8. Ten na prvním místě

Anotace: Je tu závěr příběhu, ve kterém se dozvíte kdo zahojil bolevé Hančino srdce a kdo je pro ní na prvním místě :)

Ten na prvním místě!

Podvedená a naprosto zdrcená jsem rozškubala všechny dopisy, které mi od něho přišly. Nenáviděla jsem ho z celého srdce a nejhorší bylo, že jsem ho nedokázala ze své paměti vymazat. Ať jsem se snažila jak jsem chtěla, měla jsem něco co mi ho připomínalo a ještě dlouho bude, protože jsem se do něj opět bezhlavě zamilovala. Možná je to tím, že jsem ho ani nepřestala předtím milovat jen moje láska trochu opadla a proto jsem ji automaticky odrovnala. Světlaně jsem všechno taky napsala a ta mi jen poradila, abych to zkusila urovnat, když mě pořád tak miluje. Takže jsem se pohádala i sní, neboť mi všichni naprosto nerozuměli.
Doma jsem se nudila a kromě pletení výbavičky pro miminko jsem neměla žádnou zálibu. Porod se blížil jako blázen a proto jsem literaturu týkající se toho všeho přelouskala snad pětkrát. Nebyla jsem, ale o nic chytřejší a to mě štvalo. Vyrazila jsem k našim, abych se odreagovala potřebovala jsem to jako sůl. Raním vlakem jsem vyrazila a doufala, že tam do oběda budu nechtěla jsem si kupovat něco někde v kiosku a miminko má hlad pořád. K mojí smůle vlak zpoždění měl a to hned ve městě. Posadila jsem se na lavičku a čekala kdy se přikodrcá. Okolo mě se pohybovalo mnoho lidí, ale nejvíce mě znepokojoval chlap co seděl o dvě lavičky dál a stále mě pozorovat. Měl děsně špinavé oblečení a tak přihlouplý úsměv. Prostě jasný typ úchylného chlapa a co bylo nejhorší, že miminko mě donutilo jít na WC. Jen co jsem se zvedla začal se tak divně ošívat a proto jsem čekala jestli někdo na záchod nemíří, abych se připojila k němu. Nedalo se to ale vydržet dlouho a proto jsem si připravila kabelku, abych ho když tak uhodila a šla jsem. Skoro jsem se počůrala jak moc jsem potřebovala a proto jsem naprosto uvolněná vyšla ze záchodu. Stál přesně v té uličce, kterou jsem musela projít abych vyšla na nástupiště. Střet byl neodkladný a proto jsem zvážněla a chtěla projít kolem něho. Zareagoval,když jsem ho míjela a to tím, že mi sáhnul na zadek. „Dovolte“ obula jsem se do něho. „Copak slečinko, nevoní vám něco?“ zasmál se a strhnul mě zpět do té uličky u záchodu. Modlila jsem se aby někdo šel okolo. Jenže jak už to tak bývá nikdo nikde nebyl. Měla jsem plné oči strachu a klepala se jako osika. Přibližoval se ke mně víc a víc a mě bylo zle z jeho dechu, který byl cítit alkoholem. Skoro jsem se pozvracela, když v tom jsem zahlédla známou tvář. „Jirko“ zavolala jsem na kluka co šel okolo. Otočil se a já poznala toho kluka co mě sním seznámila Světlana na diskotéce. Tenkrát jsem se rozloučily dost divně, ale teď to pro mě byla spása. Zareagoval rychle a pochopil co tady jde, takže jednou rukou chlapa ode mě odstrčil a druhou podal mě. „Jsi ok“ zeptal se, než dostal pořádnou ránu do zad. Vyděsila jsem se a snažila se sehnat pomoc. Bylo to zbytečné, neboť Jirka mu ránu vrátil a to dvakrát takovou a přímo do obličeje. Nezkoušel už nic a odtáhnul s plnou hubou keců pryč. Konečně jsem si mohla oddechnout. „Co jsi tady prosím tě dělala?“ zeptal se a dovedl mě zpět na nástupiště. „Čekala jsem na vlak a on tak blbě čuměl. Potřebovala jsem na záchod a čekal tu na mě. Díky moc za pomoc, jsi můj anděl strážný“ usmála jsem se. Jirka se až teď podíval na moje břicho. „Kdy čekáš?“ zeptal se a posadil vedle mě. Zapovídali jsem se a tak mi čas než přijel vlak krásně utekl. Takže jsme měla hned dva důvody zač mu děkovat.
