Portrét - 1. Svět plný blbů

Anotace: Je tady nový příběh. Tentokrát je hlavní hrdinkou Valerie, která se musí potýkat, nejen s divnými spolužáky, ale také s rodiči kteří z ní chtějí mít to co ona nechce ani slyšet....

1. Svět plný blbů

Zapojit do sebe dva kabely to se lehko řekne, ale těžší je to udělat a hlavně, když vám přes rameno kouká učitel fyziky a nervózně poklepává prsty o moji lavici. Takže to zkusím a spojím dva rozdílné kabely hezky do sebe. Nejprve je všechno ok, takže se začnu v duchu chválit, jenže najednou praskne žárovka a je po radosti. „Koukám, že připravenost na hodiny to není pro vás co? Nemyslete si, že když váš tatínek je ředitelem téhle školy slečno Volfová, že můžete všechno. Právě naopak měla by jste dělat čest jeho jménu.“ Přesně tohle nesnáším, když mě učitelé upozorňují na můj původ před celou třídou. Samozřejmě to ostatní pobaví a ty zlé jazyky v podobě Gábina a Laury mě dokonce začnou pomlouvat, že jsem protekční dítě. Proto se naštvu a místo abych se snažila práci předělat začnu balit. „Co to děláte?“ zděsí se učitel a pozoruje mě jak to nervózně házím zpět do dřevěné sto let staré krabice. Podle mého názoru tohle používali žáci už za komunistů. „Neumím to, takže mi napište pětku a je to smáznuto“ odvětím a na konec nahlas bouchnu s krabicí o lavici, abych upozornila všechny jak mi je nějaký prospěch někde. Učitel to sice rozdýchává dlouho, ale nakonec rezignuje a kromě pětky do jeho bločku si mě zapíše na seznam hříšníků.
Lepší to není ani o ostatní hodiny, protože v předmětu ekonomika a nebo účetnictví dost plavu a nechápu ani trochu co se po mě chce. Asi si říkáte, co tady tedy dělám. Bohužel vám to sama neřeknu, protože tu netuším. Jediné rozptýlení pro mě kroužek výtvarné výchovy, který jsem si prosadila, když už jsem nemohla jít na uměleckou školu. Naši prostě nepochopily, že mým snem je malovat ať už jen na Karlově mostě nebo kdekoliv jinde a budoucnost mi naplánovali tak na pět let dopředu, tedy dokud se z jejich dcery nestane paní obchodní manažerka. Tak jsem proto tady, v tomhle kumbále, kterému se je ostuda říkat škola. Nic víc než tmavé stěny a spousty lidiček, kteří mi připomínají naprosté primitivy, kteří by místo na gymnázium měli chodit do pomocné školy. Hlavně ty dvě co právě zamířily přímo k mojí lavici. „Máš úkol“ zeptá se Gábina a přežvykuje u toho jako kravička. „JO mám a ty?“ odvětím a usměji se tak unuděně, až mě bolí pusa. Ona si jen odfrkne a nastaví ruku. Nechá mě to chladnou a proto jí podám taky ruku. „Těší mě“ odvětím a chci aby co nejdříve odešly. Ona se jen podiví, asi ještě přes ten její peroxid, který smrdí a míle daleko nepochopila, že nejsem její otrok a to její terorizování mě nezastraší. Proto se do hovoru vloží Laura, jak říkám její tisková mluvčí. „Nedělej fóry, spousty lidí by se pro ní přetrhly takže můžeš být ráda, že si vybrala zrovna tebe.“ Tomu se musím opravdu od srdce zasmát. „Já tu její poctu nepotřebuji a prosím odejděte od mojí lavice, protože ten peroxid je silný a moje nosní dírky už další nápor neunesou.“ Asi to ani nepochopí jak jsem to myslela s tím peroxidem, ale nakonec s nosánkem nahoru odejdou. Těsně před zvoněním zjistím, že nemám pití a proto se vydám si ještě něco malého koupit. Pít se musí a náš učitel na ekonomiku stejně chodí jak se mu zalíbí.
Automat je ve třetím patře, takže musím použít výtah který je tedy u nás zakázáno používat což nechápu, ale je prý jen pro uklízečky a ostatní školní personál. Všude je klid a proto se suverénně postavím k automatu a vhodím dvacet pět korun. Namačkám příslušný kód a začnu čekat co se bude dít. Neděje se nic a peníze zmizí jako lusknutím prstem v tom proklatém stroji. Proto začnu zběsile mačkat vrácení peněz, jenže se nehne ani pití ani peníze. Dneska je opravdu povedený den, pomyslím si. Pak se rozhlédnu po chodbě a začnu do automatu kopat, aby vypadlo alespoň něco. Přijdu si jak conan ničitel nebo terminátor, ovšem účinek to nepřinese žádný. Když to chci vzdát zaslechnu smích od schodiště. Rychle se otočím a uvidím Jirku jak mě pozoruje, musel tu být už delší dobu. „Ještě chvilku a ten automat se rozbije sám“ usměje se a vstane aby se mi ukázal v celé své kráse. „No na tebe jsem tady čekala. Co tady děláš, neměl by jsi být na hodině?