Jejich ukradené chvilky

Anotace: ..nikdo jim je nemůže vzít..

Sbírka: Jejich ukradené chvilky, Jejich ukradené chvilky..

Několik minut po čtvrté. Škola končila a na ni měl čekat on. Jen když si na něj vzpomněla srdce se jí rozbušilo vzrušením. Věděla, co se mezi nimi bude dít. Moc se na něj těšila, i když jí její vnitřní hlas šeptal, že to nemá dělat. Ale ona neposlechla – nepoučitelná. Schody brala skoro po dvou, jen aby už byla zase s ním. Rychle se v šatně oblékla, zhluboka se nadechla a šla. On už na ni čekal v autě. Snad si jí ani nevšiml, když se k němu blížila. Otevřela dveře a pozdravilo ho. On se na ni usmál a ona si sedla na místo spolujezdce.
„Tak kam pojedeme,“ zeptal se jí.
Usmála se: „Nemám tušení.“
„To já taky ne,“ přiznal, „ještě nikdy jsem se schovávat nemusel.“
„A já snad jo,“ zeptala se ho překvapeně.
Zavrtěl hlavou a nastartoval auto. Projeli městem a jeli pryč. Cestou se bavili o jeho práci, její škole, prostě jako kamarádi. Už se skoro blížili k domovu, ale on odbočil na druhou stranu. Nebyla překvapená. Jeli někam, kde je nikdo neuvidí, kde budou jen sami.
„Něco mě napadlo,“ zajiskřilo mu v očích.
Začala se smát: „Copak tě osvítilo?“
„Uvidíš,“ mrkl na ni.
Odbočil na takovou lesní cestu, trochu to tam znala. Zastavil na takovém místečku. Vystoupila z auta a rozhlédla se okolo sebe. Les, klid, jen vítr si hrál s korunami stromů a příjemně to znělo. Nechala rozjímání a otočila se k němu. Stál na místě a prohlížel si ji. Mírně se na něj usmála. Udělal pár kroků a opřel se o kapotu auta. Stála pár kroků před ním a zamyšleně se na sebe dívali. Už to nemohla vydržet, to napětí, co mezi nimi bylo. Jako by mezi nimi bylo nějaké pole a jí to k němu táhlo víc a víc. Udělala pár kroků, objala ho kolem pasu a přitiskla se k němu. Podívala se mu do očí a políbili se. Cítila jak jí spadl ze srdce kámen. Hladil ji po zádech a pak sjel rukou na její zadeček. Milovala, když se jí dotýkal, když ji hladil, líbal.
Objal ji a tiskl ji k sobě jako by měl strach, že mu ji někdo vezme.
„Kdy tohle skončí,“ zašeptal jí do ucha.
Zhluboka se nadechla, „nevím, už o tom raději nepřemýšlím. Nemá cenu to řešit.“
Pohladil ji po vlasech.
Stáli tam, v objetí, občas se políbili. Chvílemi se dohadovali, kdo koho zlobí víc. A jeho to bavilo ji takhle škádlit. Na chvíli se od něj odtáhla a šla kousek od něj. Usmál se.
„Zlobíš se,“ zeptal se, ale jí neušlo, že se jí směje.
Vyplázla na něj jazyk a jemu to přišlo ještě víc k smíchu.
„Pojď ke mně,“ škemral.
„Ne,“ řekla paličatě.
Nedbal na její protesty a přitáhl si ji k sobě. Stála k němu zády, on si položil svou hlavu na její rameno a objal ji kolem boků. Spojila svoje ruce s jeho a pootočila k němu hlavu, aby ho mohla políbit. Pak se zadívala do lesa a přemýšlela nad čím přemýšlí on. Bylo jí ale krásně. Byla s ním šťastná, i když to mělo nějaký ALE.. Stáli tam ještě nějakou chvíli a oba věděli, že tyhle chvilky jim nikdo nevezme..