Celou historku jsem vyprávěla našim, takže byly dost šokovaní. Jenže potom mě šokovali pro změnu oni. „Před týdnem tu byl Aleš a sháněl se po tobě!“ Nechápu co tady dělal jako, holt když jsem ho nepustila k sobě i přes jeho žadonění, tak jel orodovat sem. „Chtěl abychom ti domluvily a ty jsi se k němu vrátila. Prý uznává svoji chybu, že tě tahal za nos“ začne ho mamka opravdu omlouvat. „Dost nemluvte o něm, nebo odjedu a bude?“ začnu vyhrožovat. Táta však vstane a bouchne do stolu. „A mám toho dost. Hele jsi tady v devátém měsíci těhotenství. Někdo tě málem znásilnil a nebo skoro zabil a prostě potřebuješ obranu. On tě má rád a ty si toho nedokážeš ani vážit. Uvědom si, že na ženskou co je s děckem sama číhá všude spoustu nebezpečí.“ Od něho jsem tedy takovou přednášku nečekala, asi Aleš působil opravdu přesvědčivě nejen na ně, ale i na mě. Protože kam přijedu tam se mi plete pod nohy a mě štve, ale zároveň nedokážu vymazat jeho slova z dopisů z hlavy a jsem do něj zabouchnutá až po uši. Tátovi na to neřeknu nic a jen vstanu od stolu a odejdu na zahradu. Posadím se do houpací sítě a rozjímám o životě, jako poslední měsíc každý den. Vyruší mě až malá Sára, která přijde a posadí se vedle mě. „Proč pořád takhle křičíte?“ zeptá se tiše. Je mi jí líto, musí být kvůli mně svědkem takových komedií. „To je špatná vlastnost dospělých a proto se jí snaž vyvarovat až budeš taky velká. Jsi rozumná holka a věřím, že neuděláš takovou blbost jako já a nezamiluješ se dvakrát do jednoho kluka“ odpovím jí tiše. Přitiskne se ke mně a proto jí dám ruku kolem ramen a houpeme se spolu „Aleš je fajn, minule tady semnou krmil králíky, protože táta ho nechtěl pustit do domu. Nejprve mu nadával jako dnes tobě a potom si tu spolu povídali. Nakonec se tu spolu opily a slavily, že budou tatínek a dědečkem. Jste vážně hrozní vy dospělí, to se člověk bojí dokonce vyrůst když to vidí“ rozpovídá se sama od sebe. Dost mě tím taky šokuje, nejen jak je chytrá ale taky tím o čem mi povídá. Dovedu si tu komedii co se děla přestavit v živých barvách a dokonce se nahlas rozesměji. „Víš, že tě mám opravdu ráda Sáro a jsem ráda, že tě tu mám“ přiznám se a dám ji pusu do vlasů. Ona se ale natočí ke mně a chce pořádnou pusu. Proto jí dám pusu na tvář a opět přitisknu k sobě. Společně v houpací síti usneme.
