mě!!“vykřiknu a odstrčím ji od sebe. Neudržím rovnováhu a spadnu na zem. Pak se mě dotknou něčí ruce, chci je odstrčit, ale nemám sílu...
„Proč?! Proč tohle!! nemusíte nás rozdělit!!“vykřiknu s pohledem na mamku a vrhnu se do náruče Michalovi, který si ke klekl a vzal do náruče.
„Elenko, mě to bolí víc než tebe..jste moje děti obě dvě a smířit se s tím, že jsem podepsala papíry, že už tě neuvidím a že ani vy dvě se nesmíte vidět, mě děsí a bolí..miluji vás obě dvě a ten pocit je děsný!“řekne mamka zoufale.
„Cože jsi to řekla?! Podepsala papíry, že už nás neuvidíš a že se neuvidíme ani se ségrou?!“ zařvu na ni
„Ty papíry navrhoval tvůj otec a nejspíš to bude pro všechny nejlepší. Je mi to líto, ale už s tím nemůžu nic dělat. Mám tě ráda, jsi moje zlatíčko a tohle tvoje utrpení, tvoje bolest mě bolí stokrát víc...“zašeptá.
„Jak tohle můžete udělat..“nechápe Michal
„Jsem hotová, pojedeme“objeví se Martina ve dveřích. Obličej má celý červený, oči rudé, jak se nejspíš snažila utřít slzy a stejně to jde na ni vidět..
„Dobře, půjdeme. Miluju vás, nezapomeňte na to“řekne mamka směrem ke mně a Michalovi a pak se ségrou odejdou. Slyším jak Martiny boty klapou, jak ji mamka utěšuje a ona jen mlčí a nic neříká...
„Běž alespoň za Martinou, ta ti nic neudělala a nemůže za chyby rodičů. Kdo ví kdy ji uvidíš...“šeptne brácha a já si uvědomím, že má pravdu...Ségra nemůže za chování rodičů...
„Martino!!“vykřiknu před domem a zastavím ji těsně před tím, než nasedne do auta, které je má odvézt na letiště..Venku stojí jen ubrečená Eliška a táta nikde..jako by právě v tomhle okamžiku, kdy mu odjíždí dcera musel zmizet...
Ségra hned nechá nastupování nastupováním a rychle se ke mně rozběhne, abychom se mohli naposledy obejmout a říct si poslední slůvka útěchy, klidu a smutku...
„Budeš mi chybět“vzlykne a pustí mě. Chytí mě pouze za ruce, které necháme klesnou dolů, podél těla..
„Ty mě taky“řeknu.
„Martinko, musíte jet, jinak nám to uletí už tak jedeme pozdě“zavolá na ni mamka a obě se po ní otočíme, jako na povel. Ségra mě začne pomalu pouštět a vzdalovat se až se ode mě vzdálí moc a musím ji pustit..cítím, jak mi její prsty kloužou z mé dlaně a pak už ji jen vidím, jak se s pláčem rozbíhá k autu, nasedá a auto se pomalu rozjíždí...
Martino!!!!, chce se mi křičet, ale místo toho se jen tupě dívám na autem, které se vzdaluje čím dál víc až mi z pohledu za zatáčkou a pak už jen zírám na cestu...
„Pojď dovnitř“ozve se Michalův hlas za mnou a já ucítím, jak mě bere kolem ramen a táhne dovnitř domu, protože jak si teprve teď uvědomím,že venku začalo pršet a jsem celá mokrá.
Nechám se odvést dovnitř, kde mě hned Eliška strčí do pokoje, abych se převlíkla z mokrého do suchého a já si to zamířím rovnou do sprchy v oblečení.
„Chci být sama“řeknu Elišce, která za mnou přijde.
„Jen jsem ti chtěla říct, že tvůj táta přišel a není sám“zašeptá Eliška a opře se o dveře do koupelny.
„Že si pospíšil“odseknu a zastavím kohoutky. Rychle ze sebe sundám mokré věci a vztekle je hodím do koše na prádlo. Pak se vydám rovnou do pokoje, abych si vzala čisté věci a spolu s Michalem a Eliškou, kteří na mě čekali, se vydám dolů, kde na mě čeká fakt překvapení. Vlastně na všechny.
„No konečně, že vám to trvalo“řekne taťka
„Ale koukám, že tobě ne“zašeptám a Michal mě lehce bouchne do zad.