“ zeptám se naštvaně, není to zrovna můj oblíbenec, od té doby co si z kluky z jeho třídy ze mě vystřelily a podprsenku, kterou mi Gábina sebrala vyvěsily na bránu školy. V prváku jsem nebyla bohužel tak vyvinutá jako ostatní holky a proto to všem přišlo strašně vtipné. Tedy skoro všem mě se to nelíbilo a mému tátovi taky ne a ještě jako na potvoru jsem dostala kázání o špatném chování já. Od té doby jeho a ni Gábinu nemůžu cítit a těším se, až po maturitě neuvidím ani jednoho z nich. Nenechá se mojí otázkou nějak zmást a položí mi tu samou. Ani mu neodpovím a vydám se zpět k výtahu, abych se i když bez pití vrátila do třídy. Jirka mě doběhne a než se dveře zavřou stojí vedle mě. „Vypadni“ začnu mu nadávat. „Kdepak já se chci taky svézt, když může protekční holčička tak i já“ rýpne si. Otočím se k němu zády a odmítám s ním jakkoliv komunikovat. Najednou se výtah zastaví a zhasne světlo. „Co se to děje?“ zděsím se a začnu panikařit. Mám děsný strach z tísněných prostorů a tmy. „Asi vypadl proud, to bude fajn za chvilku je to ok“ odpoví v klidu. Vyhrabu z kapsy telefon a rozsvítím si alespoň tak. Jiří se nijak tím, že jsme uvízly netrápí a v klidu se posadí na zem. „Chci pryč“ začnu panikařit a nevím co dělat abychom se dostali pryč. „Neblbni“ vyskočí na nohy, když začnu mlátit pěstí do stěn výtahu a křičet o pomoc. „Pusť“ snažím se mu vytrhnout, protože mě obejmu okolo pasu a rukou mi zacpával pusu. Do té jsem ho však kousnula jen zaskučel. „Ještě jednou na mě sáhneš a já tě zabiji“ vyhrožuji mu. On se jen usměje a dodá. „To bych si dal. Koukám, že jsi podprsenky nemusela od prváku obměňovat.“ To je pro mě akorát a chci pryč nechci tu být s někým tak omezencem. Najednou se někdo opravdu ozve, proto mu vysvětlím co se děje a on slíbí, že to jde nahodit. Pomalu se začnu radovat, neboť nejen že mě deptá jen blízkost toho blbce, ale taky začínám mít z toho nedostatku vzduchu dost závrať. „Je mi blbě“ vzdychnu a usednu na zem. Jirka se po mě ohlédne a nezačne se mi smát jak jsem předpokládala. „To chce jediné“ dodá a přijde až ke mně. Najednou mě uchopí a začne prudce líbat na ústa. V tu samou chvíli se otevřou dveře a v nich stojí nejen školník, ale i můj táta který se nestačí divit. „Co tady vyvádíte? Valerie?“ zakřičí až nadskočím. „Já jsem chtěla…“ nestačím dopovědět ani větu protože mě vytáhne z výtahu a začne mi dávat přednášku jako malému dítěti, které rozbilo novou hračku. Nakonec mě i Jirku nechá po škole, prý za to že jsem neoprávněně používali výtah, jenže já dobře vím že doma na mě čeká horší trest. Při odchodu se ještě stačím otočit a vidím Jirkův pobavený obličej.
Venku je jako v srpnu a ne jako říjnu a proto mě štve, že tu musím sedět místo toho abych byla někde venku a třeba malovala. Ještě horší je, že mi dělá společnost ten omezenec, který si suverénně prozpěvuje a chodí sem a tam po třídě. „Sedneš si nebo mě budeš ještě dlouho deptat?“ naštvu se po chvilce. Samozřejmě ho to jen pobaví a přijde až ke mně. Chce si sednou na židli vedle mě a proto mu ji rychle odsunu, takže dosedne na zem jen to zaduní. „Obsazeno“ odvětím s úsměvem na rtech. On se jen zašklebí a posadí se proto na lavici naproti mně a začne ze žvýkačky co má v puse dělat obrovské bubliny. Ten kluk mě prostě chce dnes psychicky odrovnat jak to vypadá. „Můžeš mi prosím tě říct, proč jsi mě v tom výtahu políbil?“ zeptám se po chvilce. „Já tě nelíbal, jen jsem ti dával umělé dýchání potřebovala jsi kyslík. Byla jsi dost rudá, takže mi nic jiného nezbylo nechtěl bych tě mít na svědomí.“ V tu chvíli vyskočím na nohy a chci mu jednu vrazit, ale zastaví mě a opět k sobě přitáhne. Dostane se mi jazykem do úst a začne jím v nich rejdit. Odtáhnu se téměř okamžitě jen zavrávorám. „Nejsi padlý na hlavu to si myslíš, že jsem se zase dusila?“ zeptám se naštvaně. Tentokrát se začne smát jako blázen. „Ne nedusila, taky jsem ti nedával umělé dýchání ale ukazoval jsem ti co je líbání, když v tom nemáš jasno. Doufám, že už jsi teď se vším co se toho týká seznámena?“ Bohužel teď před mojí rukou uhnout nestačí a dostane ji přímo na tvář, jen to mlaskne. Po tváři se mu rozlije červený obtisk ruky a já se cítím hned lépe. V jeho očích však vidím, že pomsta za tohle bude krutá a mám se na co těšit.