Probudí mě až vůně pečeného masa a když otevřu oči uvědomím si, že Sára je už vzhůru a radostně si baští svoji porci grilovaného masa. „No druhá šípková Růženka se probudila“ usměje se mamka a podá mi ihned talíř s masem. „Musím si odskočit“ omluvím se a zamířím do bytu. Ve dveřích se srazím s tátou, který se uhne abych mohla v klidu projít. „Ty se ještě zlobíš?“ zeptám se ho rychle, protože močový měchýř mě jaksi trápí. „Kdepak, přijď na zahradu pak“ odpoví a zmizí venku. Na záchod doběhnu jen tak, tak. Cestou zpět si všimnu, že v kuchyni leží nějaký batoh. Proto se odvážím zjistit komu patří. Přijde mi děsně povědomí a nevím bohužel odkud. Proto odkryji hořejšek abych si přečetla na štítku, kdo je majitelem. Ovšem majitel mě přistihne přímo při činu. „Odkdy mi kontroluješ věci?“ ozve se přímo za mými zády. V tu chvíli do mě vletí takového elánu, že i přes velké břicho vyskočím ihned do stoje. „Co tady děláš?“ děsím se při pohledu na usměvavého Aleše. „Čekám na tebe, doufám že jsi se dobře vyspinkala“ usměje se a postoupí o krok. V tu chvíli já o krok couvnu. „Bojíš se mě?“ zasměje se znovu a neváhá přijít až ke mně. Nemám už kam couvnout a proto obejdu stůl, aby mezi námi byla alespoň nějaká překážka. Při pohledu do jeho očí se mi ale podlamují kolena a představuji si jak mi ty věci co psal do dopisů říká osobně. Ovšem jsem palice odmalička a proto se tvářím nepřístupně. „Koukám, že jsi se neváhal vetřít do mojí rodiny a ještě je poštvat proti mně?“ rozzuřím se. „Já?Já jsem je jen prosil o pomoc, když nejsi rozumná!“ začne se vykrucovat. „Kdepak já rozumná jsem a proto s tebou nechci už nic mít“ odpovím s našpulenou pusou. To ho rozesměje a snaží se dojít opět za mnou. „Jdi pryč a nech mě být. Jestli jsi si myslel, že ti skočím kolem krku tak jsi se zmýlil. Ty tvoje dopisy semnou nic nedělali, tak jako tvoje přítomnost teď!“ V tu chvíli se zarazí a zůstane stát na místě. Jen zakroutí hlavou a začne se omlouvat. „Já vím, že nebylo fér tě vodit za nos a myslet si, že to tímhle spravím. Chtěl jsem toho po druhém dopise nechat, jenže babička mi řekla o tvém těhotenství a proto jsem musel pokračovat. Podle mých výpočtů je to moje a i když jsi spala s Rosťou tak mi to nevadí je to moje a basta.“ Nechápu jak to že jsem nepoznala jeho babičku hned, copak jsem opravdu slepá? „Aleši já nechci abychom spolu ještě něco napravovali. Jsme každý už na jiném ostrově a mezi těmi ostrovy nejezdí žádná loď, která by nás mohla převézt k sobě. Tohle miminko je tvoje to je sice pravda, ale nemusíš se o něj nijak starat. Zvládla jsem to do teď a zvládnu to i dál!“ odpovím s klidem. On jen skloní hlavu a poté začne hrabat něco v baťohu. Po chvilce mi podá obrázek z ultrazvuku. „Tohle je tvoje a právem ti to patří. Stejně jsem si to už nechal neskenovat a znovu vytisknout ve větším“ usměje se a podá mi obrázek, který mi jeho babička nevím jestli neopatrností odvezla. „Díky“ přijmu ho a při předání se naše ruce na okamžik dotknou. Projede mnou taková mnou doslova elektrická rána, až nadskočím. „Koukám, že to mezi vámi znovu jiskří“ usměje se Sára, která ani nevím kdy přišla do kuchyně a pozoruje nás. Pohladím ji po hlavě a pozoruji Aleše jak si nasazuje baťoh. Zřejmě svůj úkol splnil a když nebyl úspěšný tak mizí. Přijde mi najednou líto se sním nerozloučit a proto přistoupím k němu a podá mu sama od sebe ruku. „Jsi fajn kluk a…“ nedopovím protože mnou projede přímo křečovitá bolest. To snad ne, nechci rodit teď! Aleš upustí baťoh a mě pomůže si sednout. „Co se děje, máš tohle často?“ zděsí se. Zakroutím hlavou a snažím se to rozdýchat. Ovšem místo uklidnění přijde prasknutí vody a to je jasný důkaz, že dnes na svět přivedu Aleše Juniora. „Rodím“ vydechnu a opět mnou projede další vlna bolestí. Alešovi se jen orosí čelo a vyběhne ven. Ve chvilce jsou zpět i s rodiči, kteří mu vyčítají jestli na mě moc netlačil. „Nechci vás rušit vážení, ale já tady rodím a vy se tu hádáte“ přeruším je naštvaně. Mamka ke mně přiskočí a začne mě opatrovat. „Je to jasný, musí do porodnice“ zděsí se. Bohužel se zděsí i taťka, který s výletem nepočítal a dal si po dobré večeři pivo. „Já pojedu“ vstoupí do hovoru Aleš. Kouknu se na něj přímo vyděšeným kukučem. „Neboj“ usměje se a klekne si ke mně. „Zvládneme to!“
Musíme se nejdříve zastavit doma, kde mám díky bohu připravenou tašku s věcmi. Měla jsem zabaleno už týden dopředu, kdyby něco přišlo abych byla připravená. Asi intuice nebo nevím?