„Chci vám představit svou přítelkyni Haničku a její dvě děti. Dcerku Renatku a syna Jirku. Tohle jsem zase moje děti. Dcera Elen a syn Michal. Tohle je Eliška naše hospodyně“představí nás otec navzájem a Hanku si přitáhne k sobě, aby nám dal jasně najevo, jak to mezi nimi je.
„Nazdar.“pozdravím je všechny bez zájmu
„Ahoj jsem Michal“řekne brácha hovorněji.
„Takže pokud mě nebudete potřebovat tak já půjdu“řeknu naštvaně a chci odejít, ale taťka mě zadrží s tím, že bych mohla Renatce ukázat její nový pokojíček a provést ji tu!!
„Mám spicha s Patrikem.“vymluvím se hned a než taťka něco řekne, vyběhnu rychle z domu a zamířím si to rovnou k parku, nejkratší cestičce k Terezce a Patrikovi, abych jim mohla povykládat novinky z domova.
„Ahoj“pozdravím Terezku.
„Ahoj, jak to zvládáš?“zeptá se hned a já jen pokrčím rameny. Pak se ve mně ale něco zvrtne a já se rozbrečím a padnu ji rovnou do náruče...
„Ach jo, takže špatně“usoudí, když mě obejme a začne utěšovat.
„Nechápu to, ona odjela..Terezko, proč?!“řeknu mezi vzlyky a podívám se na ni.
„Já nevím Elenko, já nevím a nerozumím tomu“pokrčí rameny a protože je pátek ráno a není tu moc práce a narváno, posadí se semnou k jednomu stolku a postaví hned přede mě kávu s čokoládou, kterou spolu začneme baštit..
„Je tu Patrik?“zeptám se a strčím si kousek čokolády do pusy.
„Šel do školy, vyhnala jsem ho, ale ukecal mě na omluvenku, takže přijde kolem půl 11“ řekne mi čas příchodu mého přítele domů.
„Taťka si už dovedl domů tu krasavici s děckama“řeknu naštvaně a hodím další papírový kapesník do koše.
„Jací jsou?“chce hned vědět zvědavá Terezka.
„Hanička, jak nám představil taťka jeho přítelkyni, vypadá dobře, ale zdání klame..podle toho, jak se k sobě chovali se mají hodně rádi. Renatka je její dcera a může být tak v mým věku, možná mladší, nevím a Jirka syn, debílek prostě“pokrčím rameny nad mou novou rodinkou.
„Já obdivuji odvahu tvého otce, že je dotáhl už teď, když ví, jak moc trpíš“
„Já si myslím, že na to kašle. Nemohl se dočkat až se zbaví mamky a nastěhuje si ji k nám.“
„Já se mu stejně divím, že se chtěl rozvést po tolika letech a ještě si našel milenku s děckama. Má tři svoje to mu nestačí..“řekne Terezka naštvaně
„Myslím, že ne Terezko“zakroutím hlavou.
„Ahoj Terezko, ségra věděl jsem, že tě tu najdu. Kde je Patrik?“ zeptá se Michal a přisedne si k nám.
„Ahoj Michale, kde myslíš? Ve škole“odpoví Terezka „tak co si dáš?“
„Terezko, jsi zlatíčko..kávu prosím“řekne Michal a Terezka hned odběhne do kuchyně, aby splnila bráchovo přání.
„Ségra pokusil jsem se s tátou promluvit, abys třeba mohla bydlet chvilku u mě, než si zvykneš na to, že však víš..ale nemůžeš. Promiň Elen, ale budeš u mě stále vítaná na to nezapomeň!“řekne brácha a chytí mě za ruce přes stůl.
„Já vím brácha, já vím“usměju se na něj smutně
„No konečně, kde se touláš člověče?“zavolá zničeho nic Michal a já se otočím ke dveřím, kde spatřím Patrika, na kterého brácha nejspíš volal.
„Ve škole. Ahoj Elen, jak ti je??“přiskočí ke mně a pevně mě obejme.
„Ahoj dobře. Jak bylo ve škole?“zeptám se na první téma, které mě napadne, abych nemusela odpovídat na to, jak mi je, když mi odjela sestra a mamka pryč.
„Super, ale chyběla jsi mi tam.“řekne a pustí mě.
Ani nevím, co se dělo dál, o čem se bavili nebo co dělali..Nevnímala jsem je..neposlouchala...jen se dívala, jak se baví, smějí...