Do porodnice dorazíme docela rychle, až mi přijde že Aleš na ten plyn šlapal až příliš moc a nedivila bych se kdyby přišlo předvolání od policie. Domluví s mamkou i všechno s doktory a mě jen odvezou na kolečkovém křesle na porodní sál. „Chcete tatínka sebou?“ zeptá se sestřička než se zavřou dveře. Nevím nejprve co říct, ale když vidím jak se Aleš strachoval a jak tam stojí a čeká na moji odpověď tak jen tiše kývnu na souhlas. Jeho oči se rozzáří stejně jako jeho ústa se začnou opět smát. Proto ho zavedou do vedlejší místnosti pro zdravotnický plášť a během chvilky sedí přímo u mě. Chytne mě dokonce za ruku a chvilkami mi jí přímo drtí, až ho musím upozornit aby povolil. „Miluji tě“ zašeptá když přijdou první bolestí a já začnu poprvé tlačit. I přes tu bolest a vztek který jsem na něho za poslední dobu měla se k němu nakloním a zašeptám. „Já tebe taky.“ Víc už říct nestihnu, protože mě doktor nastřihne a já už jen tlačím a dýchám a tlačím a dýchám. Po chvilce ze mě vypluje něco velkého a poprvé se ozve moje miminko. Křičí jako o život a já už se těším až ho dostanu k sobě. Doktor mi ho položí na hruď i s pupeční šňůrou. Během vteřiny je ticho a moje miminko poslouchá jak mi bije srdce. Je tak překrásný, že ani nepátrám po tom co to vlastně je. Řekne mi to až doktor, který požádá Aleše o přestřihnutí pupeční šňůry. Chudák celý zbledne a s rozklepanýma rukama uchopí nůžky. „Tak šup tatínku, přece nechcete aby váš syn měl tu šňůru napořád“ usměje se. Je to chlapec, přesně jak říkala jeho babička. Je to můj malý chlapeček, to jediné co je teď v mém životě na prvním místě. Čím víc na to malé stvoření koukám tak tím víc si uvědomuji jaké štěstí je, že jsem si ho nemohla nechat vzít. Aleš předá nůžky zpět doktorovy a posadí se vedle mě jako předtím. „Je krásný“ políbí mě do vlasů. „Celý po tobě“ přiznám a začnu se smát. On se zarazí a chce vědět proč po něm. „NO taky se do mého životě přikradl nečekaně“ odpovím s klidem. Za to si zasloužím ještě jednu pusu a tentokrát na ústa. Poté musí odejít, protože miminko budou mýt a mě taky dělat ještě nějaké kosmetické úpravy. Ovšem jen co mi zmizí oba z dohledu tak se mi začne stýskat. Asi je fakt načase to první místo zhodnotit a nechat tam oba a až čas ukáže kdo si ho opravdu zaslouží.